Článek
Text přinesl facebookový účet Arménského apoštolského patriarchátu a webové stránky katolické Kustodie Svaté země, což je františkánská provincie – obojí sídlí v izraelském hlavním městě Jeruzalémě. V úvodu se praví, že Kristovo stádce ve Svaté zemi je svěřeno pouze „apoštolským církvím“, přičemž „nedávné aktivity některých místních jednotlivců, kteří prosazují škodlivé ideologie, jako je křesťanský sionismus, klamou veřejnost, zasévají zmatek a narušují jednotu našeho společenství“. Autoři prohlášení odkazují na slovo apoštola Pavla z dopisu římskému sboru prvotní církve (12. kapitola): „Tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“ Z toho dovozují, že pouze oni, patriarchové a jiní představitelé církví, zastupují tyto církve a jejich věřící v záležitostech týkajících se náboženského, komunitního a pastoračního života ve Svaté zemi. Argumentují: „Nárokovat si autoritu mimo společenství církve znamená zraňovat jednotu věřících a zatěžovat pastorační poslání svěřené historickým církvím v samotné zemi, kde náš Pán žil, učil, trpěl a vstal z mrtvých.“
V čem spatřuji problém? Když apoštol Pavel psal ona slova, existovala pouze jedna Kristova církev (Církev); rozdělena byla do několika sborů, z nichž jeden působil v Římě. Všichni věřící byli údy jedné Církve a sloužili jeden druhému. Nejinak je tomu i dnes. Historicky vznikl bezpočet církví, ale skutečná Církev je pouze jedna: ani katolická, pravoslavná, arménská, anglikánská, reformovaná, luterská či jakákoliv jiná, ale duchovní organismus – Tělo Kristovo. Představení různých církví sídlících v Jeruzalémě mají jistě nezpochybnitelnou autoritu nad svými vlastními denominacemi na daném teritoriu, to snad ani nikdo nezpochybňuje. Současně ale platí, že i křesťanští sionisté jsou, předpokládám z většiny, také členy různých církví a tudíž i oni jsou údy Těla Kristova. Třebaže se nehlásí k tradičním liturgickým, ale evangelikálním či protestantským denominacím. Neexistuje proto důvod, proč by nemohli ve Svaté zemi svobodně působit – stejně jako ony tradiční liturgické křesťanské církve.
Co tedy tradičním liturgickým církvím působícím ve Svaté zemi na křesťanských sionistech vadí? To se z prohlášení konkrétně nedozvíme. Je tam pouze obecné obvinění, že „jejich aktivity nacházejí přízeň u některých politických aktérů v Izraeli i jinde, kteří se snaží prosazovat politickou agendu, jež by mohla poškodit křesťanskou přítomnost ve Svaté zemi i na širším Blízkém východě“. Že by jedni křesťané mohli poškodit přítomnost jiných křesťanů v oblasti? Co za tím asi je? Závist? Žárlivost? Politika? To třetí bezpochyby. Křesťanští sionisté jsou v Izraeli hodnoceni nanejvýš pozitivně. Premiér Netanjahu o nich nejednou hovořil jako o nejlepších přátelích jeho země.
Proč jsou křesťanští sionisté přijímáni izraelskými politickými elitami s nejvyšší úctou? To pochopíme, když se telegraficky seznámíme s hlavními body jejich postojů:
- Boží zaslíbení daná ve starověku Izraeli platí dodnes. Země slíbená Abrahamovi a jeho potomkům patří židovskému národu a moderní stát Izrael je chápán jako přímé naplnění biblických proroctví.
- Vznik a existence Státu Izrael má eschatologický význam. Vyhlášení nezávislého židovského státu a návrat Židů do Země izraelské je chápáno jako znamení „posledních časů“ a součást Božího plánu před druhým příchodem Ježíše Krista.
- Křesťanská Církev nenahrazuje Izrael. Boží zaslíbení daná Izraeli a Boží plán pro Církev jsou dvě paralelní záležitosti.
- Politická podpora Státu Izrael je náboženská povinnost; jde o poslušnost Boží vůle.
- Jeruzalém je věčné a nerozdělitelné hlavní město Izraele.
Ohrožuje plnění těchto bodů křesťanskou přítomnost v Izraeli? Myšleno, zda představuje hrozbu pro tradiční liturgické církve. Jistěže ne. Které to jsou? Uvedu alespoň výběr těch nejvýznamnějších. Řecká ortodoxní, Arménská apoštolská, Koptská ortodoxní, Etiopská ortodoxní, Syrská ortodoxní, Latinský katolický patriarchát, katolická Kustodie Svaté země, Melchitská řeckkatolická, Maronitská katolická, Syrská katolická, Arménská katolická a Chaldejská katolická církev. Kromě toho působí v Zemi izraelské anglikánská Episkopální církev Jeruzaléma a Blízkého východu, Luterská evangelická církev v Jordánsku a ve Svaté zemi a další menší společenství. Ne všechna jsou státem uznaná, což ale neznamená, že by jejich věřící nepožívali náboženské svobody. Ta je garantovaná všem v Deklaraci nezávislosti a v příslušném Základním zákonu (jejich soubor nahrazuje ústavu). Deset*/ uznaných církví je zvýhodněno v tom, že mohou uzavírat právně platné církevní manželské sňatky, zřizovat církevní soudy pro manželství, rozvody, konverze, pohřby apod., jsou státem považovány za státem uznanou autoritu v záležitosti osobního statusu věřících a celkově mají jednodušší právní postavení v zemi, zejména pokud jde o záležitosti majetku, udělování víz pro duchovní, zřizování vzdělávacích a charitativních institucí atp. Pokud jde o státem neuznané církve, tak jejich věřící mají plnou svobodu bohoslužeb a vyznávání své víry, ale netěší se výhodám uvedeným výše. Hodně zjednodušeně, rozdíl tedy není v náboženské svobodě, ale v právní váze obřadů: neuznané církve nemají státem uznanou pravomoc nad manželstvím a osobním statusem věřících, tj. disponují pouze duchovní, nikoli právní autoritou. Ostatně i v ČR existuje podobný princip, přestože obě země mají poněkud jiné systémy: ani u nás nejsou všechny církve či náboženské komunity oprávněny právoplatně oddávat, aniž by snoubenci museli absolvovat také civilní obřad. Pokud jde o rozvody, ty jsou v ČR ve výlučné kompetenci státu.
*/ Církve v Izraeli oficiálně uznané i s přiznanými výše uvedenými právy (sňatky, rozvody aj.): Arménská apoštolská církev, Arménská katolická církev, Chaldejská katolická církev, Episkopální církev, Řecká pravoslavná církev ,Latinský (římskokatolický) patriarchát, Melchitská řeckokatolická církev, Syrská katolická církev, Maronitská katolická církev a Syrská ortodoxní církev.
Závěrem to podstatné. Není mezi nimi žádná evangelikální církev, přičemž křesťanští sionisté patří z drtivé většiny právě k některé z těchto denominací. Obavy tradičních liturgických církví z toho, jak se píše v jejich prohlášení, že sympatie izraelských politických elit ke křesťanským sionistům „by mohla poškodit křesťanskou přítomnost ve Svaté zemi i na širším Blízkém východě“, jsou vzhledem k jejich právnímu ukotvení zcela liché. Ale ano, něco by křesťanský sionismus ovlivnit mohl. Ambice těch politiků a aktivistů z řad palestinských Arabů prosazujících takové teritoriální nároky, které popírají právo Židů na vlast na území Země izraelské. Pokud v tom mají podporu tradičních liturgických církví, pak je to jejich problém, protože takovéto postoje jsou v rozporu s tím, co o Zaslíbené zemi učí Bible. Ohroženy tedy nejsou církve, ale oněmi arabskými ambicemi židovská identita území, které je z rozhodnutí nejvyšší autority uznávané všemi stranami, tradičními církvemi i křesťanskými sionisty, tedy samotného Boha, určeno potomkům Abrahama, Izáka a Jákoba čili lidu Izraele.
Zdroje:
