Článek
Nešlo tedy oficiálně o státní pohřeb, ale o ceremonii s vysokými poctami. Což je i tak, vzhledem k tomu, kdo ležel v rakvi, pro vnějšího pozorovatele šokující. Mě osobně zajímalo, zda a jak se k poslednímu rozloučení postaví řecká agentura Orthodoxia News Agency (ONA), na jejímž serveru pravidelně sleduji zpravodajství ze světa východního pravoslaví. Předpokládal jsem, že o pohřbu by mohla být na serveru zmínka, jelikož jde o událost, která se odehrála ve většinově pravoslavné zemi – a nemýlil jsem se. Překvapením bylo, že zpravodajský text byl doplněn více než stovkou fotografií, jako kdyby šlo o vysokého pravoslavného hierarchu a ne o organizátora masových vražd. Lze samozřejmě namítnout, že server pouze plnil svoji zpravodajskou povinnost. Za tu ho těžko kritizovat; pokud za něco, tak za absenci jakékoli přímé zmínky o tom, proč byl generál alias „bosenský řezník“ odsouzen na doživotí. Z tohoto hlediska agentura ONA selhala.
Ve zpravodajství z pohřbu uvedla, že v chrámu evangelisty Lukáše v Bělehradě, kde se obřad konal, byli kromě členů rodiny a Mladičových spolubojovníků přítomni někteří srbští ministři, syn prezidenta Danilo Vučić, ruský velvyslanec Botsan-Charčenko a dokonce bývalý řecký ministr obrany Kammenos. A také stovky Srbů z různých částí země a Bosny a Hercegoviny, zatímco tisíce se tísnily venku. Před pohřebním obřadem byla sloužena božská liturgie, kterou celebroval protopresbyter Georgios Stojisavljević, ředitel Patriarchátního úřadu, spolu s duchovními Bělehradsko-karlovacké arcidiecéze. Následoval oficiální církevní pohřební obřad, který vedl nejvyšší srbský pravoslavný duchovní, patriarcha Porfirij.
Slovo patriarchy
Ve smutečním kázání hovořil Porfirij především o tajemství smrti a o naději na vzkříšení. Zdůraznil, že pro pravoslavného křesťana smrt nepředstavuje poslední slovo o člověku. „Dnes nás Boží prozřetelnost shromáždila na tomto posvátném místě, abychom se modlili za odpočinutí duše a spásu zesnulého služebníka Božího, našeho bratra, generála Ratka,“ zdůraznil – a kdo to slyšel a nepatří do klubu nekritických obdivovatelů Ratka Mladiče, musel se ujistit, že se mu to nezdá. Patriarcha pokračoval: „Jediné, co je jisté, že se stane každému, kdo se narodil, každému, kdo byl povolán z nebytí k bytí, je, že jednoho dne z tohoto světa odejde.“ Odkázal ale na naději uvedenou v 15. kapitole dopisu apoštola Pavla korintskému sboru: „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.“ Zdůraznil, že křesťanská víra nepohlíží na smrt jako na definitivní konec: „Svou smrtí Kristus přemohl smrt a svým zmrtvýchvstáním otevřel každému z nás brány věčného života, brány Božího království. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a podle své podoby nikoli pro smrt, ale pro život, a dokonce pro život věčný,“ dodal a opíral se přitom o verš z 1. kapitoly knihy Moudrosti: „Bůh totiž neučinil smrt a netěší se ze záhuby živých.“ Zde je ale nutné ozřejmit, že kniha Moudrosti není všemi křesťanskými církvemi považována za součást Bible.
Zvláštní pozornost věnoval patriarcha postoji církve k soudu nad každým člověkem – a tím se nejvíc přiblížil k otázce, která visela ve vzduchu: jak se vyrovnat s tím, že zesnulý byl válečný zločinec. Porfirij uvedl: „Pravoslavná církev nevynáší nad nikým konečný rozsudek ohledně věčnosti, ale neustále se za každého modlí. Modlí se, doufá v Boží milosrdenství a všechno ponechává na soudu Toho, který jediný zná srdce každého člověka a jehož soud je jediný spravedlivý.“ Pokud tato slova lze přijmout, neboť tak to prostě v církvi je, pak následující část kázání je s to vyvolat přinejmenším rozpaky, ne-li tvrdou kritiku. „Dnes stojíme před ostatky Božího služebníka a našeho bratra Ratka, generála, o němž víme, že byl křesťanem a o němž kněží, kteří ho navštěvovali, dosvědčují, že se v posledních letech zpovídal a přijímal Tělo a Krev Kristovu, věřil a doufal v Boží milosrdenství a lásku a nakonec zesnul s Kristovým křížem na prsou, “ uvedl hierarcha a zmínil se o tom, že zesnulý má své místo v kolektivní paměti značné části srbského národa. Uvedl, že jeho jméno „zůstane hluboce vetknuto do paměti, a bude součástí modliteb, větší části srbského pravoslavného lidu“. Stejně tak bude ale vetknuto do paměti jiné množiny lidí, troufnu si tvrdit, že nesrovnatelně početnější, a to v těch nejtemnějších souvislostech. Není těžké si představit, že položit rovnítko mezi označení „válečný zločinec“ a „Boží služebník“ je pro většinu lidí v civilizovaném světě naprosto nepřijatelné, nemluvě o pozůstalých po masakrech, za něž byl Mladič odsouzen.
Ano, patriarcha se zmínil o bosenském konfliktu – o „strašném období, hrozné válce, velkých zkouškách, hlubokých ranách a traumatech, ztracených vlastích, životech a hrobech“. Zdůraznil, že modlitba za zesnulého je spojena s modlitbou za všechny, kteří ve válce přišli o život. Zde je ale zapotřebí říci také ono „B“. Že obrovské množství těch, jejichž životy „v oné válce vyhasly“, zemřelo proto, že je generál Mladič nechal povraždit. Nejvyšší představený Srbské pravoslavné církve nakonec vyzval věřící k modlitbě, míru, pokání a vzájemnému porozumění a k prosbě, aby Bůh dal všem lidem sílu dívat se na druhé „vždy a v každém okamžiku Kristovýma očima“. Škoda jen, že se „Boží služebník“ Ratko Mladič nedíval Kristovýma očima na muže a chlapce ve Srebrenici předtím, než byli bez milosti postříleni.
Patriarcha uzavřel své pohřební kázání slovy: „Modlíme se jednou duší, jednou myslí a jedním srdcem za odpočinutí a spásu Božího služebníka Ratka. Modlíme se, aby mu Pán odpustil každý hřích, známý i neznámý, a uvedl ho na místo světla, na místo zelené (v pravoslavné terminologii symbolizuje ráj, pokoj, život a odpočinutí u Boha), na místo odpočinku, kde není nemoc, žal ani nářek, ale život bez konce. Kéž Pán odpustí duši našeho bratra Ratka, generála, a kéž je jeho památka věčná. Amen.“ Agentura ONA své zpravodajství uzavřela: „Tisíce občanů pak pěšky doprovázely odvoz ostatků na hřbitov, který je od chrámu vzdálen čtyři a půl kilometru. Během pohřbu občané tleskali a volali »Hrdina, hrdina!«, zatímco jednotka srbské armády vypálila do vzduchu tři čestné salvy.“
Tím byl jeden z nejhanebnějších dozvuků bosenské války doveden do svého absurdního závěru. Pravoslavná církev udělala z prokazatelného služebníka ďábla služebníka Božího a je tedy spolupodílníkem na této morální zvrácenosti. Ne proto, že mu uspořádala církevní pohřeb, ale proto, že byla ochotná ve službách srbského nacionalismu participovat na lživém obrazu zločince a neochotná říci pravdu. Rčení „o mrtvých jen dobře“ totiž v případě takových lidských zrůd, jako byl Ratko Mladič, neplatí.
●
Volně podle:
