Článek
Patří mezi ně pravidlo, že když se na chráněném železničním přejezdu ozve zvuková výstraha za současného přerušovaného blikání dvojice červených světel, přijíždějící motorové vozidlo před přejezdem samozřejmě zastaví a vyčká, až bude možné po přejezdu bezpečně pokračovat (zvednutí závor, jsou-li součástí o přejezdu, a bílé přerušované světlo).
Dnes jsem byl ovšem vyveden z omylu: žádné takové tabu neexistuje. Ne, nebudu se tvářit, že jsem spadl z jiné planety a nikdy jsem neviděl v televizi hrůzostrašná videa zobrazující následky pošetilého porušení onoho pravidla. Vždy jsem si ale myslel, že šlo o zcela výjimečné excesy a že při běžném provozu nemám šanci něco takového (porušení pravidla) spatřit.
Vypravili jsme se odpoledne do mateřské školky vyzvednout vnučku. V prázdninovém období funguje náhradní školka v jiné, vzdálenější části naší čtvrti, lze tam ale pohodlně dojít pěšky. Cesta vede přes železniční přejezd (zabezpečený světelnou a zvukovou signalizací a závorami), za ním je silniční podjezd s chodníkem, nad nímž vede jedna z páteřních západočeských tratí. Za podjezdem se silnice stáčí v pravém úhlu doleva.
Sotva jsme přejezd minuli a po pár krocích pokračovali po chodníku podjezdu, začalo zařízení signalizovat, že se blíží vlak. Podvědomě jsem se zastavil a otočil: čirá zvědavost. Chtěl jsem vidět, jaký vlak projede.
V tu chvíli přijelo ve směru ze zatáčky před podjezdem osobní auto. Zvuková signalizace vydávala svůj ostrý tón, rudá světla problikávala, závory byly ještě nahoře. Samozřejmě jsem očekával, že auto zastaví a vyčká na průjezd vlaku. Nikoli! K mému úžasu řidič pokračoval v jízdě. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Sotva vůz projel, závory se spustily a po pár sekundách se objevila vlaková souprava Regionova.
A já měl cestou do školky o čem přemýšlet.
Nejen o tom, že řidič toho auta se už z principu dopustil hrubé chyby. Navíc, když přijel ve směru od zatáčky, nemohl vědět, jak dlouho už přejezd signalizuje a jestli mu závory nespadnou na střechu auta. Jde o vzdálenost necelých 50 metrů. Nehledě na to, že kdyby mu vůz z jakéhokoli důvodu na kolejích vypověděl službu, nestihl by ani on, ani spolujezdci udělat vůbec nic.
Po zkušenostech z dopravně civilizovanějších zemí Západu nemám o nemalé části českých řidičů valné mínění. V tomto případě se mi opět potvrdilo, že před usednutím za volant odloží mozek do kufru svého vozidla. A podle toho to pak na našich silnicích vypadá. Mýlím se snad?
