Článek
V mém případě je to Izrael. Důvody nechme stranou, berme to jako fakt. Mám k Izraeli nadstandardní vztah, takový, jaký nemám k žádné jiné zemi. Mezi ty, které ctím na druhém místě, patří Spojené státy, Kanada nebo Ecuador.
Nejsem fanatický stoupenec Izraele, sympatizuji s takovým, jaký je. Izrael si neidealizuji, vím, že i v jeho populaci nacházíme ty, kdo si počínají nepatřičně, ba nezákonně. K nim patří židovští extremisté v Judeji a Samaří (Západní břeh), kterých jsou nanejvýš stovky – nezaměňovat s více než půl milionem obyvatelů komunit, kteří se chovají patřičně a dodržují zákony. O aktivitách extremistů jsem se několikrát vyjádřil na internetu v kritických textech – a byl jsem některými podporovateli Izraele zle vyplísněn. Dostalo se mi cejchu antisemity, který by se měl odít do palestinské vlajky a chodit na propalestinské demonstrace. Je to stejný nesmysl jako tvrdit o římském katolickém papeži, že je odpůrcem křesťanství.
Proč o tom ale píšu. Nevím jak vy, ale já jsem vždy povzbuzen, když nějaká významná a respektovaná osobnost má na daný problém stejný názor. Několikrát se to tak sešlo, naposledy 21. srpna. To když Jaakov Katz, bývalý šéfredaktor prestižních izraelských novin The Jerusalem Post, publikoval na webu listu názorový článek s výmluvným titulkem „Židovské násilí na Západním břehu je terorismus – a Izrael si to musí přiznat“ (Jewish violence in the West Bank is terrorism - and Israel must admit it). Text začíná: „Jsou obléhány domy. Je zastavena voda, odpojena elektřina. Rodiny s dětmi se bojí opustit své domovy, protože mají strach, že pokud vyjdou ven, mohou být zbity, napadeny nebo že jim bude způsobeno něco ještě horšího. Auta jsou zapalována, na domy jsou házeny zápalné lahve. Zemědělci jsou napadáni při sklizni oliv nebo pasení ovcí. Nevinní lidé jedoucí po silnicích čelí kamenům vrhaným na jejich vozidla.“ Kdo je cílem těchto ataků? Palestinští Arabové v obci Kusra. Teroristé? Nikoli. Teroristé jsou naopak útočníci. Židovští útočníci. Katz pokračuje otázkou, co dělají izraelské bezpečnostní síly, které mají za úkol prosazovat zákon. Příliš často je to tak, že armáda (IDF) nebo policie přijede, rozhlédne se, pokud dojde ke střetu, tak se pokusí obě strany oddělit - a záhy odjede.
Autor vysvětluje: „V Izraeli jsme si pro to všechno vytvořili pohodlný termín: nacionalistická kriminalita. Je to nádherně vágní a uhlazený výraz. Zní dostatečně vážně, aby naznačil, že se stalo něco špatného, ale zároveň dostatečně sterilně, aby se nemuselo říkat, co se skutečně stalo. Jinými slovy: je to trestný čin a nějakým způsobem s ním souvisel nacionalismus.“ Je to odpovídající termín? Katz je přesvědčen, že existuje mnohem výstižnější slovo pro to, co se v některých oblastech Judeje a Samaří děje: „Neměli bychom se bát ho používat. Naopak, máme povinnost ho používat. Tím slovem je terorismus.“ Podotýká, že by to neměl být žádný problém. Proč? „Představme si, že by se situace obrátila. Že by palestinští Arabové obklíčili izraelskou komunitu v Judeji a Samaří a bránili rodinám opouštět jejich domovy. Představme si, že by odpojili elektřinu a zastavili přívod vody, házeli kameny na izraelská auta, napadali zemědělce na polích nebo házeli zápalné lahve na židovské domy. Váhal by někdo v Izraeli, byť jen na okamžik, označit je za teroristy? Samozřejmě že ne.“
Dvojí metr
Co by následovalo? V televizi by běželo mimořádné zpravodajství. Samotný incident by během několika minut skončil, protože celé místo by zaplavily bezpečnostní síly. Následovala by zatčení. Bylo by nám – zcela správně – řečeno, že terorismus nelze tolerovat a že odpovědné osoby musí být vypátrány a postaveny před soud. To je mimo jakoukoli pochybnost v pořádku. Katz se ale ptá: „Proč tedy, když totéž dělají Židé palestinským Arabům, máme najednou problém se slovníkem?“ Tím se dotkl zásadního problému – dvojího metru.
Katz je přesvědčen, že terorismus není determinován náboženstvím nebo národností člověka, který ho páchá. Je determinován samotným činem. Když je násilí záměrně namířené proti civilistům ve snaze dosáhnout ideologického nebo nacionalistického cíle – což je případ Judeje a Samaří –, musíme být schopni nazývat věci pravými jmény. Tedy: „To neznamená, že všichni osadníci jsou teroristé, a právě proto nemohu akceptovat výraz, který se často používá – násilí osadníků, protože vyvolává dojem, že všichni obyvatelé komunit v Judeji a Samaří jsou nějakým způsobem vinni. Nejsou. Lidé, kteří násilné činy páchají, představují malou menšinu působící na okraji izraelské společnosti a naprostá většina ze statisíců Izraelců žijících v Judeji a Samaří s tímto násilím nechce mít nic společného a staví se proti němu.“ Dodává, že někteří z této menšiny však teroristé jsou a neměli bychom se stydět to přiznat. Protože dokud Izrael odmítá problém pojmenovat, nikdy proti němu nebude schopen opravdově bojovat. Pakliže nedokážeme problém správně pojmenovat, jak můžeme vytvořit účinné nástroje, přijmout potřebná opatření a najít odhodlání k jeho potlačení?
Autor říká, že popsaný problém dokonale ilustruje to, co se v posledních dnech odehrálo ve vesnici Kusra, kde židovští extrémisté blokovali domy Arabů a ničili jejich majetek. Píše: „Příběh by možná nikdy nezískal mezinárodní pozornost, kdyby jeden z domů nepatřil palestinskému Arabovi, který má americké občanství a žije v Ohiu. Loui Ridi se vrátil ze Spojených států, aby ochránil rodinný dům; vyvěsil nad ním velkou americkou vlajku – možná v naději, že mu tento symbol poskytne ochranu, kterou nedokázaly zajistit izraelské bezpečnostní orgány. Tím se stal z dění v Kusře mezinárodně sledovaný příběh. A vyvolal mimořádnou reakci amerického velvyslance Mikea Huckabeeho, který Izraelce odpovědné za obléhání označil termínem, který nejsou schopni říci izraelští představitelé: že židovští násilníci jsou teroristé.“
Ambasador Huckabee a ministr Katz
V další části článku jeho navrhuje, abychom se nad velvyslancem Huckabeem zamysleli. „Není to diplomat, u něhož by existovalo podezření, že je vůči Izraeli nebo osadnickému hnutí nepřátelský. Právě naopak. Huckabee patří už desítky let k nejhlasitějším americkým podporovatelům Izraele. Opakovaně hovořil o židovském vztahu k Judeji a Samaří jako o vztahu biblickém, historickém a daném Bohem. Jestliže se Huckabee dívá na to, co Izraelci působí v Judeji a Samaří palestinským Arabům a označuje to za terorismus, měl by tomu Izrael věnovat pozornost.“ Čeho jsme ale svědky? Panuje ticho - žádné odsouzení ze strany premiéra, žádný politik nevystoupil před kamerami a neprohlásil, že každý, kdo terorizuje palestinské civilisty, bude zatčen a stíhán. Katz je přesvědčen, že Izraelci mají sklon podceňovat, jak jsou podobné příběhy, jako je ten z Kusry, vnímány v zahraničí. Ano, pachatelů je málo a naprostá většina Izraelců by se takto nikdy nechovala a takové jednání nepodporuje. Jenomže i takový přístup mí své meze. A zde přichází klíčová věta: „Pakliže ale násilí pokračuje, nedochází k zatýkání ani vznesení obvinění a pachatelé se znovu a znovu vracejí, aniž by jim hrozily jakékoli postihy, začíná se stírat rozdíl mezi okrajovým jevem a něčím, co stát toleruje, nebo dokonce schvaluje.“
K tomu Katz dodává, že kritici v zahraničí stále častěji tvrdí, že toto násilí je státem podporované. Izraelci toto obvinění pochopitelně odmítají, protože nikdo ve vládě nevydává příkazy, aby židovští extremisté útočili na palestinské civilisty. „Když ale úřady vědí, že k násilí dochází a opakovaně mu nedokážou zabránit, a když jsou nástroje k jeho potírání spíše oslabovány než posilovány a političtí představitelé dokonce odmítají pachatele odsoudit, je stále obtížnější toto tvrzení přicházející ze zahraničí odmítat,“ dovozuje autor a obrací pozornost na svého jmenovce, ministra obrany Israela Katze. Připomíná, že když se stal šéfem resortu obrany, armádě nařídil, aby přestala uplatňovat tzv. administrativní detenci*/ vůči židovským extremistům v Judeji a Samaří. Toto opatření je samo o sobě tvrdé a problematické a žádná demokracie by ho neměla používat lehkovážně. Jde však o účinný nástroj, který je nadále pravidelně používán pouze proti palestinským Arabům.
*/ Administrativní detence je preventivní opatření, při němž mohou izraelské bezpečnostní složky zadržet člověka bez obvinění a trestního procesu, pokud jej považují za bezpečnostní hrozbu (za teroristu). Základem rozhodnutí mohou být utajované důkazy, k nimž zadržený ani jeho advokát nemají přístup. Každý jednotlivý příkaz podléhá soudnímu přezkumu, avšak jeho platnost může být opakovaně prodlužována, takže zadržení může trvat i dlouhou dobu bez obžaloby a rozsudku.
Autor dodává: „Ministr Katz jednoduše rozhodl, že vůči Židům už používána nebude. Poselství je zřejmé: o tom, jak bude čin posuzován, rozhoduje identita pachatele. Ale nyní, když násilí eskaluje a tlak z Washingtonu sílí, reaguje ministr tvrzením, že za prosazování zákona vůči izraelským civilistům na Západním břehu (útočícím na Araby) musí převzít odpovědnost policie. Jinými slovy: není to jeho problém. Jenže jeho problém jako ministra obrany to je. Je to také problém ministra národní bezpečnosti a problém premiéra. A v konečném důsledku je to problém celého Izraele.“
Bývalý šéfredaktor opakuje, že židovští extremisté představují naprostou menšinu a pocházejí z okraje izraelské společnosti. Jenomže i zde má izraelská obhajoba problém: pokud se proti násilné menšině nezasáhne, není zatýkána a stíhána, svět nakonec – a do jisté míry oprávněně – dospěje k závěru, že většina, nebo přinejmenším vláda, která ji zastupuje, je ochotna tolerovat to, čeho se tato menšina dopouští. Zdůrazňuje, že v současné době vede Izrael stále obtížnější boj o svou legitimitu a postavení ve světě. Izraelci se v zahraničí setkávají s narůstajícím nepřátelstvím a protesty a evropské vlády znovu zvažují uvalení protiizraelských sankcí. Pro přátele Izraele je stále obtížnější tuto zemi hájit. (Mohu potvrdit: excesy extremistů, včetně toho v Kusře, jakoukoli obhajobu vylučují, zaslouží si pouze odsouzení.) „Je lákavé, jak to mnozí dělají, toto vše odmítnout jako antisemitismus, antisionismus nebo projev dvojího metru světa vůči Izraeli. A ano, někdy tomu tak skutečně je. Tento argument ale může mít váhu pouze tehdy, když se Izrael dokáže svým přátelům podívat do očí a říci, že dělá vše, co je v jeho silách, aby dodržoval vlastní zákony a hodnoty,“ píše publicista Katz a trpce konstatuje, že právě nyní, pokud jde o židovský terorismus v Judeji a Samaří, to říci nemůže.
Závěr nemůže být jiný: „Pokud chce Izrael svět přesvědčit, že toto násilí není státem podporované a že ho státní moc neschvaluje, existuje velmi jednoduchý způsob, jak to dokázat. Zastavit ho.“
Osobní slovo autora blogu. Článek Jaakova Katze by si měli přečíst všichni přátelé Izraele, kteří násilí židovských extremistů v Judeji a Samaří nejrůznějšími způsoby bagatelizují a naopak terčem jejich kritiky se stávají ti - také přátelé Izraele -, kdo na židovský terorismus upozorňují. Je to jedna z ilustrací pošetilosti naší doby.
●
Volně podle webu listu The Jerusalem Post:
