Článek
Tomuto aspektu nedávnému vrcholnému setkání NATO se v kritické analýze věnuje Fern Sidmanová, šéfredaktorka newyorského týdeníku The Jewish Voice. Publikoval ji 12. července portál Israel National News. Sidmanová si neklade servítky. Svůj text nazvala „Trumpova strategická pošetilost“. Píše, že v čase, který vyžaduje jasnozřivost, uvážlivost a strategickou ukázněnost některé výroky prezidenta Trumpa v Ankaře jevily známky úsudku, který nejen zkresluje geopolitickou realitu, ale má potenciál oslabit spojence nesoucího hlavní tíhu boje s nejnebezpečnějšími blízkovýchodními hrozbami. Konkrétně: Trumpova „chvála Recepa Tayyipa Erdoğana spolu s lehkovážnou ochotou uvažovat o dodání stíhaček F-35 Ankaře představuje strategický omyl nejvyššího stupně“, jak je autorka přesvědčena. Vychází přitom z Trumpových slov, která jsme během summitu slyšeli i v našich televizích. „Mám rád prezidenta Erdoğana. Rozvinul přede mnou červený koberec. Je to skvělý člověk,“ prohlásil americký prezident a pokračoval zmínkou o premiérovi Izraele: „Mám Bibiho (Netanjahua) rád; je to skvělý premiér. Ale Bibi pronesl včera pár ostrých slov o Turecku a o Erdoğanovi.“ Načež Trump dodal, že se Erdoğan mohl do té války zapojit, „protože Izrael opravdu nemá rád a nemá rád ani Bibiho. Ale neudělal to kvůli mně.“
Podle Sidmanové je takováto argumentace nejen chybná, ale i nebezpečná – postrádá vnitřní logiku. Tvrdit, že Erdoğan nemá rád Izrael (což je pravda) a současně uvádět, že se nezapojil do války proti Izraeli kvůli Trumpovi není tím, co by se dalo nazvat strategickou prozíravostí. Je to spíše důkazem, na jak nepřijatelně nízkou úroveň nastavil americký prezident měřítko pro hodnocení spojenců. Naznačovat, že zdržení se agrese si zaslouží odměnu, zejména v podobě vyspělé vojenské techniky (stíhačky F-35), je v rozporu s těmi nejzákladnějšími principy mezinárodní bezpečnostní politiky.
„Budiž řečeno naprosto jasně,“ konstatuje Sidmanová, „že problém nespočívá v tom, že by Erdoğan byl spojencem, který je ostatními pouze nepochopen. Je to vůdce, který se opakovaně a otevřeně staví na stranu Hamásu, organizace, která je mezinárodně uznaná jako teroristická. Jeho vláda poskytla operativcům Hamásu bezpečné útočiště i prostor k činnosti a umožnila jim působit z tureckého území s takovou mírou beztrestnosti, která by neměla být nepřijatelná v žádné zemi hlásící se k západním bezpečnostním zájmům. Nejde o domněnky, ale o doložená fakta.“ Dodává, že Erdoğanova rétorika vůči Izraeli je dlouhodobě nepřátelská a často překračuje hranici od oprávněné kritiky k otevřeně nenávistnému podněcování. Přitom sám Trump tuto skutečnost uznal, když řekl, že Erdoğan „opravdu nemá Izrael rád.“ To je ale vyjádření mimořádně jemné. Turecký prezident totiž neprojevuje pouze nelibost. Vyprofiloval se jako jeden z nejhlasitějších odpůrců židovského státu na světové scéně. Označit takového člověka za „skvělého“ není nic diplomatického. Je to vědomé přehlížení reality.
Autorka dále vyjadřuje přesvědčení, že stejně neobhajitelný je i Trumpův návrh, aby Turecku bylo umožněno získat stíhací letouny F-35. Tyto stroje představují vrchol současné vojenské techniky, včetně technologie stealth. Nejsou to diplomatické dárky, které lze rozdávat podle osobních sympatií nebo jako odměnu za momentální zdrženlivost. Jde o strategicky mimořádně cenné zbraně, jejichž prodej musí vycházet z pečlivého posouzení, zda je daný stát spolehlivým spojencem, sdílí stejné strategické zájmy a je-li takový krok v dlouhodobém zájmu Spojených států. Podle Sidmanové Trumpovo zdůvodnění, že Erdoğan „nevstoupil do války“, a proto si zaslouží tyto letouny získat, neobstojí ani při obecném pohledu na věc. „Samotná skutečnost, že se někdo zdržel nepřátelského jednání, nepředstavuje kvalifikaci pro získání vyspělé vojenské techniky. Podle této logiky by si kterýkoli nepřátelsky zaměřený aktér, jenž se dočasně zdrží agrese, mohl nárokovat nejmodernější zbraně. Je to uvažování nejen naivní, ale i nezodpovědné.“ soudí Sidmanová.
Trumpův postoj považuje za pobuřující také při pohledu na kontrast – roli Izraele a roli Turecka v pokračující konfrontaci s Íránem. „Je to Izrael, nikoli Turecko, kdo proti íránskému režimu a jeho síti ozbrojených proxy skupin podniká rozhodné a dlouhodobé kroky,“ vysvětluje. „Byl to Izrael, kdo nesl riziko, prováděl vojenské operace a prokázal odhodlání oslabit režim, který představuje existenční hrozbu nejen pro něj samotný, ale i pro regionální a světovou stabilitu. Byli to obyvatelé Izraele, kteří se museli celé hodiny ukrývat v protileteckých krytech.“ Z toho autorce vychází jasný závěr. Nebýt izraelského zapojení do války s Íránem, íránský režim by dnes nebyl v tak hluboké strategické defenzivě. Izraelské zpravodajské schopnosti, přesné údery i odvážné vojenské operace zásadně změnily poměr sil. Způsobily Teheránu škody a ztráty, jaké mu žádný jiný stát nebyl ochoten ani schopen uštědřit. A přesto se Trump v této chvíli rozhodl zahrnout chválou vůdce, který stál stranou, zatímco nemá problém kritizovat toho, kdo nesl hlavní tíhu boje.
Takové převrácení skutečnosti naruby není jen urážlivé – je také strategicky naprosto nesmyslné. Sidmanová právě tak odmítá jako nemístné Trumpovy výroky naznačující, že Netanjahu by se měl ve svých kritických vyjádřeních na adresu tureckého lídra mírnit. S ohledem na Trumpův osobní vztah s Erdoğanem. Podle ní to svědčí o tom, že Trump nepochopil podstatu státnického vedení. „Národní bezpečnost není otázkou osobní zdvořilosti. Je to oblast, v níž je nezbytné jasné pojmenování hrozeb, otevřenost a neustálá ostražitost.“ Případné námitce obhájců Trumpovy politiky, že jejím smyslem je pragmatická snaha udržovat dobré vztahy a předcházet eskalaci, Sidmanová oponuje. „Pragmatismus neznamená rezignaci na logiku. Neznamená, že by mělo být přehlíženo dobře zdokumentované jednání tureckého vůdce. A už vůbec neznamená, že by takový vůdce měl být odměněn vyspělou vojenskou technikou, která by jednou mohla být použita proti spojencům USA.“
Trumpovy výroky v Ankaře přesahují samotnou otázku hostitelské země summitu. Dotýkají se základní otázky, jak Spojené státy chápou a jak podporují své vztahy se spojenci. Izrael je dlouhodobě označován za nejspolehlivějšího partnera Ameriky na Blízkém východě, za zemi, jejíž zájmy a hodnoty jsou úzce spjaty se zájmy a hodnotami Spojených států. Tento soulad nebyl prokázán jen slovy, ale činy: sdílením zpravodajských informací, vojenskou spoluprací a společným odhodláním čelit stejným hrozbám. Oslabovat takové partnerství, třebaže jen nepřímo, vyzdvihováním vůdce, který toto partnerství dlouhodobě podkopává, je forma strategické sebedestrukce.
Sidmanová uzavírá: „Trumpovy výroky jako celek odhalují znepokojivý vzorec chování: sklon zaměňovat osobní vztahy za národní zájmy, odměňovat pouhou zdrženlivost, jako by šlo o konstruktivní spolupráci, a kritizovat spojence, kteří říkají nepříjemné pravdy. To není strategie. Je to sled impulzů, které po převedení do státní politiky hrozí značnými riziky.“ Je přesvědčena, že Spojené státy neposílí své postavení tím, že budou lichotit nepřátelsky naladěným aktérům. Posílí je tím, že budou-li pevně stát po boku těch, kdo sdílejí jejich hodnoty a závazky a opakovaně prokázali ochotu podle nich jednat. Končí ostře: „Ve hře je příliš mnoho, hrozby jsou příliš reálné a hranice mezi jednotlivými stranami jsou příliš jasně vymezené. Odměňovat Erdoğana za to, že nezaútočil na Izrael, není projevem diplomacie – je to pošetilost. A uvažovat za těchto okolností o nabídce stíhaček F-35 není pragmatismus, ale nezodpovědnost.“
●
Volná a zkrácená verze podle portálu Israel National News.
