Článek
Prolog
Starobylé posvátné místo na úpatí sinajské Mojžíšovy hory, mnohými z našich čtenářů jistě navštívené, čelí už řadu let právnímu sporu kolem vlastnictví. Vedení kláštera, které je součástí autonomní Sinajské církve patřící kanonicky pod Jeruzalémský řeckoortodoxní patriarchát a těší se z historických důvodů silné podpoře Řecké pravoslavné církve a řeckého státu, mělo vždy za to, že klášterní pozemky náleží jemu (odkazuje se mj. na dokumenty z časů Osmanské říše), egyptský Ústřední geodetický úřad (EGAS) a jiné státní orgány jsou ale jiného názoru. V roce 2011 EGAS požádal soud o registraci pozemků kláštera jako vládního majetku (státní půdy) – a bylo mu vyhověno. 28. května 2025 vydal soud v Ismáílíji verdikt, který vyvolal bouři. Nejen v klášteře samotném, ale v nemalé části globálního pravoslaví, v první řadě ve vedení Řecké pravoslavné církve a rovněž mezi politickými špičkami Řecké republiky. Nejvyšší představitel Řecké pravoslavné církve, arcibiskup Ieronym II., se vyjádřil velice ostře. Verdikt interpretoval jako násilné porušení náboženských práv: „Majetek kláštera je zabavován a konfiskován a tento duchovní maják pravoslaví a helénismu nyní čelí otázce vlastního přežití“. Olej do ohně neporozumění přilily informace, že mniši budou vystěhováni a klášter se změní na muzeum, tedy turistickou atrakci. Toto na první poslech přehnané tvrzení nepostrádalo logický základ. V lokalitě byla v plném proudu vládní rozvojová iniciativa Great Transfiguration Project (Projekt Velkého proměnění), jejímž cílem je transformovat oblast kláštera a okolí na mezinárodní centrum duchovní, ekologické a terapeutické turistiky. V důsledku rozsudku vzrostlo napětí mezi aténskou a káhirskou vládou, třebaže existovaly diplomatické snahy problém neeskalovat. (Pozn.: Ani Jeruzalémský patriarchát nebyl pasivní – vydal protestní prohlášení a podpořil sinajské mnichy. Veřejně však dominovaly reakce Řecka, protože klášter je historicky a personálně řeckou náboženskou institucí a řecký stát disponuje z logiky věci nesrovnatelně silnějšími diplomatickými nástroji než patriarchát sídlící v politicky velmi citlivém prostředí Blízkého východu.)
Abychom lépe porozuměli pocitům těch, kdo byli rozhodnutím ismáílíjského soudu roztrpčeni a zdrceni, musíme si říci, co obsahovalo. V kostce. Vlastníkem většiny pozemků je egyptský stát, mniši mají právo pozemky užívat pro náboženské účely, nikoli je vlastnit, část zemědělských pozemků mimo vlastní klášter bude klášteru odebrána a klášter není na základě historického držení majetku uznán jako vlastník.
Zde připomeňme, že historie komplexu sahá do 6. století po Kr.
Reakce
Vláda v Aténách odpověděla velmi ostře. Následovaly intenzivní telefonické kontakty s egyptskou stranou, jednání ministrů zahraničí, veřejné protesty Řecké pravoslavné církve a tlak řecké vlády na egyptského prezidenta. Káhira ujistila, že klášter nebude uzavřen, mniši nebudou vystěhováni a náboženský charakter kláštera zůstane zachován. Tím se ostří poněkud otupilo, ale hlavní problém zůstal – odpověď na otázku, komu majetek kláštera patří po právní stránce. Následovala intenzivní zákulisní jednání. Po právní linii podaly odvolání k Nejvyššímu soudu obě strany. Ne pouze vedení kláštera, ale také státní orgány. Souběžně je připravována mimosoudní dohoda.
Paradox
Pozornému čtenáři nemohl uniknout „detail“, proč podaly odvolání i státní orgány (guvernorát Jižní Sinaj a další), když verdikt vyzněl v jejich prospěch. Ano, byl pro ně výhodný, ale ne stoprocentně. Nepřiznal totiž státu úplně vše, oč usiloval, protože chtěl víc než jen deklaraci o vlastnictví. Státní orgány usilovaly o praktické důsledky vlastnictví. Šlo jim o vyklizení stanovených pozemků, které klášter užívá a uznání, že některé pozemky jsou užívány bez právního titulu; mimoto hrály roli v některých požadavcích i finanční kompenzace. Soud sice potvrdil, že pozemky jsou státní, ale současně vytvořil nový koncept tzv. „náboženské držby“ - tedy že mniši mohou některé prostory užívat kvůli náboženským účelům, třebaže nejsou jejich vlastníky. To egyptské úřady vnímají jako problém, protože stát, ačkoli byl uznán jako vlastník, by nemohl nakládat s těmito nemovitostmi jako s běžným státním majetkem, přičemž klášter by dostal specifickou ochranu. Stručně shrnuto: klášter se odvolal proto, že odmítal ztrátu vlastnických práv, egyptské státní orgány proto, že i když se staly vlastníky, nebylo rozhodnuto o vlastnictví tak široce, jak požadovaly. Egyptský stát se obával, kdyby verdikt z Ismáílíje zůstal v platnosti, že by mohl být později vykládán jako precedens v oblasti omezení státní kontroly.
Damoklův meč
Má podobu hrozby, že Nejvyšší soud může rozhodnout způsobem, který zkomplikuje politicky vyjednávaný mimosoudní kompromis. V jeho rámci by každá strana mohla dostat něco, co jí soudní verdikt nemusí zajistit. Státním orgánům formální suverenitu nad majetkem, klášteru trvalé právo užívání a ochranu jeho historického postavení. Máme tu tedy dvě souběžné linie – linii soudní, čekání na verdikt egyptského Nejvyššího soudu, a linii vyjednávání o vzájemně přijatelném kompromisu. Prosakují zprávy, že vše je na dobré cestě a kompromisní dohoda by snad měla brzy dospět k závěru. Navíc obě strany tlačí čas: Nejvyšší soud může kdykoli rozhodnout o odvolání podaných jak klášterem, tak státem, což by mohlo celý proces mimosoudního vyrovnání ne-li zmařit, tak zásadně znesnadnit.
Vyjednávání
Probíhají mezi egyptským státem a klášterem, zatímco Atény vývoj pečlivě sledují a poskytují součinnost. Řecký ministr zahraničních věcí Gerapetritis navázal kontakty s egyptskou vládou i se svým egyptským protějškem Abdelattym, zatímco generální tajemník pro náboženské záležitosti při řeckém ministerstvu školství Kalantzis zůstává v nepřetržitém kontaktu s klášterem a jeho právním týmem. Podle aktuálních informací by dohoda uznávala egyptské státní vlastnictví všech dotčených lokalit jakožto správce archeologických památek. Současně by klášter získal trvalé právo tyto nemovitosti držet a užívat bez jakéhokoli finančního plnění. Toto uspořádání by se vztahovalo na všechny budovy a zařízení uvnitř klášterního komplexu, stejně jako na kaple nacházející se mimo areál, včetně kaple na Svatém vrcholu, Eliášovy kaple, kaple Bohorodičky a jiné menší a též poustevny.
Zatím otevřenou otázkou zůstává, které další nemovitosti budou do dohody zahrnuty a za jakých podmínek. Nevyřešeným problémem zůstávají klášterní zahrady ležící mimo komplex, které jsou životně důležité pro obživu mnichů a jejich zásobování potravinami. Tyto pozemky byly právně odděleny od samotného kláštera a v rámci kompromisu se objevil návrh na jejich dlouhodobý pronájem za symbolické nájemné. Také zde tlačí čas, aby se předešlo možnému neoprávněnému zabírání pozemků, k němuž v oblasti obývané beduíny dochází poměrně často. Podle informovaných zdrojů by kompromisní dohoda poskytla klášteru definitivní právní ochranu a zároveň by mu vůbec poprvé v historii formou dohody s egyptským státem oficiálně přiznala právní subjektivitu.
Ačkoli současný představený kláštera, arcibiskup Symeon, byl zvolen a následně intronizován v průběhu října 2025, přičemž jeho volbu v souladu s kanonickým právem potvrdil Jeruzalémský řeckoortodoxní patriarchát, podle egyptského práva je ještě nutný prezidentský dekret, kterým hlava státu uzná nového arcibiskupa jako právoplatného představitele kláštera sv. Kateřiny. Prezidentský úřad v Káhiře si ale právě v této věci dává na čas, dekret dosud prezident Sisi nepodepsal a podle řeckých médií je tomu tak proto, že egyptská strana může tuto věc použít jako vyjednávací kartu.
Jak patrno, situace kolem jednoho z nejstarších křesťanských klášterů na světě je víc než komplikovaná a navzdory optimistickým signálům není zřejmé, kdy bude smysluplně a spravedlivě vyřešena.
●
