Článek
Svatební a pohřební ceremoniály v západních zemích, zejména v monarchiích, patří k něčemu, co si nenechám ujít. Nejsem fanatický příznivec zavedení tohoto typu zřízení, ale jako konzervativec ctím tradici a s úctou vnímám majestát, který z těchto akcí vyzařuje. Přednost dávám monarchiím nekatolickým, protože protestantské bohoslužby jsou mi bližší než papežské.
Norská média uvádějí 854 oficiálních hostů. Jistěže na prvním místě šlechtici nejen z evropských panovnických dynastií, ale také zástupci ze zemí s republikánskou formou vlády. Mezi nimi náš prezident Petr Pavel. Potěšitelné. Naproti tomu překvapivá byla reprezentace USA, Alison Hookerová, náměstkyně ministra zahraničí, zatímco za Kanadu přicestovala generální guvernérka Louise Arbourová. Pro srovnání: Slovensko zastupoval místopředseda vlády a ministr životního prostředí Tomáš Taraba, Polsko prezident Karol Nawrocki a Maďarsko prezident András Baka – abych zmínil státy skupiny V4.
Norský král Haakon VIII. a královna Mette-Marit na civilním snímku z roku 2014.
V osloské katedrále vedl bohoslužbu nejvyšší představitel tamní luterské Norské církve biskup Olav Fykse Tveit, předseda Biskupské konference, spolu s biskupkou diecéze Oslo Sunnivou Gylverovou. Biskup Tveit hovořil v kázání o lásce. Závěrem řekl: „Tváří v tvář zármutku a smrti se setkáváme s Boží láskou. Neboť Boží láska nikdy nekončí. Ne proto, že jsme dokázali všechno, co jsme měli vykonat, ale z milosti. Tuto milost potřebujeme. Potřebuje ji zraněná a rozpálená planeta Potřebuje ji trpící a nespravedlivý svět. Je na nás, abychom odráželi nebe v zemi živých. Je na nás, abychom vedli život v lásce – v Norsku i v našem společném světě. Na nás je, abychom ukázali, že láska nikdy nekončí.“ Kázání bylo založeno na 13. kapitole dopisu apoštola Pavla sboru v Korintu, který končí slovy: „A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.“
Čtením z Písma byli poctěni Mathis Eira, zástupce orgánu domorodých severských Sámů v církvi, a Ameli I. Agotová z divadla Det Norske Teatret. Jedinou modlitbu, kterou pronesl někdo jiný než duchovní, přednesla švédská korunní princezna Viktorie. Luterské církve patří k těm v protestantismu, kde se při bohoslužbách používají svíčky. Královský pohřeb nebyl výjimkou. Během obřadu byly ceremoniálně zapáleny čtyři, průvodní slovo měla na starosti katolická řádová sestra, svíce pak postupně zažehly sekulární humanistka, budhistka tibetské tradice, Židovka a muslimka. V kostele tato ekumenická sounáležitost funguje, za jeho zdmi tomu bývá docela jinak.
Mám z podobných slavnostních akcí jednu pozoruhodnou zkušenost. Vždy si z každé odnesu vzpomínku na alespoň jednu křesťanskou píseň, která mě pak dlouho provází a stane se součástí mého domácí repertoáru. Tentokrát to byl nádherně provedený hymnus „Abide With Me“. Váže se k němu jedna zajímavost. Slyšet ho mohlo bezmála 90 tisíc fanoušků na stadionu ve Wembley 5. května 2012 před výkopem finálového utkání Anglického poháru mezi Chelsea a Liverpoolem. Trofej tehdy po vítězství 2:1 získala Chelsea, v jejíž brance stál Petr Čech. Píseň zazpívala anglická zpěvačka Mary-Jess. Tady je odkaz:
Za zmínku stojí, že norská královská hymna (ne státní) má stejný nápěv jako britská „God Save the King“, jen jiná slova. I ta v katedrále zazněla, možná k překvapení mnohých.
Mezi pozoruhodné momenty také patří úkon, který na první pohled nemusel být každému zřejmý. V závěrečné části bohoslužby biskup Tveit třikrát nabral z přinesené nádoby lopatkou zeminu a vysypal ji na rakev. Podle pravidel pohřebního obřadu Norské církve první hrst hlíny znamená „z prachu země jsi vzešel“, druhá „do země se navrátíš“ a třetí „znovu z této země povstaneš“. Toto trojí nasypání prsti na rakev má svůj hluboký symbolický význam.
A ještě jeden postřeh. Ocenil jsem, jak obrovské množství Norů projevilo úctu svému zesnulému panovníkovi – a také jeho nástupci. Když v Oslo z Palácového náměstí před sídlem panovníka odešla vojenská hudba a čestná stráž a byly uvolněny zátarasy, nahrnulo se tam doslova moře poddaných – jen aby mohli spatřit nového krále Haakona VIII, královnu Matte-Marit, jejich dvě děti a Sonju, královnu-matku. Rodina se objevila na balkóně v 16:50 SELČ za mohutného aplausu, který hovořil za vše. V té zemi hlava státu spojuje.
Co zbývá? Panovnická formule. Král je mrtev, ať žije král!
●
