Článek
Obecně platí, že bílí evangelikálové náleží většinově mezi největší prezidentovy podporovatele.
Sympatizuje s ním ale i část černých a latino evangelikálů. Nikoli snad proto, že by považovali Donalda Trumpa za ideální vzor křesťana, ale z politických důvodů.
Vysvětlení
Jelikož česká společnost je majoritně ateistická, je nutné alespoň letmo naznačit, kdo jsou evangelikálové. Klíčová je u nich aktivní víra založená na osobním obrácení - rozhodnutí stát se křesťanem, následovníkem Ježíše Krista. Je to něco jiného než že rodiče nechají své nemluvně pokřtít v některé tradiční církvi - a to se tím formálně stane (katolickým, pravoslavným, evangelickým, anglikánským…) křesťanem. Naopak, pro evangelikály je příznačné, že jsou pokřtění až po obrácení, a to ponořením do vody. Za jedinou směrodatnou písemnou autoritu považují Bibli, církevní tradice nehraje v jejich životě žádnou, případně žádnou zásadní roli.
Centrem jejich víry je Ježíš - jeho oběť na kříži a zmrtvýchvstání jako jediná cesta vedoucí ke spáse jednotlivce. Odmítají obřadnictví, mariánský kult, uctívání svatých a jejich ostatků a tak podobně. Charakteristické je také veřejné sdílení víry, a to jak proslulými evangelisty (Billy Graham, dnes jeho syn Franklin), tak každým jednotlivým věřícím evangelikálem v prostředí, v němž se nachází. Nemají ale nic společného se Svědky Jehovovými. Evangelikálové jsou celosvětově rozděleni do řady směrů, v ČR k nim řadíme mj. Apoštolskou církev, Církev bratrskou, baptisty nebo sbory církve Křesťanská společenství. V USA jsou někteří evangelikálové zařazování do ideového proudu zvaného „křesťanští nacionalisté“.
Je pravý evangelikál stoupenec Trumpa?
Po tomto nezbytném úvodu přejděme k hlavnímu tématu. Proč mají italští evangelikálové problém s některými americkými, jmenovitě s těmi, kteří se pohybují v blízkosti prezidenta Trumpa a mohou jeho uvažovaní ovlivnit. Na to se na webu Evangelikal Focus zaměřil Leonardo De Chirico, italský evangelikální pastor a teolog („Will the term »evangelical« survive the Trump storm?“/22. 4. 2026). Z jeho myšlenek vybírám. Než se tak ale stane, nemohu nezmínit, že zatímco v Itálii představují evangelikálové nanejvýš jedno procento populace, ve Spojených státech je to nepoměrně více – přibližně čtvrtina. Není to většina, ale mají zásadní vliv na veřejný život.
Pastor De Chirico si všímá si toho, co vlastně dnes znamená, když se řekne „evangelikál“. Podíváme-li se na to, co přinášejí v posledních týdnech média a sociální sítě, nevyhneme se dojmu, že za evangelikály jsou považováni ti, kdo přirovnávají Trumpa k Pánu Ježíši (jako pastorka Paula Whiteová, která působí v Bílém domě na pozici šéfky Úřadu pro víru) nebo k biblické Ester (jako evangelista Franklin Graham), případně kdo využívají biblické Žalmy k prokletí íránské armády (jako ministr obrany Pete Hegseth), kdo chtějí odebrat ženám volební právo (jako Doug Wilson, konzervativní pastor z Idaha), podporují každou izraelskou vojenskou akci v Gaze a Libanonu (jako americký velvyslanec v Jeruzalémě Mike Huckabee) a kdo interpretují střet mezi „dobrým“ MAGA a „zlým“ woke téměř apokalypticky (jako konzervativní publicista Eric Metaxas).
Takovýto obraz, zejména když se zdá, že převažuje, vyvolává ve veřejnosti, nota bene v zemích, kde jsou evangelikálové v naprosté menšině, anebo kde význam tohoto označení není jasný, dojem, že jde o kulturní základ a náboženské ospravedlnění Trumpovy osobnosti a jeho politiky. Tak tomu sice být nemá, nicméně kvůli takovéto mediálního prezentaci dostává pojem „evangelikální křesťanství“ negativní nádech; to pak vrhá nedobré světlo na všechny, kdo takto označují svoji víru, svoji církev i protestantskou tradici.
V praxi byli italští evangelikálové konfrontováni s nepříjemnými, leč logickými otázkami typu: „To jste vy, kdo si myslí, že Trump je jako Ježíš, nebo kdo podporuje válku?“ Mnozí jsou těmito konotacemi tak zděšeni, že si kladou si otázku, zda by nebylo lepší tento termín („evangelikální křesťané“) úplně opustit, protože se jim zdá, že je zprofanovaný, a definovat svou identitu pomocí jiných pojmů jako křesťané, Kristovi učedníci, Ježíšovi následovníci, lidé založení na evangeliu nebo lidé biblické víry. Stoupenců takto radikálního řešení není sice většina, nicméně roste rozčarování z toho, že se výraz „evangelikální“ stále více politizuje.
Ustoupit, nebo bojovat?
Má ale smysl vzdávat se pojmu „evangelikální“ jenom proto, že ho někteří, a je to menšina, naplňují nevhodným obsahem? Pastor De Chirico říká, že v žádném případě. Naopak – toto označení je zapotřebí bránit, chránit před zneužitím a mediálním zkreslením, oživovat a dávat mu správnou biblickou náplň. Je nutné mít na mysli, že ty osobnosti, které média prezentují jako typické americké evangelikály, patří ve skutečnosti na okraj, anebo se jedná o kontroverzní duchovní. Tím ale není myšlen evangelista Franklin Graham, o němž autor soudí – netvrdím, že s ním nutně souhlasím -, že se posunul od kazatele k politickému aktivistovi a tím podle něj ztratil část důvěryhodnosti, kterou měl díky svému otci Billymu Grahamovi.
Na šikmou plochu se ale dostala pastorka Paula Whiteová, nekritická fanynka prezidenta, která ho prezentuje jako Bohem vyvoleného vůdce. Nedělá z něj sice přímo Mesiáše, ale styl jejích výroků k tomu může nebezpečně směřovat nebo tak alespoň působit. Doslova za hranou byly její „modlitby proti démonickým silám, které chtějí zabránit Trumpovu znovuzvolení“. Má-li Donald Trump takovéto duchovní vedení, nelze se divit, že se na jeho účtu na Truth Social objevují obrázky, které ho doslova zbožšťují a které jiní evangelikálové vnímají jako rouhání.
Autor upozorňuje, že média často upřednostňují extrémy nebo okrajové jevy a pomíjejí celkový pohled. Ten říká, že evangelikalismus je globální hnutí se stovkami milionů lidí věřících a jen menší část tvoří Angloameričané. Tisíce sborů se na současné dění v USA dívají s údivem a rozpaky, třebaže často mlčí. Varuje, že americký evangelikalismus má své vlastní vnitřní slabiny. K nim patří tzv. občanské náboženství (civil religion), v němž se stírá rozdíl mezi Bohem a národem – jako kdyby USA představovaly Boží lid. To může vést k oněm až mesiášským rysům připisovaným prezidentovi.
Dále je to směšování evangelia s politikou. Jenomže: „Bůh není ani »konzervativní«, ani »progresivní«.“ De Chirico se také otevřeně vymezuje proti nekritickým sympatiím vůči Izraeli ze strany amerických evangelikálů; podle něj je někdy izraelský stát stavěn na piedestal na úroveň modly, kterou je nutné bezpodmínečně podporovat. (S tím nemohu souhlasit. Podporovat Izrael je správné a biblické, což ale neznamená mlčet k tomu, co si zaslouží kritiku. Mám s tím svoji neblahou zkušenost. Zatímco pro odpůrce Izraele jsem vražedný sionista s krvavou klávesnicí, pro ultra stoupence Izraele naopak antisemita převlečený do falešného hávu přítele Izraele.)
Nevzdávat se
Pastor De Chirico se v závěru znovu ptá: „Má smysl vzdát se kvůli »trumpovské bouři« označení »evangelikálové«? Z prorocké perspektivy je zapotřebí odsoudit zneužití tohoto pojmu a nevhodné politické zapletení, ať už k němu dochází kdekoli, nejen ve Spojených státech. Evangelikální identita se musí projevit v odpovědném a důvěryhodném životě věřících, počínaje lokálními sbory a zapojením do těch evangelikálních aktivit, které si toto označení zaslouží.“ Vyjadřuje naději, že současná bouře nakonec pomine a věřící musí vyčkat na její konec v důvěře v Boží zaslíbení, že Bůh svou Církev neopustí a nenechá ji na pospas osudu.
Slovy slavného italského dramatika Eduarda De Filippy: „Noc musí pominout.“
●
Volně podle serveru Evangelical Focus, odkaz:
