Článek
Má své pevné místo v pravoslavném kalendáři. Prvního srpna (dle našeho datování) slaví církev svátek Přenesení ostatků svatého Serafima Sarovského. Co se za tím skrývá? Především ilustrace toho, že v průběhu minulého doby nebylo jeho ostatkům dlouho dopřáno klidného spočinutí. Při kanonizaci Serafima v roce 1903 byly jeho tělesné pozůstatky vyzdviženy z původního hrobu v Sarovském monastýru (ten hraje v tomto příběhu důležitou roli – viz níže) a umístěny v relikviáři chrámu Zesnutí Panny Marie v témže klášteře. Po bolševické revoluci 1917 zločinný režim, který se bojí i mrtvých, tuto relikvii zabavil a odvezl původně do Moskvy a pak se o ní desítky let nevědělo. Objevena byla až koncem roku 1990 v dnešním Petrohradu. Po předání pravoslavné církvi byly ostatky nově uloženy v Serafimo-Divejevském monastýru ležícím asi 13 km severně od Sarova.
Samotný Sarovský monastýr (též kláštr), který leží asi 370 km jihovýchodně od Moskvy, byl z rozhodnutí bolševického režimu z roku 1927 zlikvidován. Komplex pak sloužil neblahým účelům, především jako komunistické kázeňské zařízení, a od roku 1946 zde fungovalo přísně tajné oddělení KB-11 zaměřené na vývoj sovětských jaderných zbraní. Právě zde byla zkonstruována první sovětská atomová bomba RDS-1, otestovaná v srpnu 1949. Monastýr byl obnoven až v naší době, v roce 2006.
Ačkoli hledat duchovní souvislost mezi tím, že komunisti vyvíjeli v areálu jimi zlikvidovaného a znesvěceného kláštera atomovou bombu a tím, že v něm kdysi působil později svatořečený Serafim by napadlo asi málokoho; to ale neplatí o nejvyšší hlavě ruského pravoslaví, patriarchu Kirillovi. U příležitosti zmíněného svátku Přenesení ostatků svatého Serafima Sarovského vedl pravoslavnou liturgii v Serafimo-Divejevském monastýru, kde je světec nyní pohřben. V kázání ocenil Serafima jako duchovního ochránce Ruska a zdůraznil, že pomohl zachovat pravoslavnou víru v době dominujícího ateismu. Tomu lze rozumět. Méně už souvislostem týkajícím se role sarovského výzkumného střediska: „Vědci, kteří zde v Sarově pracovali, vytvořili ruskou atomovou bombu, která zabránila nepříteli uskutečnit plány na zničení a zotročení naší vlasti. Díky úsilí vědců, inženýrů a dělníků se v naší zemi projevila Boží milost a milosrdenství. Nebylo náhodou, že právě zde probíhal vědecký výzkum a inženýrské práce, které ochránily náš lid a náš národ před úplným zničením.“ Dodal, že nebyla náhoda, že ruský jaderný program byl vyvinut právě na místě, kde svatý Serafim žil a modlil se. S odkazem na rozhovory s ruskými fyziky a vědci uvedl, že mnozí z nich věří, že k vytvoření tak mocné zbraně na tomto konkrétním místě došlo také díky modlitbám ctihodného otce Serafima ze Sarova, naplněného Boží milostí. Což je hodně odvážná a kontroverzní interpretace.
Reakce z Finska
Nanejvýš ostře se proti vyjádření Kirilla vymezil nejvyšší duchovní Finské pravoslavné církve, arcibiskup Elia. „To, co patriarcha vyjádřil, není teologie; je to politický program. Je zarážející, že spojuje jméno Serafima Sarovského s požehnáním zbraní hromadného ničení,“ napsal v prohlášení a pokračoval: „Nejznámější Serafimův výrok zní: »Získej pokoj v duši a tisíce kolem tebe budou spaseny.« Jaderná zbraň je přesným opakem této věty. Stačí jedna hlavice – a tisíce kolem tebe budou zničeny.“ Dodal, že jiný výklad tyto dva pohledy neumožňují. Příběh Serafima a příběh vývoje jaderných zbraní v někdejším klášteře nemohou mít nic společného; jsou naprosto protichůdné. Finský hierarcha je přesvědčen, že jaderná zbraň nepřišla do Sarova kvůli jeho svatosti, ale přesně obracené. Přišla tam proto, že svatost místa byla nejprve odstraněna. „Nyní Kirill vyvolává dojem, že instituce vybudovaná na hrobech mnichů jeho vlastní církve je výsledkem jejich modliteb. Z nových mučedníků (bolševický režim některé sarovské mnichy popravil) se stali potvrzovatelé díla těch, kdo je zabíjeli.“ Zvrácené uvažování.
Arcipiskup Elia dále: „Když Kirill hovoří o Bohu jazykem politiky, už nehlásá poselství evangelia. Hlásá stanovisko státní moci. Globální pravoslavná církev se ve své liturgii modlí za pokoj celého světa, nikoli za vítězství zbraní jedné země. Neexistuje nic takového jako pravoslavná jaderná zbraň. Ať si stát sám posuzuje své zbraně a jejich použití. Žehnat zbraním hromadného ničení není úkolem církve.“ Finský duchovní se nezříká Serafima, právě naopak: „Serafim Sarovský není pouze světcem Ruska; je světcem celé církve. Je připomínán v bohoslužbách Finské pravoslavné církve a jeho ikony se nacházejí v našich chrámech. Je to světec, který je věřícím naší církve velice drahý.“
Své vyjádření ukončil slovy, že svatého člověka nelze naverbovat, přinutit, aby sloužil politickým cílům. Je možné zneužít jeho jméno, pověsit jeho ikonu na zeď raketového sila a v den jeho svátku pronést projev. Elia vyjádřil přesvědčení, že samotný Serafim by s tím, co patriarcha Kirill 1. srpna řekl, zásadně nesouhlasil.
Epilog. S finským pravoslavným arcibiskupem nelze než souhlasit. A ptát se, kam vlastně Kirill své církevní stádce vede a komu slouží. Jak učí Bible, sloužit dvěma pánům nelze – v tomto případě Hospodinu a Putinovi. Zdá se, že moskevský patriarcha si vybral.
●
