Článek
13. července 2026 projednal generální synod Anglikánské církve dokument známý jako Kairos II – s anglickým názvem „A Moment of Truth: Faith in a Time of Genocide“. Jde o materiál pocházející z prostředí vysokých hierarchů palestinskoarabských církví a ekumenického hnutí Kairos Palestine. Vydán byl v listopadu 2025 a má jít o teologickou a morální výzvu světovým církvím, aby „reagovaly na utrpení Palestinců, zejména v souvislosti s válkou v Gaze a situací na Západním břehu Jordánu“. Původní záměrem bylo, aby byl dokument Anglikánskou církví přijat. K tomu nedošlo; bylo rozhodnuto, že bude pouze „slyšen“. Nestane se oficiálním dokumentem Anglikánské církve, nicméně synod se zavázal, že se bude zabývat zkušeností palestinskoarabských křesťanů a umožní, aby jejich hlas byl slyšet.
Dokument se ovšem stal terčem kritiky, a to z několika důvodů. Pracuje s jednostranným výkladem blízkovýchodního konfliktu, používá jednostranný jazyk, obsahuje formulace, které mohou poškozovat židovsko-křesťanské vztahy a problematicky zachází s otázkami antisemitismu a sionismu, přičemž některé mohou zpochybňovat samotnou legitimitu existence izraelského státu, patřičně nezohledňuje izraelské bezpečnostní obavy a klíčový moment krize - útok Hamasu ze 7. října 2023; použitím pojmů jako „genocida“ nebo „koloniální projekt“ se politicky staví na stranu Arabů.
Mezi kritiky dokumentu Kairos II patří tři anglikánští duchovní. A. J. Nolte přednáší na Regent University ve Virginii, Jules Gomes působí jako teologický kanovník v Anglikánské církvi Severní Ameriky a Gerald McDermott vyučuje mj. v biblickém Jeruzalémském semináři v izraelském hlavním městě. Na webu The Christian Post publikovali 19. července článek „The Israel genocide delusion of the Church of England“.
V úvodu konstatují, že hlasování generální synody, kterým církev dala najevo pozitivní náhled na Kairos II, fakticky přisoudilo Izraeli vinu za genocidu a osadnický kolonialismus, čímž ovšem byla popřena fakta i historie. Připomínají, že většina globálních anglikánů se v roce 2023 od Canterbury (v nadsázce „anglikánského Říma“) oddělila, byť ne organizačně, ale myšlenkově, a v posledních letech projevovala sympatie k sionismu z důvodů, o nichž nemá duchovní stolice v Canterbury ani tušení. Duchovní tvrdí, že toto ostudné hlasování proti jediné demokracii na Blízkém východě ignoruje významnou roli anglikanismu v počátcích existence jediného židovského státu na světě. Poukazují, že proti návrhu „vyslechnout“ dokument Kairos II nehlasoval na synodu ani jeden člen jeho biskupské komory, přestože obsahuje tvrzení, že Izrael páchá v Pásmu Gazy genocidu, že izraelská válka proti Hamásu není sebeobranná, že palestinští Arabové jsou původními obyvateli země, zatímco Židé jsou osadnickými kolonialisty, a že křesťanský sionismus vedl k apartheidu a etnickým čistkám. Na tato obvinění se autoři postupně zaměřují.
Genocida
Význam slova genocida asi není třeba vysvětlovat. K tomu autoři uvádějí: „Pokud Izrael zamýšlel zničit palestinské civilisty v Gaze, proč pravidelně zveřejňoval před útoky varování v arabském jazyce? Proč opakovaně evakuoval civilisty humanitárními koridory? Proč používá pěchotu na nebezpečné mise v oblastech s nástrahami, když by mohl zabít mnohem více lidí bombami ze vzduchu? Jak řekl britský plukovník Richard Kemp stanici BBC: »Nemyslím si, že v historii válek někdy nastala doba, kdy jakákoli armáda vynaložila větší úsilí na snížení počtu civilních obětí a úmrtí nevinných lidí, než to dnes dělá armáda Izraele (IDF) v Gaze.« Žádná genocidní vláda nedodává humanitární pomoc lidem, které má v úmyslu zničit. Nedávné zprávy odhadují, že Izrael usnadnil dodávku 1,78 milionu tun potravin do Gazy, což je podle Světového potravinového programu trojnásobek množství živin nezbytných pro denní potřebu.“ Připomínají, že během spojeneckého bombardování německých měst za druhé světové války Spojenci nikdy neorganizovali dodávky potravin civilistům, přičemž jejich bomby zabily odhadem nejméně 350 tisíc německých civilistů (některé zdroje hovoří až o dvojnásobku). Argumentují: „Při skutečné genocidě je naprostá většina populace vyhlazena. Během holocaustu bylo zabito 67 procent evropských Židů. Osmdesát pět procent Tutsiů bylo zavražděno během rwandské genocidy v roce 1994 a 80 procent Arménů bylo zmasakrováno na územích ovládaných Tureckem (Osmanskou říší) v letech 1915 -1917.“
Duchovní vysvětlují, že pokud přijmeme čísla poskytnutá ministerstvem zdravotnictví Pásma Gazy, které je ovšem ovládáno teroristickým hnutím Hamás, že ve válce zahynulo 81 tisíc lidí, pak by to byla 4 procenta z dvoumilionové populace. Problém je ovšem v tom, že uvedený počet mrtvých, pomineme-li, že mu chybí nezávislé potvrzení, nerozlišuje mezi teroristy a civilisty, což je v Pásmu problém sám o sobě, ani mezi úmrtími přirozenými a způsobenými válkou. Podle zprávy britské Henry Jackson Society může být zabitých teroristů až 40 tisíc. Usmrcených civilistů by tedy bylo zhruba stejně. Tím bychom se dostali k hodnotě 2 procent z celkové populace Pásma. Jinými slovy, pokud Izrael zamýšlel provést genocidu, jak se mu jeho nepřátelé snaží lživě přisoudit, pak jeho počínání bylo neuvěřitelně neúčinné. Autoři dodávají: „Čtenáři by si měli uvědomit, že prakticky všechna úmrtí civilistů v Gaze jsou výsledkem úmyslné politiky Hamásu, která je zneužívá jako lidské štíty. Hamás umisťuje své teroristy a zbraně do nemocnic, škol, domů a mešit. Během války Hamás také odmítal poskytnout civilistům útočiště v 640 kilometrech tunelů, kde se ukrývala většina jeho vojáků, a poté co IDF vydala varování pro konkrétní místa, na která zaútočí, Hamás bránil civilistům je evakuovat.“ Toto jsou válečné zločiny.
Zatímco tedy Izrael a jeho armáda usiluje o ochranu civilistů, nakolik je to v rámci tohoto druhu války extrémně obtížné, Hamás je naopak zaměřen na vraždění civilistů. Ostatně v původní chartě Hamásu z roku 1988 je v článku 7 uvedeno (volně): „… Hamás přesto vyhlíží naplnění Božího zaslíbení, ať už to bude trvat jakkoli dlouho. Prorok – pokoj a požehnání s ním – řekl: »Den soudu nenastane, dokud muslimové nebudou bojovat proti Židům a nezabijí je; až se Židé budou skrývat za kameny a stromy, kameny a stromy zvolají: Muslime! Za mnou se skrývá Žid, pojď a zabij ho!…«“ Víc dodávat netřeba.
Sebeobrana
Má Anglikánská církev pravdu, když dává najevo souhlas s obviněním uvedeným v dokumentu Kairos II, že izraelská válka proti Hamásu nebyla vedená v sebeobraně? Autoři připomínají: „7. října 2023 tisíce gazských teroristů a civilistů zaplavily pohraniční židovské enklávy a zanechaly 1,182 tis. mrtvých a více než 4 tisíce zraněných. Civilisté byli napadání cíleně. Děti byly zastřeleny před očima svých rodičů, ženy znásilněny, starší lidé byli upalováni a mladí i staří zastřeleni nebo rozsekáni k smrti. Docházelo ke skupinovým znásilněním a sexuálnímu mrzačení živých i mrtvých. Bylo zajato 251 rukojmí.“ Z toho vychází jasný závěr, že cílem odvetné izraelské kampaně bylo zničit teroristické formace, které válku zahájily a jako svůj záměr deklarovaly zničit Izrael a jeho židovské obyvatele. Lze si snad myslet, že jakýkoli jiný národ by nezahájil sebeobrannou válku proti armádě, která na něj útočí a má v úmyslu ho zničit?
Duchovní dále píšou: „Pokud nejsou biskupové Anglikánské církve natolik zastrašeni obavou z negativní reakce muslimů, že zamlčují tato zvěrstva i pokračující islamistické útoky na křesťany v Anglii, pak je jejich mlčení o pronásledování palestinských křesťanů jejich muslimskými krajany na územích spravovaných Palestinci těžko pochopitelné. Proč nehlasují pro to, aby »naslouchali« volání křesťanů v Nigérii, kteří jsou pravidelně vražděni islamisty? Nebo volání křesťanů na celém Blízkém východě a v celém muslimském světě, jejichž největší hrozbu představují právě tamní muslimské vlády? Nebo volání křesťanů pronásledovaných v Sýrii (nemluvě o Indii, Číně a Severní Koreji)? Proč nepřipomínají úbytek křesťanského obyvatelstva v Gaze před válkou a také na územích spravovaných Palestinskou autonomií, zatímco v židovském Izraeli počet křesťanů od roku 1948 trvale roste? Je to proto, že se bojí pojmenovat nepřítele, jehož jméno se nesmí vyslovit? A také proto, že jsou posedlí Izraelem, jedinou zemí na Blízkém východě, kde mají křesťané náboženskou svobodu?“
Původní obyvatelé
Tvrzení dokumentu Kairos II, že Palestinci jsou původními obyvateli země, je směšné. Jozue s izraelskými kmeny dobyl velkou část země před 3 400 lety a Židé byli většinovou populací až do roku 135 n. l., nicméně v menších komunitách zůstali v zemi další dlouhá staletí, dokud v 19. století nezačal jejich masivní návrat. To znamená, že Židé byli původním obyvatelstvem po dvě tisíciletí, než muslimská říše začala v 7. století n. l. tuto zemi kolonizovat. Proto je podle autorů článku tvrzení dokumentu o původních obyvatelích postavené na hlavu. Původními obyvateli jsou Židé, muslimové jsou vetřelci.
Duchovní vysvětlují, že autoři dokumentu Kairos II se začali nazývat Palestinci před 69 lety. „Před rokem 1967 to byli Jordánci, protože v roce 1950 původní Transjordánsko nelegálně převzalo kontrolu nad Judeou a Samařím a ignorovalo protesty Ligy arabských států. Rašíd Chalídí, palestinský akademik a aktivista, připouští, že se jedná o »relativně nedávnou tradici, která ovšem tvrdí, že palestinský nacionalismus má hluboké historické kořeny«. Tím se »anachronicky vkládá do dějin Palestiny … nacionalistické vědomí a identita, které jsou ve skutečnosti relativně moderní«.“ Jinak formulováno, palestinské národní vědomí a identita je vkládána do dávné historie, třebaže jedno i druhé vzniklo až v moderní době. Čili: účelový podvod.
Křesťanský sionismus
Závěrečnou část svého pojednání věnují autoři odpovědi na otázku, jestli křesťanský sionismus přispěl k vytvoření údajného izraelského apartheidu a etnických čistek. Argumentují: „Muslimská spisovatelka Irshad Manji se ve své knize The Trouble with Islam Today důrazně ohradila proti obvinění Izraele z apartheidu. Ptá se: »Měli by Arabové, kteří tvoří pouhých 20 procent obyvatelstva, vůbec právo volit, kdyby žili pod jhem apartheidu? Udělil by apartheidní stát volební právo ženám a chudým v komunálních volbách, jak to Izrael učinil poprvé v historii palestinských Arabů?«“ A autoři pokračují: „Vědí biskupové, že v Izraeli zasedá v Nejvyšším soudu také Arab? Který stát apartheidu by něco takového umožnil?“
Pokud jde o odmítání křesťanského sionismu z hlediska anglikánských dějin, duchovní hovoří jednak o jejich ignorování, jednak o „hermeneutické hluchotě“ (hermeneutika - nauka o metodách správného chápání a výkladu textů). Vysvětluji: „Již v 16. a 17. století začali anglikánští myslitelé používat reformační hermeneutiku založenou na doslovném smyslu, namísto alegorického výkladu Starého zákona. Pomocí této hermeneutiky odmítli luterský a kalvínský supersesionismus – myšlenku, že po Ježíšově době byli židovský lid a země v Božích plánech nahrazeni církví pohanů a všemi zeměmi světa. Ve své knize Christian Zionism and English National Identity 1600–1850 Andrew Crome tvrdí, že anglikánský kněz Thomas Brightman kritizoval »nadměrnou alegorizaci« biblických slibů daných Židům. Brightman použil historicko-gramatickou hermeneutiku protestantismu, aby dokázal, že v hebrejských proroctvích »není nic jistějšího než slib, že se Židé opět vrátí do Jeruzaléma«. Jedním z Brightmanových žáků byl sir Henry Finch, člen parlamentu a hebrejský učenec. Jeho kniha z roku 1621 s názvem The World’s Great Restauration, or The Calling of the Jews předpovídala návrat Židů do země.“ Dále uvádějí, že v roce 1817 vydal bristolský biskup Thomas Newton populární dvousvazkový komentář k biblickým proroctvím. Jiní anglikánští biskupové jako Richard Hurd z Worcesteru a Samuel Horsley z Rochesteru, publikovali knihy, které popularizovaly myšlenku, že úlohou Anglie v posledních časech je navrátit Židům jejich vlast. V 19. století dispenzacionalisté (stoupenci teologie o Boží správě věků) vyslovovali podobná proroctví, avšak nesouhlasili s politickým angažmá. Anglikáni nebyli dispenzacionalisté a prosazovali politickou činnost, částečně i proto, aby odčinili antisemitskou minulost Anglie.
„To motivovalo nejvlivnějšího anglikánského křesťanského sionistu 19. století, sociálního reformátora Anthonyho Ashleyho Coopera, známějšího jako hrabě ze Shaftesbury,“ vysvětlují duchovní. „Právě Shaftesburyho prosazování židovské vlasti položilo základ pro Balfourovu deklaraci (1917), zveřejněný dopis britského ministra zahraničí, v němž prohlásil, že Británie bude usilovat o »vytvoření národního domova pro židovský lid v Palestině«. Tento dopis významně přispěl k tomu, že Společnost národů v roce 1922 svěřila Británii správu nad územími, která dnes tvoří Jordánsko a Izrael, což následně napomohlo zrození plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 a vzniku Státu Izrael o rok později.“ Jejich výklad pokračuje poznatkem, že Shaftesbury se styděl za historii Anglie jako prvního západního národa, který v roce 1290 vykázal Židy ze svého území. Doufal, že Anglie bude prvním nežidovským národem, který zastaví trend zapsaný v Lukášově evangeliu, že „po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí (21. kapitola)“. Duchovní dodávají: „Shaftesbury si všiml, že od té doby, co Anglie začala poskytovat útočiště Židům za vlády Cromwella a Karla II., prosperovala. Totéž platilo i pro malé Holandsko. Naproti tomu Španělsko, které kdysi bývalo supervelmocí, upadlo poté, co v roce 1492 Židy vypudilo. Shaftesbury ve svém deníku uvažoval o významu biblického zaslíbení zapsaného v knize Genesis, 12. kapitole. Bůh ve vztahu k Izraeli slíbil: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí.“
Autoři končí konstatováním tím, co je pozoruhodné. Že v dokumentu Kairos II ani ve vysvětlení anglikánské canterburské arcibiskupky Mullallyové není ani jednou zmíněno, že Nový zákon obsahuje jak implicitní, tak výslovné potvrzení Božího zaslíbení, že země bude dána lidu Izraele. „Ve svém kázání proneseném více než 25 let poté, co se setkal s Ježíšem, řekl Pavel v synagoze v pisidské Antiochii: »Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce, učinil z nich za jejich pobytu v Egyptě silný národ a vyvedl je odtud svou velkou mocí. Celých čtyřicet let trpělivě snášel jejich chování na poušti, a když vyhladil sedm národů v kanaánské zemi, dal ji v úděl svému lidu,«“ uvádějí autoři a na základě výše uvedeného dovozují: „Hlasování vedoucích představitelů Anglikánské církve 13. července ozřejmilo většině anglikánů z celého světa důvody, proč v roce 2023 odmítli vedení canterburského stolce. Viděli, že tito vůdci opět odmítli historii, fakta, biblická zaslíbení sliby a své vlastní anglikánské kořeny.“
●
Volně podle webu The Christian Post:
Další odkaz:
