Článek
Právě toho jsme byli v úterý 20. ledna 2026 svědky. Kanadský premiér Mark Carney ve svém brilantním projevu předneseném na Světovém ekonomickém fóru v Davosu Havla znovu „oprášil“. Nám Čechům tak nastavil zrcadlo. Pokud Havel není „prorokem“ doma, pak ve svobodném světě ano. Že na Havla doma mnozí nejsou hrdí, ba dokonce někteří Havlem pohrdají? To na respektu k Havlovi na Západě nic nemění.
Žijeme v nejkomplikovanější době od pádu železné opony. Transatlantické společenství prožívá bezprecedentní krizi. Jeho evropská část na tom nese svůj díl viny, o tom není pochyb; stejně tak ale není pochyb o tom, že krizi vygradoval prezident Trump svým stylem politiky, přístupem k chybám evropských spojenců, svým uvažováním a jednáním ovlivněným orientací na vlastní ego. Šéf Bílého domu se v mnoha ohledech chová nemoudře, povýšenecky, bezohledně a arogantně až agresivně. To pozitivní, čím přispívá ke světovému, aliančnímu nebo vnitroamerickému dění neguje excesy, které nelze nechat bez odezvy. Trumpovo počínání po prvních dvanácti měsících jeho druhého mandátu pojal jako výzvu Mark Carney. Výzvu ke změně. Zde je ve volném překladu několik pozoruhodných myšlenek z jeho davoského projevu.
●
Soupeření velmocí
Zdá se, a dnes a denně je nám to připomínáno, že žijeme v éře soupeření velmocí; že řád založený na pravidlech slábne, že silní si mohou dělat, co chtějí, a slabí trpí, co musí. Tato Thúkydidova teze je nám předkládána jako cosi nevyhnutelného, jako přirozená logika mezinárodních vztahů, která se znovu prosazuje. A tváří v tvář této logice mají státy tendenci přizpůsobit se, jít s proudem, vyhovět, vyhýbat se potížím a doufat, že za poslušnost si koupí bezpečí. Carney ale soudí, že je to iluze - žádné bezpečí si nekoupí.
V úvodní části projevu připomněl zmíněnou Havlovu esej „Moc bezmocných“. Konkrétně nejznámější pasáž o zelináři, který každé ráno umístí do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Heslu samozřejmě nevěří – ani on, ani nikdo jiný. Nepřemýšlí nad jeho smyslem. Do výlohy dává nápis proto, aby se vyhnul potížím, dal najevo loajalitu a měl klid. A protože totéž dělá každý zelinář v každé ulici, systém přetrvává – nejen silou, ale i tím, že se na těchto rituálech podílejí obyčejní lidé, kteří v soukromí vědí, že jsou lživé. Carney: „Havel tomu říkal život ve lži. Moc systému nepramenila z jeho pravdivosti, ale z ochoty všech chovat se, jako by pravdivý byl.“ Přitom je to systém velice křehký. „Jakmile jeden člověk přestane hrát svou roli, jakmile jeden zelinář sundá onu ceduli, iluze se začne drolit,“ dodává premiér a vyzývá: „Je čas, aby firmy i státy své cedule sundaly.“ Myšleno je to obrazně a o to víc srozumitelně.
Konec řádu
Kanadský premiér říká, že země, jako je ta jeho, po desetiletí úspěšně fungovaly v rámci mezinárodního řádu založeného na pravidlech. „Vstupovali jsme do jeho institucí, chválili jeho zásady a těžili z jeho předvídatelnosti. Díky tomu jsme si mohli - pod jeho ochranou - dovolit praktikovat hodnotově orientovanou zahraniční politiku.“ Nedělá si ale falešné iluze. „Věděli jsme, že příběh o řádu založeném na pravidlech je jen částečně pravdivý – že nejsilnější se z pravidel vyvazují, kdykoli se jim to hodí, že obchodní pravidla se vymáhají nerovnoměrně a že mezinárodní právo se uplatňuje s různou přísností podle toho, kdo je obviněný a kdo oběť.“ Tato fikce měla výhodu. Zejména americká hegemonie pomáhala disponovat veřejnými statky jako jsou otevřené námořní trasy, stabilní finanční systém, kolektivní bezpečnost a vzorce pro řešení sporů. „A tak jsme do výlohy vyvěsili ceduli. Účastnili jsme se rituálů a většinou jsme se vyhýbali poukazování na propast mezi rétorikou a realitou,“ je Carney přesvědčen a realisticky dodává, že tento systém přestal fungovat. „Řeknu to otevřeně: nacházíme se uprostřed zlomu, nikoli pouhého přechodu.“
Jak by se prezidentu Trumpovi zamlouvalo, kdyby kanadský premiér zveřejnil na své síti X takovouto mapu?
Konstatuje, že v uplynulých dvou desetiletích odhalila řada krizí ve finančnictví, zdravotnictví, energetice a geopolitice rizika související s extrémní globální integrací. V poslední době začaly velmoci začaly využívat ekonomickou provázanost jako zbraň - cla jako páku, finanční infrastrukturu jako prostředek nátlaku a dodavatelské řetězce jako zranitelná místa, která lze zneužít. „Nelze žít ve lži o vzájemném prospěchu z integrace ve chvíli, kdy se tato integrace stává zdrojem vaší podřízenosti,“ říká Carney. Pokračuje, že mezinárodní organizace jako WTO, OSN, klimatická konference COP, jakož i celá architektura kolektivního řešení problémů, to vše je pod tlakem. Je proto pochopitelné, že řada zemí usiluje o větší strategickou autonomii v oblasti energetiky, potravin, kritických surovin, finančnictví a dodavatelských řetězců. Když vás nechrání pravidla, musíte se chránit sami. Pokud se velmoci vzdají i pouhého předstírání úcty k pravidlům a hodnotám a budou bez zábran sledovat jen svou moc a zájmy, pak ani čistě transakční styl politiky už nebude fungovat spolehlivě, protože zmizí důvěra, předvídatelnost a ochota dodržovat dohody.
Otázka pro státy středního významu, a patří k nim i Kanada, nestojí tak, jestli se přizpůsobit nové realitě – to udělat prostě musí. Být jak principiální, tak pragmatičtí. Principiální v závazku k základním hodnotám, suverenitě, územní celistvosti, zákazu použití síly, s výjimkou případů, kdy je to v souladu s Chartou OSN, a dodržování lidských práv. Pragmatičtí v uznání toho, že pokrok je často postupný, že zájmy se liší a že ne každý partner sdílí všechny jejich hodnoty. Kanada přijímá svět takový, jaký je – a neočekává svět takový, jaký by si přála mít. A kromě jiného diverzifikuje. Carney: „Uzavřeli jsme komplexní strategické partnerství s Evropskou unií, včetně zapojení do evropských obranných nákupních mechanismů SAFE . Během šesti měsíců jsme podepsali dalších dvanáct obchodních a bezpečnostních dohod na čtyřech kontinentech. V posledních dnech jsme uzavřeli nové strategické partnerství s Čínou a Katarem. Vyjednáváme dohody o volném obchodu s Indií, asociací ASEAN, Thajskem, Filipínami a sdružením Mercosur.“
Grónsko – jednoznačná podpora
Ve věci aktuálního dění kolem Grónska premiér zopakoval: „Pokud jde o arktickou suverenitu, stojíme pevně po boku Grónska a Dánska a plně podporujeme jejich výlučné právo rozhodovat o budoucnosti Grónska. Náš závazek k článku 5 Severoatlantické smluvní organizace je neochvějný, a proto s našimi spojenci, včetně Nordicko-baltské osmičky (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Estonsko, Lotyško Litva a Island - LS) pracujeme na dalším zajištění severního a západního křídla aliance. Patří sem bezprecedentní kanadské investice do přehledových radarů, ponorek, letadel i přítomnosti vojáků – doslova »boots on the ground - boots on the ice« (vojáci přímo na místě – na zemi i na ledu). Kanada se v souvislosti s Grónskem důrazně staví proti clům vyzývá k jednáním, která by vedla k dosažení našich společných cílů v oblasti bezpečnosti a prosperity v Arktidě.“
V závěrečné třetině projevu Mark Carney vyjádřil přesvědčení, že státy středního významu by měly jednat společně. Pokud, obrazně řečeno, nebudou sedět u stolu, skončí na jídelním lístku. Jistěže platí, že velmoci si mohou dovolit dělat vlastní politiku. Mají obrovské trhy, vojenskou sílu i páky k tomu, aby si diktovaly podmínky. To státy středního významu nemají. Pakliže jednají s hegemonem jen bilaterálně, je to z pozice slabšího. Přijímají to, co jim je nabídnuto a přitom mezi sebou soutěží o to, kdo získá větší přízeň té které velmoci. „To není suverenita,“ tvrdí Carney, „to je předstírání suverenity při současném přijetí podřízenosti.“
Cesta Kanady
Pak se znovu se vrátil k Havlovi. Co pro země jako je Kanada znamená žít v pravdě? Především správně pojmenovat realitu. Přestat šermovat „mezinárodním řádem založeným na pravidlech“, jako by stále fungoval tak, jak by měl, ačkoli tomu tak není. Nazývat věc pravými jmény: nyní je tu systém sílícího soupeření velmocí, v němž ti nejsilnější prosazují své zájmy a používají ekonomickou integraci jako nástroj nátlaku. Znamená to jednat důsledně a uplatňovat stejná měřítka na spojence i soupeře. Když země středního významu kritizují ekonomické zastrašování z jednoho směru, ale mlčí, když přichází z jiného, pořád nechávají „heslo ve výloze“. Důležité je nečekat na to, že se starý řád zázračně vrátí, ale začít budovat instituce a uzavírat dohody, u nichž bude napsané v souladu s realitou; současně je nutné snižovat účinnost pák, které umožňují vytvářet nátlak. Prioritní musí být domácí ekonomika. Druhý aspekt: diverzifikace v mezinárodních vztazích včetně snížení zranitelnosti vůči odvetným opatřením.
Premiér Carney skončil opět havlovsky. Kanada se rozhodla odstranit „nápis z výlohy“. Co to znamená: „Víme, že starý řád se nevrátí. Neměli bychom ho oplakávat. Nostalgie není strategie. Věříme však, že díky této trhlině lze vybudovat něco většího, lepšího, silnějšího a spravedlivějšího. To je úkol středně velkých mocností - zemí, které mají ve »světě pevností« hodně co ztratit, ale při vzájemné spolupráci mohou hodně získat. Silní mají svoji moc. Ale i my něco máme: schopnost přestat předstírat, pravdivě pojmenovat realitu, budovat svou sílu doma a jednat společně. Taková je cesta Kanady. Volíme ji s otevřeností a sebejistotou. Ta cesta je široce otevřená každé zemi, která je ochotna po ní s námi jít.“
●
P. S. Ve středu 21. ledna jsem pozorně vyslechl davoský projev prezidenta Trumpa. Jeho přepis je na odkaze níže. Jaký rozdíl ve srovnání s tím, co o den dříve řekl premiér Carney.
