Článek
Přestože armády obou zemí byly na bojišti poraženy, zejména Egypt při každoroční vzpomínce na tuto válku, zvanou tam Říjnová, ji falešně prezentuje jako své vítězství. Naposledy egyptský prezident Sisi na středečním (4. října) vojenském semináři u příležitosti 50. výročí Říjnové války.
Server Ahramonline k tomu uvedl tato prezidentova slova: „Cesta k vítězství v říjnu (1973) začala bezprostředně po porážce 5. června 1967. Začala, když Egypťané 9. dne toho měsíce vyšli do ulic a odmítli rezignaci prezidenta Gamála Násira. Egypťané tak učinili navzdory obtížné situaci egyptské armády v té době a přítomnosti Izraelců na Sinaji.“ Pak podle serveru Sisi připomněl těžké časy, kterými Egypťané prošli během šesti let mezi porážkou v roce 1967 a vítězstvím v roce 1973.
Tak tedy vítězství Egypta. Bylo to ale skutečně vítězství? Jistě, Izraelci, kteří nesprávně analyzovali situaci před vypuknutím tohoto dvojútoku, utrpěli v prvních dnech války děsivé ztráty a museli ustoupit – na Sinaji se Egypťané dostali na východní břeh Suezského kanálu. Tím ale válka neskončila. Nechám stranou syrskou frontu, kde izraelská armáda po počátečním neúspěchu vytlačila nepřítele z Golan, a kdyby to bylo izraelským záměrem (což nebylo), mohla se dostat do Damašku. Zaměřme se na sinajské bojiště. Egypťané sice pronikli, jak již uvedeno, na východní břeh Suezského kanálu, ale v další fázi války se Izraelcům podařilo jednak dostat na jeho západní břeh, dále obklíčit na Sinaji 3. egyptskou armádu a mimoto ohrozit týlové a zásobovací komunikace nepřítele.
Bývalý izraelský prezident a generál Chaim Herzog (otec nynějšího prezidenta) k výše uvedenému v knize Arabsko-izraelské války (Nakladatelství Lidové noviny, 2008) píše: „Válka skončila proto, že Izraelské obranné síly dokázaly přepravit na západní břeh Suezského průplavu tři divize a egyptské vrchní velení nebylo s to jejich postup zastavit. Výsledkem se stalo obklíčení 3. (egyptské) armády a ohrožení týlových a zásobovacích komunikací egyptských vojsk po celé délce průplavu. Kromě toho začala být izraelským postupem v ohrožení samotná Káhira. Když bylo naprosto jasné, že se jim situace vymkla z rukou, požádali Egypťané o příměří“ (str. 405-406).
Takto přece vítězství nevypadá.
Chaim Herzog také cituje z poselství egyptského prezidenta Sadata adresovaného jeho syrskému protějšku Asadovi: „Nemohu před soudem dějin (…) přijmout odpovědnost za druhé zničení našich ozbrojených sil. (Tím prvním myslel bezpochyby totální vojenský debakl Egypťanů v Šestidenní válce 1967 – LS.) Informoval jsem představitele Sovětského svazu v tom smyslu, že jsem připraven souhlasit s příměřím na stávajících pozicích. (…) Srdce mi krvácí, když Vám to musím říci, avšak cítím, že mne můj úřad nutí přijmout toto rozhodnutí“ (str. 406).
Vyjadřuje se snad tímto způsobem politik země, která ve válečném konfliktu vítězí?
Existuje teze, že Egypt sice nezvítězil vojensky, ale politicky. Ani to není pravda. Dejme znovu prostor Chaimu Herzogovi: „Politickým záměrem Egypta a Sýrie bylo zasadit Izraeli dva mohutné údery s cílem odpoutat se z mrtvého bodu, do něhož se arabsko-izraelský konflikt dostal po podepsání příměří v srpnu 1970 (které ukončilo tzv. Opotřebovací válku – LS). Tyto strategické údery měly vyvinout tlak na obě supervelmoci a donutit je, aby přiměly Izrael k návratu do hranic před červnem 1967 bez podmínky, že by s ním kterákoli z arabských zemí musela uzavřít mírovou smlouvu. Takovému kroku se Arabové hodlali za každou cenu vyhnout, neboť by v jejich očích legitimizoval existenci Státu Izrael na Blízkém východě“ (str. 399).
Tohoto cíle dosaženo nebylo. Izrael se nevrátil na hranici linie příměří platnou před červnem 1967. Dle dohody o odpoutání vojsk z ledna 1974 se sice stáhl z území obsazeného západně od průplavu a na Sinaji asi 20 km od východního břehu (viz *), ale i nadále ovládal téměř celý Sinajský poloostrov. Egyptská představa, že ho získá zpět, aniž by byla ze strany Káhiry uznána existence Státu Izrael a podepsána s ním mírová smlouva, se ukázala jako chiméra. Teprve poté, co Egypt Izrael uznal a uzavřel s ním mír, vrátil mu Izrael celý Sinajský poloostrov.
* Podél východního břehu Suezského kanálu byly zřízeny tři zóny, každá o šířce přibližně 10 km. Nejblíže ke kanálu byla egyptská, s ní sousedilo nárazníkové pásmo OSN, kde hlídkovaly pohotovostní jednotky UNEF II, a nejvýchodnější byla izraelská. V egyptské a stejně tak izraelské zóně mohlo být nejvýše sedm tisíc vojáků a 33 tanků.
Osobně jsem si připomněl 50. výročí Jomkipurské války zhlédnutím působivého filmu Golda. V našem městě ho dávali pouze jednou, i tak bylo kino poloprázdné, asi 30 diváků. Snímek ve mně nechal silný dojem. Znovu jsem si uvědomil (v době války mi bylo sedmnáct), jak mimořádně těžkou zkouškou pro Izrael a zejména jeho armádu útok Arabů byl a kolik úsilí, statečnosti a vojenského umu museli obránci vynaložit, aby zabránili nepřítel zvítězit. V sázce bylo všechno. Opět se ukázalo, že Izrael nelze vojensky porazit, a to ani v případě použití toho nejzákeřnějšího a nejpodlejšího způsobu útoku – v čase nejposvátnějšího svátku. Teprve tato skutečnost přiměla jednoho ze strůjců Říjnové války – egyptského prezidenta Sadata - aby změnil smýšlení a v listopadu 1977 se vydal na cestu do Jeruzaléma. To byl počátek procesu, který vyvrcholil v březnu 1979 podepsáním mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. Něco takového by ale sotva bylo možné, kdyby Izrael v Jomkipurské válce nezvítězil, byť za cenu nezměrných obětí.
