Článek
Přičemž já jeho termín „okupace“ vnímám nikoli ve smyslu vojenském, (k tomu došlo až později, v srpnu 1968), nýbrž politickém. Pak už se Zieglerovo srovnání jako přitažené za vlasy jevit nemusí.
Dnes jsme v nesporné výhodě. Bez ohledu na to, jak vnímali roli Sovětů na konci evropské fáze druhé světové války tehdejší obyvatelé obnoveného Československa, my můžeme tuto záležitost posoudit z perspektivy bezmála osmi desetiletí.
Nepatřil jsem jako žák základní školy mezi nejostřejší tužky v penálu, ale jedné věci jsem si záhy povšiml. Že v Evropě se takzvaně socialistickými státy staly pouze ty, které osvobodila Rudá armáda (Rakousko spoluosvobodila, a to se stalo státem neutrálním, nicméně zůstalo kapitalistické), případně měl na osvobození lví podíl odboj vedený komunisty (Jugoslávie), anebo se země osvobodila sama (komunistický odboj v Albánii). Z toho jsem později odvodil, že Sovětům nešlo pouze o osvobození z nacistického jařma, ale o rozšíření jejich impéria a politické porobení národů východně od železného opony. Soukromě to nazývám politickým kolonialismem: Československo bylo politickou kolonií Sovětského svazu. Stejně jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, porobené pobaltské státy a samozřejmě NDR. Jugoslávie a Albánie budiž vnímány jako svého druhu výjimky potvrzující pravidlo.
Máme tedy dva druhy osvoboditelů. Ty, kdo osvobozovali takříkajíc z principu (u nás Američané), a pak osvoboditele s postranními úmysly. Těmi úmysly bylo osvobodit a současně vnutit osvobozeným svůj systém a udělat z nich své politické kolonie. Z politiků loutky ovládané z centra osvoboditelské země (SSSR). Řečeno natvrdo: Moskva si nechala svůj nesporný podíl na osvobození Československa draze zaplatit. Nejen teritoriálně (osvobozené Československo bylo ve prospěch osvoboditele připraveno o Podkarpatskou Rus), ale především politicky. Se vším, co k širšímu významu toho slova patří.
Důležitá poznámka. Výše i níže napsaným nemá být jakkoli snižována vina domácích politiků, kteří ať už záměrně, nebo z naivity či nedostatku prozíravosti přispěli k tomu, že nedlouho po osvobození byla u nás nastolena diktatura.
Poněkud zjednodušeně a čistě teoreticky. Kdyby drtivou většinu Československa osvobodily Spojené státy, byli bychom po válce skutečně svobodnou demokratickou zemí, která by profitovala z Marshallova plánu. Vojenské, zeměpisné a politické okolnosti rozhodly o tom, že nás většinově osvobodili Sověti a na svých tancích přivezli nejen konec nacistické krutovlády, ale také novou politickou porobu.
Aniž bych jakkoli snižoval hrdinství sovětských vojáků a jejich nezpochybnitelný podíl na porážce nacismu, už dlouhá léta zažívám ve dnech kolem osmého května zvláštní pocit smutku. Před očima mi defiluje bezpočet těch, kdo - lhostejno na které frontě - bojovali za naši svobodu, případně se angažovali během Pražského povstání či v protinacistickém odboji, a poté, co se u nás ujal moci komunistický režim (což bylo umožněno mimo jiné také proto, že nás osvobodila Rudá armáda), skončili na popravišti nebo na dlouhá léta v kriminálech nebo pracovních táborech.
Můžeme vzdávat poctu sovětským osvoboditelům, a je to jistě správné, tehdejší prostí vojáci Rudé armády nemohou ani za dnešní agresi proti Ukrajině, ani za tragický poválečný vývoj v osvobozené republice, současně bychom ale neměli zapomínat na neodpustitelnou dějinnou nespravedlnost – na to, jak barbarsky a nemilosrdně zatočili Gottwaldovi bolševici s mnohými z těch našich lidí, kteří stejně jako Sověti přispěli k porážce hitlerovského Německa.
Za všechny připomeňme osud tří československých důstojníků, klíčovým způsobem zapojených do Pražského povstání, jehož výročí jsme si nedávno připomněli.
Kapitán Jaromír Nechanský … popraven komunistickým režimem 1950;
Generál Karel Kutlvašr … komunistickým režimem odsouzen 1949 na doživotí, degradován na vojína, propuštěn na amnestii 1960;
Generál František Slunečko … bez následné obžaloby držen komunistickým režimem ve vazbě, 1950 degradován na vojína, nuceně vystěhován z Prahy.
Plné rehabilitace in memoriam včetně vrácení vojenských hodností se všichni tři dočkali až po listopadu 1989.
V rámci práva na svobodné vyjádření politicky nekorektního úhlu pohledu si dovolím uvést, že kdyby naši zemi neosvobodili Sověti, ale západní spojenci, ani jednoho ze tří jmenovaných (a mnoho, mnoho dalších) by tak tragický osud zcela jistě nečekal.
Proto lze ve vztahu ke květnu 1945 konstatovat: Osvobození ano, ale…
.
Inspirováno článkem Jana Zieglera „Osvobození nebo spíše okupace Rudou armádou?“/Seznam Médium 4. 5. 2023 (ZDE).
