Článek
Po naší malé listopadové revoluci se všichni politici hlásili k odporu k levici a tedy příslušnosti na pravici, někteří až radikální pravici. Později začala být levicovost přjatelná do demokracie, v tom nesporně silně pomohl důvtip Miloše Zemana a jím vedeného vzestupu sociální demokracie. Následovala móda popírání významu a nakonec i existence takových pojmů, jako je právě pravice a levice v politice.
Až nastala dvacátá léta našeho 21. věku a ve veřejných diskusích se opět objevily pojmy pravice a levice. Ovšem v pokřiveném prostoru radikalizace se jim dostalo sourozence extrémních nebo krajních nebo radikálních stran. Přitom tento údajný extremismus je zpravidla zastíněn odmítáním zavedených pořádků z důvodu ochrany „našich lidí“, tedy nacionalistických vizí čisté a nezkažené rasy nebo národa.
Pravice i levice mají jednoznačné definice a směry, které se zaměřují na nakládání s veřejnými prostředky. Pravice je stranou investic, rozvoje podnikání a hospodářství a proto i koncentrace majetku do rukou těch, kteří vyvolávají naději, že v souhrnu budou perspektivně všichni bohatší. Levici jde naopak o distribuci, její maximalizaci a vyrovnání, aby jí lid volil čili dal právo rozhodovat. Někdy více jako záminka, někdy z oprávněného přesvědčení. Přehnaná levicová politika směřuje k vyrovnání obecné chudoby a zvýhodnění vůdců, přehnaná pravicovost k vytvoření velikých rozdílů, provokující chudinu k celkem oprávněné revoluci. Tak se v demokraciích systémově udržuje mezi těmito extrémy.
To celé připomínám jen proto, že pokleslé označování nacistů jako extrémní pravice je chyba pouhá zástěrka, která mate tak mnohé. Po revoluci se všichni politici hlásili k odporu k levici a tedy příslušnosti na pravici, někteří až radikální pravici. Později začala být levicovost přjiatelná do demokracie, v tom nesporně silně pomohl důvtip Miloše Zemana a jím vedeného vzestupu sociální demokracie. Následovala móda popírání významu a nakonec i existence takových pojmů, jako je právě pravice a levice v politice, ve kterém někteří ustrnuli dosud.
Takto se nemýlí jen komentátoři a politologové, to by ani tolik nevadilo. Jenže tento zmatečný mýtus panuje v celé politické obci od vysokých politiků přes demagogy, kteří z něj žijí, až po všední diskuze běžných občanů. Jasné významy slov a pojmů je nutnost, potřebná v každé diskuzi, která má mít smysl, to není slovíčkaření. Demagogové se totiž na záměně významů rádi přiživí.
Ilustrací je politika neonacistického hnutí Svoboda a přímá demokracie, která je výrazně levicová, hájí tytéž zájmy jako komunisté.
To celé připomínám jen proto, že pokleslé označování nacistů jako extrémní pravice je pouhou zástěrkou, matoucí tak mnohé podobně, jako originální název národního socialismu. Nacionalismus je směr zcela nezávislý na pravolevé stupnici společnosti, není ani pravý ani levý podobně, jako třeba intelekt nesouvisí s výškou člověka.
