Článek
A to včetně pomluv společné měny, že euro údajně ochuzuje obyvatele některých zemí eurozóny. Argumentem pro ně je, že významně stouply maloobchodní ceny kvůli euru. Skutečná fakta ovšem říkají pravý opak. Tam, kde nebyly úřady připravené, se plně projevila síla trhu a zdražení zmizelo během velmi krátké doby. A tam, kde se chtěly vlády a úřady vyhnout takovému výkyvu stačila povinnost prodejců uvádět před i po reformě v dosavadní měně i v euru a informovanost veřejnosti, aby zamezily pokusům o zneužití reformy ke zdražení, a pokusy o zneužití situace nenastaly. Ceny totiž neurčují ani úřady ani politici, ale konkurence a informovanost kupujících.
Druhým argumentem má údajně být možnost kurzové samostatnosti měny. Tedy, že je tu možnost ovlivňovat drahotu a láci při meziměnových obchodních operacích. Tato možnost je totiž výhodná zejména pro banky, směnárny a spekulace měnových makléřů. Pro ostatní ale vyvolává jen chvilkové náklady a tedy i výhody přechodu. Nesporná je vysoká nevýhodnost koruny pro podnikatele, jak o tom svědčí trvalá vysoká podpora výrobců a podnikatelů vůbec. To není nějaká ideologická móda elitářských ekonomů nebo ideologů, to je každodenní zkušenost těch, kteří se s tématem potkávají každodenně ve svých peněženkách a na svých účtech. Chceme opravdu pružné hospodářství? Nebo to politici jen předstírají? Komu, když ne jim mají politici vycházet vstříc? Kdo jiný by měl být vyslyšen?
Do třetice nastává čas na srovnání kvalit obou variant - koruny a eura. Vědecky pojato, měna je prostředek směny, obchodu, plateb a úspor. To možná leckomu zní odtažitě, akademicky, nepochopitelně. Ale je to tak. Každý velký i malý ekonom to ví, že peníze jsou především MĚŘÍTKEM HODNOTY. Podle toho, jak dobrým měřítkem příslušná jednotka měny je, přesně podle toho je užitečná pro každé použití, u měn tedy pro obchod. Příkladem takového srovnání může být „milion“ věcí, vynálezů a pomůcek. Chtěl by někdo být v situaci, která byla do doby, než se sjednotili na dělení dne? Asi nikdo. Přitom dělení dne na 24 hodin není jediné možné. Možná by bylo výhodnější dělit den na 16 nebo na 10 hodin, ale třeba na 16 nebo 32 hodin. Ale to se neděje. Nikdo, kromě revolucionářů pařížských nebo ruských na to snad ani nepomyslel.
Nebo sjednocené dopravní značení včetně třeba barev semaforů, číselná desítková soustava - jistě by měly výhody i jiné, třeba dvanáctková, osmičková, šestnáctková. Tak by bylo možné pokračovat do nekonečna. Hlavním hlediskem společenské výhodnosti totiž je to, že to má jednak vlastní smysl a výhodnost, jestli to tak může být, ale ještě víc, že je to SPOLEČNÉ. Tedy jednotné. Je výhodné mít společný, jednotný kalendář? Ano, je. Ne protože nám to někdo zvýhodní. Je to výhodné i vhodné samo o sobě, možná ne od prvého dne, ale je to výhodné pro všechny zúčasněné. Proto už neplatí ani hradčanský ani vídeňský ani jiný loket, proto už nevážíme na různé historické jednotky hmotnosti, proto používáme společné, jednotné číslice, proto zavádíme evropský zabezpečovač železnice, proto se všichni učíme vedle mateřštiny také anglicky, protože je to pro nás samé výhodné. Některé společné a jednotné věci není třeba určovat dohodou, jako třeba faktický světový etalon hodnoty čili zlato, drahé kameny a podobně, ale některé se bez dohody neobejdou resp. je pro ně vhodná dohoda o společném užívání, jako jsou právě měny, velikosti bot, dělení času, tvary a parametry konektorů a podobně.
Pokud se ukáže, že se lze dohodnout na něčem vnitřně lepším, stojí za to věc prozkoumat, posoudit vhodnost a případně přejít na šikovnější způsob, ideálně společně, jednotně. Příkladem budiž reforma kalendáře, jak se tomu říká. V roce 1582 papež Řehoř (Gregorius) vydal encykliku o náhradě jedno a půl tisíciletí starého - a úspěšného - počítání času upravenými pravidly chronologie zvané gregoriánské. Trvalo několik staletí, než ji postpně přijaly státy Evropy a prakticky celého světa. Prakticky znamená, že jsou nejen katolíci, ale i křesťané, kteří nadále odmítají gregoriánský kalendář a jedná se o tzv. pravoslavné církve. A je řada organizací států, které tento kalendář mají souběžně s vlastním, zpravidla velmi tradičním, jako třeba Židé a další. Pravidelnou námitkou je, že přece papež nemá co předpisovat, jak budou určovat čas. A přece na nový kalendář přistoupily po desetiletích až staletích i země protestantské, které se přesvědčily, že odkládáním reformy z ideologických a nacionalistických důvodů přímo škodí vlastním lidem, že reforma je výhodná pro jejich země sama o sobě.
Doufejme, že i naši politici a jejich voliči konečně plně dohlédnou škodu, kterou sami trpí jen proto, protože dávají přednost nacionalismu a tmářství před rozumem a výhodou spolupráce mezi národy. Tak schválně: co je lepší to měřítko hodnoty - naše národní a provinční koruna, která je jen hračkou v rukou několika málo jedinců, nebo euro, které postupně doplňuje až nahrazuje v roli rezervní měny i americký dolar? Odpověď je jednoznačná.
