Článek
Štěpán Drábek je analytik CETA a člen spolku ECONET. Jenže se zdá, že neví nebo nechce vědět, co to euro je, jaký má význam a k čemu je tedy dobré. Proto jeho text (dále tučně) pojmu jako téma k diskusi obdobné rozhovoru, tedy odpovím na jeho jednotlivá tvrzení o euru v jeho článku. Části netýkající se podstatně eura z polemiky vynechám a označím kurzívou.
Máloco hýbe veřejným prostorem tolik jako téma přijetí eura v České republice. Zájem o tento fenomén u nás vždy přichází a odchází ve vlnách, přičemž nyní její pomyslný příval kulminuje. Ačkoli vždy jedna strana diskuse vehementně předkládá argumenty ve prospěch přijetí společné měny, zatímco ta druhá neméně zavile poukazuje na nepřehlédnutelná úskalí eura, zdá se, že jedna zcela klíčová ekonomická teze zůstává neustále opomíjena.
Nejdříve uveďme, co je aktuálním konsenzem ekonomické vědy. Přední český ekonom z New York University Jaroslav Borovička jej stručně popisuje tak, že „objektivně vzato nelze v současné době s rozumnou mírou jistoty rozhodnout, zda by euro bylo pro Českou republiku ekonomicky přínosné, či ne“.
Základní zmatek způsobený výchozím požadavkem na posouzení výhodnosti přijetí eura. Výhodností se přitom rozumí výdělek či úspora takové měnové reformy. Přitom euro a jeho přijetí místo české koruny je stejného typu, jako posuzování výhodnosti rozdělit si měnu. Mohlo by být výhodné zřídit moravskou korunu? Odborníci Borovička a Drábek to nevědí.
Je vskutku pozoruhodné a zároveň poněkud zarážející, že po více než dvaceti letech existence eura nemáme k dispozici dostatek empirické evidence pro jasné závěry ohledně výhodnosti jeho přijetí. Bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma na XXX. valném shromáždění Učené společnosti ČR deklaroval, že „i nadále zůstává otázkou, zda jde o hru s nulovým součtem, anebo zda euro skutečně přineslo pozitivní efekty v podobě lepší cenové stability a vyššího ekonomického růstu“.
Ani Zdeněk Tůma to neví, nejsou na to data.
Podobně nejsou nejspíš data na takové záležitosti, jako je užívání jednotné číselné soustavy, společného kalendáře a měření času vůbec, soustavného biologického názvosloví, společné metrické soustavy, stejného písma, barev na semaforech, silničních pravidel včetně třeba přednosti chodců na přechodu před vozidly a přednosti vozidel mimo přechody, značení silnic, dopravních značek, technických norem a mnoha dalších společných, jednotných strukturálních pravidel a prostředků. Někde dokonce je jednotnost významná až životně důležitá, jako jednotný jazyk v letectví a námořnictví včetně např. slavého znaku SOS a to přesto, že neexistují aktuální empirická data, potvrzující jejich výhodnost.
Přesto nikoho ani nenapadne je zpochybnit, natož zrušit a hledat vlastní, národní řešení. Přechod na euro tak připomíná postup gregoriánského kalendáře, kterému se bránily státy, panství, města, ale racionální sjednocení narušilo až zavedení letního času, jehož bychom se ale dnes rádi zbavili.
Člověk se nemůže ubránit přesvědčení, že čím více se vzdalujeme závěrům odborné literatury a čím blíže se posouváme k názorům ekonomickou teorií nepolíbených laiků, tím spíše jsme svědky takové argumentace, která buďto deklaruje, že bychom měli euro zcela jednoznačně a bez váhání přijmout, anebo s podobnou určitostí tvrdí, že bychom o přijetí společné měny neměli ani uvažovat a rovnou tento námět zavrhnout. Jinými slovy, zatímco se veřejnost ostře dělí na dva tábory s jasně vyhraněným přístupem k euru, vědecký výzkum v této oblasti neposkytuje na otázku ekonomických výhod přijetí společné měny jednoznačné odpovědi.
Pokud člověk nechápe jádro věcí, neubrání se mnoha falešným pocitům. Měna totiž není obchodním zbožím, ačkoliv je zbožím zvláštního druhu. Je prostředkem obchodu, směny zboží. A její zavedení je věcí politiky, ne obchodu, jako investice s předpokládaným ziskem. Jde o strukturální reformu, jde o rozhodnutí podobné, jako třeba umístění hlavního města státu nebo mezinárodní organizace. Je výhodné, že je hlavním městem Praha a že EU má sídlo právě v Bruselu (Štrasburku atd.)? Na to nejsou data. Stejně tak by sídlem mohlo být jiné město a některé země se ke změně rozhodly. Jen není důležité, jestli někdo došel k opravdu objektivnímu hodnocení takové změny. Je výhodné zbrojit v době ohrožení státu? Bylo výhodné odsířit elektrárny? Nelze vyčíslit. Je výhodné stavět dálnice? Nelze ekonomicky objektivně hodnotit. Má být víc chodníků nebo zeleně? Nikdo objektivně neví. Není to totiž podstatné. Vyčíslení zisku či úspory není nutné, jde jen o dílčí, vedlejší efekt či údaj.
Euro by ovšem nepochybně bylo přínosné především pro exportní podniky. Díky přijetí společné měny by se snížily jejich transakční náklady spojené s konverzí měn a kurzovým zajištěním. Dle dostupných odhadů však výše těchto nákladů odpovídá nižším desetinám procenta tuzemského HDP (dle dřívějšího výpočtu ČNB 0,2–0,4 % HDP). To činí zhruba 15–20 miliard ročně, což sice může znít jako závratná suma, ale z pohledu naší ekonomiky jako celku to již tolik nečiní. Jak praví člen bankovní rady ČNB Tomáš Holub, „pohledem makroekonoma není eliminace těchto nákladů nic, co by nám zajistilo nehynoucí prosperitu“.
Zde již bohužel nejde o věcnou diskusi, jde o argumentační faul. Nikdo rozumný nepodmiňuje žádné konkrétní opatření zajištěním nehynoucí prosperity. Žádné pravidlo nezachrání všeobecnou prosperitu, spokojenost, blahobyt. Zde se jedná jen o rádobyvtipnou pomluvu, naneštěstí ovšem mezi lidmi velmi oblíbenou. Dílčí řešení nezachrání celek? Tak je na nic! Tohle opravdu nelze přijmout za hodnotný argument. Horší je, že tento způsob diskuze pan Drábek dále rozvíjí.
Ekonomická teorie ukazuje, že bohatství národů v dlouhém období příliš nezávisí na monetárních faktorech. Pro to, aby se daná země stala bohatší a ekonomicky vyspělejší, není rozhodující, kterou měnu má. Klíčové je daleko spíše to, jak v dané zemi fungují jednotlivé instituce, v jakém rozsahu probíhá akumulace kapitálu či jaký demografický vývoj zrovna zažívá. Abychom to vyjádřili jinak, není tolik důležité, čím se platí, zásadnější je schopnost ekonomiky produkovat takové statky, které spotřebitelé poptávají, a to v co možná největším rozsahu. To je skutečnost, kterou již ostatně vyjádřil i významný skotský filozof David Hume v polovině 18. století, když o penězích napsal: „Není to žádné z koleček obchodu: je to jen olej, který pohyb koleček činí plynulejším a snazším.“
Faleš argumentu je stejně zřejmá, jako je nesmyslná v předešlém odstavci. Jednotlivá opatření nerozhodují o výsledku celku, je potřeba se držet tématu a neodvádět pozornost k souhrnným hodnotám.
Jako, že třeba čistota toalet je dílčím parametrem úřadu, jeho výkon na tom prakticky nezáleží. Nijak to ovšem neříká, že je hygiena nepodstatná a nemá se udržovat.
Použiji-li trefné Humovo přirovnání, lze konstatovat, že prakticky žádné z miliard koleček neběhá bez oleje a že kvalita tohoto oleje je velmi významnou záležitostí pro celé strojírenství.
Určitým problémem monetární politiky je její asymetrická povaha. Ať se totiž její tvůrci snaží sebevíc, není v jejich schopnostech zvýšit potenciální produkt příslušné ekonomiky (tj. zlepšit její dlouhodobou výkonnost) čili dobrá měnová politika sama o sobě ekonomickou prosperitu zajistit nedokáže. Současně ale platí, že když centrální banka dlouhodobě činí zásadní chyby a fungování monetární politiky se stále více vzdaluje optimu, může to vyústit až ve zhoršení produkčního potenciálu dané země jako takového. Nejenže je tedy koráb centrální banky navždy odkázán rozpačitě plout mezi Skyllou a Charybdou (v podobě příliš vysoké a nebezpečně nízké míry inflace), ale jejím dalším politováníhodným údělem je navíc to, že ekonomiku nemůže sama zachránit, nýbrž pouze potopit ke dnu.
Stejnou skutečnost trochu jinak vyjádřil i předseda Národní rozpočtové rady a někdejší viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, když prohlásil, že „pokud v některé zemi selže hospodářská politika, ani euro ji před problémy nezachrání (jako v Řecku); a pokud vše funguje uspokojivě, euro není potřeba (jako ve Švédsku)“.
Zde používá pan Drábek podobný argumentační faul o tom, že něco samo o sobě nevyřeší všechny problémy, jako předešle, jen ještě zcestněji. Jako kdyby někdy někdo požadoval, aby měna, jakákoli měna, zachránila celou hospodářskou politiku.
Navíc zamlčuje, že v případě chybné hospodářské politiky ji nejen nezachrání ani koruna, ale právě relativní malost koruny chybnou hospodářskou situaci jen zostří. Společná měna nabízí výrazně větší stabilitu a oporu i v případech takových chyb politiky vlády.
Bývalý guvernér Bank of England (centrální banky Spojeného království) Mervyn King o evropské měnové unii (EMU) hovoří jako o nejambicióznějším projektu v celé monetární historii. Zdůrazňuje však také, že euro již bohužel přestalo být považováno za prostředek k dosažení jiných cílů, když se z něj stal cíl samotný, a z diskuse o jeho přijetí se tak do značné míry vytratila racionalita ekonomických argumentů.
Zde prokazuje autor pouhé nepochopení obecného pravidla, že při přípravě a realizaci každého většího manévru se z dílčích řešení stávají samostatná témata a při jejich řešení již nebývá potřeba stále připomínat, že jsou součástí většího celku a jejich naplnění přispívá k úspěšnosti souhrnného manévru. Obrana se například skládá z pořizování zbraní, náboru vojáků atp. A při řešení těchto součástí postupu se stává samostatným dílčím cílem kupříkladu dostatečný počet pušek. Na tom není nic vadného, překvapivého ani podivného.
Závěrem nelze nesouhlasit s jeho [Mervyna Kinga] tezí o tom, že ať již ekonomická teorie říká cokoli, výběr měny je v konečném důsledku čistě politickým rozhodnutím.
A zde se náhle potvrzuje i posledním souvětím článku z HN odmítnutí původního požadavku na ekonomickou výhodnost přijetí eura. Na to ekonomové prostě nestačí. Přechod k jednotné měně je skutečně výhodný pro Čechy i pro ostatní Evropany a na tom nemění nic z toho, co článek hlásá. S výjimkou tohoto posledního odstavce článku v HN. Protože je prostředkem mírové spolupráce různých zemí.
