Článek
...Já si to rozšíření řidičáku na ten dlouhý přívěs opravdu udělala! Najednou jsem měla pod rukama 7 tun na soupravě. Sednout si za tohle a vyjet s takovým kolosem, to už vyžaduje pořádnou dávku odvahy a disciplíny – schválně, kdo z běžných řidičů to má? Byla jsem připravená jezdit, ale, rozdal osud karty úplně jinak?
Všechno se otočilo o 180 stupňů. Přišla nabídka, kterou jsem nečekala. Pohovor na pozici dispečerky vnitro i mezinárodní kamionové dopravy.
Najednou se ty pomyslné karty obrátily. Já, která jsem ještě před chvílí s větrem za zády nadávala, i chválila dispečink z dálnice, jak jsem šťastná i unavená zároveň, jsem měla sedět na té druhé straně barikády. Moje čerstvé, drsné a nesmírně bohaté zkušenosti z cest se staly mým největším trumfem. Věděla jsem, jaké to je jet nadoraz. Věděla jsem, co řidič prožívá, když nestíhá. Věděla jsem kudy nejet a proč. Věděla jsem že zdržení nejsou jen v řádu minut. Věděla jsem, co je to život za volantem.
Byl to zázrak, nebo začátek dalšího pekla? Vysvobození a spása, nebo jen jiná forma otročiny?
Když vám zvoní telefon i ve snu
Vítejte ve světě, kde se také nepracuje od–do. Nastoupila jsem do kolotoče, kde bylo běžné mít někdy i 120 telefonátů denně. Obstarat práci pro kamiony, vyřešit problémy, stíhat termíny, uklidňovat nervózní řidiče i zákazníky. V týdnu totální nasazení na dispečinku a po večerech nebo o víkendech? Dělání „sekretářky“ kterou mi nedali, a dodělávání papírů, na které přes den pod náporem hovorů prostě nezbyla síla ani kapacita.
Práce se stala mým stínem. Neopouštěla mě ani ve dne, ani v noci, ani ve snu, a to doslovně, a dokonce ani na dovolené.
Představte si to: jedete na vytouženou dovolenou k moři. Jako vždycky. Jen trochu jinak. Místo toho, abyste čistili hlavu v přírodě, sedíte na pláži a před sebou máte otevřený notebook. Pracujete na pláži, pracujete v autě. Byla to skvělá dovolená, milovala jsem tu dynamiku, ale zároveň to byla dovolená, která pomalu, potichu a nekompromisně podepisovala konec jednoho dlouhého životního vztahu.
Dva lidé na opačném pólu zeměkoule
Byli jsme spolu, a přesto každý úplně jinde. On – s pevnou pracovní dobou od–do a s nárokem na dlouhou, řádnou, ničím nerušenou dovolenou. Ona – bez začátku a bez konce, pracující prakticky nonstop, jen aby vůbec mohla někam vyjet.
Došlo to tak daleko, že i na společnou cestu jsme jeli nadvakrát. Dvěma auty. Jedno auto sloužilo jako pojízdná kancelář, kde se za jízdy řešily kamiony, a druhé auto bylo pro nezávislé výlety a volný program. Bylo to předurčení konce, aniž by to tehdy kdokoli z nás dvou tušil?
Lhala bych, kdybych tvrdila, že ty předchozí výlety po Evropě, které jsme občas podnikali ve dvou, neměly kouzlo. Měly. Jenže postupně začal chybět společný cíl. Dva odlišné světy, dva odlišné přístupy k životu a času. Dokáže tohle být konec všeho?
Rozjeli jsme se každý zvlášť. Poslední týden byl každý po svém. Následovalo nekompromisní hubnutí ze stresu, nejídlo, dehydratace… a konec. Byt byl jeho, já odešla.
Práce jako jediný záchranný kruh
Vztah skončil, ale ten zběsilý kolotoč na dispečinku pokračoval dál. Vlastně mi v té době dával všechno. Kontakt s lidmi, a hlavně mi nedovolil přemýšlet. Pracovala jsem od rána do večera, dělala papíry dlouho do noci. Když jsem unavená odcházela z práce, nikdo mě nikde nečekal. Ale vlastně mě nikdo nečekal ani ty měsíce předtím… V tom neustálém pracovním zápřahu mi ani nepřišlo, že mi něco chybí. Byla jsem stoprocentně vytížená.
Přesně na den jeden rok. Náhoda?
V tomhle zběsilém tempu jsem vydržela pracovat přesně na den jeden rok. A tehdy, uprostřed té největší samoty a vyčerpání, přišel další zvrat.
Potkala jsem starého známého. Člověka z minulosti… ale přeskočila tentokrát skutečně ta pověstná jiskra? Chtěl mi osud po tom všem drsném období poslat do života konečně nějakou novou vizi, nebo to byl jen další test?
A co se vlastně stalo v práci? Nekonečné dny se 120 telefonáty na dispečinku ze dne na den skončily a já byla převelena na klidnější mezinárodní plánování přeprav.
Jevilo se to jako dokonalé vysvobození. Zázrak, čistá hlava a konečně prostor pro nový, opravdový vztah… Jenže byl to skutečně ten vytoužený happy end, nebo jen ticho před další, ještě větší bouří? Co všechno se změnilo, když se do hry vrátila láska? O tom zase příště.
Anketa
Baví vás moje vyprávění ze zákulisí dopravy a vztahů? Chcete vědět, jak dopadl konec jednoho vztahu a jestli byla ta nová vize a láska na první pohled? Klikněte nahoře pod nadpisem na tlačítko Sledovat, ať vám další pokračování neuteče!
Pokud mě chcete na mé cestě podpořit, kliknutí na tlačítko Podpořte autora mi udělá obrovskou radost a dodá sílu do dalšího psaní. Děkuji, že jste v tom se mnou!
