Článek
Když jsem začala pracovat v pekárně, myslela jsem si, že tam nemůžu nikdy přibrat. Vždyť je to těžká práce! Celou směnu se nezastavíte a domů chodíte s nateklýma nohama. Jenže moje realita byla jiná: administrativní pracovník. Od pečiva daleko, a přesto moc blízko…
Den u počítače, faktury, papíry, tabulky a hodně v pohybu, sem dojít tam okolo pro to a to… haly dlouhé jak pece na chleba… plus pracovní stres, nevyspání, brzo vstávat, odpolední brigády… Sice netaháte plechy z pecí, ale domů chodíte úplně stejně unavení. A k tomu oteklé nohy z běhání i sezení…
Největším nepřítelem ale byla ta všudypřítomná, omamná vůně čerstvého pečiva. Byla jsem od něj sice schovaná za dveřmi kanceláře, úplně bokem, ale přitom nebezpečně blízko.
Zajídání kancelářského stresu
Představte si to. Telefon zvoní, termíny hoří a unavená hlava chce energii. Co uděláte, když máte hned za rohem ten největší zdroj pokušení?
Sáhnete po něm. Ke kávě si přinesete ještě teplý, křupavý rohlík. Koláček? Za hodinu ujíte další kousek. Odpoledne sladký šáteček, koblížek, pak dovezou záviny… no né! A tak jsem fungovala.
Byl to začátek začarovaného kruhu. Váha nekontrolovatelně stoupala. Nenápadně, 90 kilo, 95 kilo… až se to zastavilo na děsivých 98 kilech. Možná víc trochu?
Už jsem nechodila na tu obří váhu. Ručička byla vždy přesně nahoře. Kolik bylo maximum když byla opět zpátky dole? Schovávala jsem se do obřích halenek, triček a měla jsem pocit, že z toho věčného kolotoče únavy a chutí už nikdy nevyskočím.
Proč tělo při sezení kyne?
Teprve mnohem později, když jsem se rozhodla pro svou novou verzi, mi to došlo. Moje tělo v kanceláři sice pálilo energii psychickým stresem, ale já ho krmila prázdnými sacharidy. Navíc při celodenním sezení úplně zamrznete. Tělo pak strašně zadržuje vodu, vy si připadáte nafouklá a kila nejdou dolů, ani kdybyste se rozkrájeli.
Chyběl mi základní stavební kámen: bílkoviny a správné nastartování těla. Když totiž tělu nedáte kvalitní živiny, mozek vás kvůli stresu dokope k dalšímu cukru a pečivu.
Definitivní konec: Takhle už dál nežiju!
Jednoho dne ale pohár přetekl. Seděla jsem nad kupou administrativy, v břiše byl další rohlík snědený ve stresu, "celozrnný “ a pohled do zrcadla bolel. Řekla jsem si dost. Tahle práce mě doslova požírá zaživa. Umřu na přejedení. To ne! Pokud chci zachránit svoje tělo i psychiku, musím udělat radikální řez.
A tak padlo definitivní rozhodnutí: Dávám výpověď. Odcházím z pekárny, odcházím od neustálého kynutí a jdu si vybojovat svoji novou verzi.
Jenže co dál? Když odejdete z teplého místečka v kanceláři, musíte se nějak živit. Osud mě tehdy zavál na místo, které by u ženské čekal málokdo. Skočila jsem rovnýma nohama do … nové práce.
A nezapomeňte kliknout nahoře pod nadpisem na tlačítko Sledovat, ať vám neuteče žádný další díl – tam vám povím, co následovalo.
