Článek
Když jsem odešla z pekárny, spousta lidí si klepala na čelo. Vyměnit sice provoněné, ale pro mě „vykrmující“ prostředí za mezinárodní dopravu a logistiku? Bláznovství. Jenže já potřebovala radikální změnu. Práce, která se naskytla. Výpomoc, která trvala půl roku jako nejhlavnější činnost všech dní a hlavně nocí.
Tak jsem se ocitla ve světě, kde se nehraje na emoce, ale na minuty, dojezdy a dlouhé kilometry. Provázel mě neustálý stres z termínů, přesných časů dojezdů a nekompromisní boj o každé normální jídlo. Svět kamionů v mikrokamionu, dálkových tras a dispečinku mě bleskově naučil úplně jiné disciplíně…
Byl to svět „expresních dodávek“ a bleskových nočních přejezdů. Většinou se startovalo večer za tmy, s jasným cílem – ranní dodání na hodinu přesně. Západní Německo, Brusel, Amsterdam… Jela jsem nadoraz. Na jednu stranu to byly nádherné výlety a splněný sen o svobodě. Vidět Paříž hned několikrát za jeden podzim, projít si cizí města, dojet tam po vlastní ose a pak se zase bleskově vracet ještě před koncem odpolední směny ve firmách, to mělo neskutečné kouzlo. Zažívala jsem chvíle naprosté, nekonečné pohody za volantem, kdy bylo všechno zalité sluncem a cesta ubíhala jako film. Viděla jsem moře v červnu, v listopadu, a dokonce i v prosinci. Jedna dlouhá, nekonečná jízda.
Jenže každá mince má dvě strany.
Kila dole po cestě a krutý návrat zpět
Za touhle romantikou stál brutální nespánek a vyčerpání. Režim byl neúprosný: dvě hodinky spánku ráno na benzínce a jedeme dál. Jak dlouho se tohle dá vlastně vydržet? Oči sice koukaly na silnici a fungovaly na autopilota, ale po návratu domů už mozek vůbec nevěděl, čí je. Nastalo naprosté otupení mysli.
A v tomhle stavu přišel ten největší boj – boj s jídlem.
Když na vás padne ta nejtěžší noční únava někde kolem třetí ráno na dálnici, tělo začne bojovat o energii. Abych vůbec udržela volant rovně, musela jsem to něčím přerazit. Nastoupily bonbony proti únavě, energetické tablety, litry černé kávy a neustálé kousání čehokoli, jen abych nezaspala.
Zpočátku přišly první obrovské úspěchy. Po takové dlouhé, stresující cestě jsem se vrátila domů, stoupla na váhu a ručička byla hned o dvě kila dole! Byla jsem nadšená. Jenže to byl jen krutý sebeklam. Tělo bylo jen brutálně dehydrované, vystresované a vysušené z klimatizace auta. Ve dne v teple, v noci ať se auto nemlží, v mrazu ať nenamrzá … Jakmile jsem se doma konečně trochu vyspala a napila vody, kila byla okamžitě nahoře… a s nimi ještě něco navíc. Zadržená voda z toho sezení v kabině udělala z mých nohou opět oteklé sloupy.
Bude jak bude…
Byl to divoký kolotoč. Na jedné straně stres z dojezdových časů, únava, kdy sotva pletete nohama, a na druhé straně čistá hlava, pocit svobody a kafe na pláži u moře v prosinci.
Milovala jsem ten klid za volantem, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že tohle tělo dlouhodobě nedá. Že tyhle „zbraně proti únavě“ mě pomalu ničí a tělo stávkuje víc a víc. Řekla jsem si tehdy své oblíbené: Bude, jak bude. Práce bude, ano, až se zase nějaká naskytne. Věděla jsem, že tohle je jen přestupní stanice. Že z toho mikrokamionu musím jednou vystoupit a najít způsob, jak svému tělu vrátit rovnováhu a konečně ta kila shodit natrvalo.
A ta chvíle přišla dřív, možná dřív, než jsem čekala. Na obzoru byla úplně jiná životní výzva…
Baví vás příběh ze života, z cest a chcete vědět, jaká práce přišla po autě a co mi konečně trochu pomohlo? Klikněte nahoře pod nadpisem na tlačítko Sledovat. Seznam vás upozorní na další příběh, tak vám žádný další neuteče!
Pokud se vám moje upřímné vyprávění líbí a chcete mě na mé cestě za Novou verzí povzbudit, můžete kliknout na tlačítko Podpořte autora hned vedle mého jména. To mi dělá obrovskou radost a nakopne mě do psaní dalšího příběhu!
