Článek
O tom, že tato nemoc postihla mou dceru, jsem už psala dříve v příspěvku s názvem „Anorexie vs. bulimie“. Od té doby dcera ušla kus cesty, pravidelně docházela k psycholožce, kde si vylévala svou bolavou duši. Bohužel, vzhledem k tomu, že jsem těmto terapiím nebyla přítomna, byla pro mě směrodatná odpověď na téměř dvouletou péči její dennodenní boj s jídlem, psychické propady, panické ataky. Malé porce absolutně tukem nepolíbené, které dcera v sobě nedokázala udržet. A paradoxně, a není to žádná výjimka, dcera stále vymýšlela recepty a zásobovala nás velmi chutnými pekařskými výrobky. Které ale samozřejmě nejedla.
Je nasnadě, že jsem začala o pozitivním vlivu psycholožky na dceru pochybovat. Napadlo mne oslovit agenturu Anabell, která se tímto onemocněním zabývá a domluvila jsem pravidelné setkávání dcery s dívkou, která má stejnou zkušenost za sebou a ač není odborníkem s titulem nebo certifikátem, rozhovor s někým, kdo na vlastní kůži zažil to, co dcera, mi dávalo velký smysl. A brala jsem to jako doplnění současných odborně vedených terapií. A právě tato slečna nám doporučila, abychom ještě mimo dosavadní péči kontaktovali psychiatra, který do aktuální problematiky vnese další názor. Je totiž fakt, že jsem v té době už uvažovala o dceřině hospitalizaci. Jen jsem nechtěla dalším odborníkem v řadě dceru zatížit tak, že by absolvovala několikrát měsíčně pochůzky po doktorech.
A tak, když mi koncem léta volala sekretářka psycholožky s návrhy termínů terapií, svěřila jsem se jí s novinkami, tedy docházkami do Anabell a taktéž, že bych si ještě před tím, než se domluví termíny, ráda sjednala schůzku, aby mi psycholožka vysvětlila, jak daná spolupráce psycholog a psychiatr vlastně funguje. Sekretářka mi tedy domluvila schůzku.
Tato schůzka byla velmi podnětná, psycholožka, mimo osvětlení spolupráce, mi dala vhlédnout taktéž do terapií, jak s dcerou pracuje a já získala pocit, že je vše na dobré cestě. A tak reaguji: „Děkuji za vysvětlení, v tom případě bych se tedy teď ráda domluvila na termínech terapií pro dceru.“
„No ale já do konce roku pro vaši dceru žádné termíny nemám.“
Ticho. Spadla mi brada. Nevěřícně jsem zírala na psycholožku, která má přes 2 roky mou dceru v péči a která tu péči nadále nutně potřebuje.
Nadechla jsem se: „Prosím? Jak to myslíte, že pro mou dceru nemáte termíny? Jakože se jí nebudete věnovat? A jak si s ní teď máme poradit? Jak můžete rozdělanou klientku, která psychologickou péči nutně potřebuje, takto pustit?“
Odpověděla: „Prostě jsem se tak rozhodla.“
Tak.
Vy, co máte doma stejně nemocné dítko, víte, že bez odborné pomoci tuto nemoc nelze zvládnout. Dnes a denně čelíte bezmoci, vidíte, jak se dítě trápí, jak zvrací nebo naopak nejí vůbec, ale svěřit se nechce.
Vzápětí psycholožka prolomila mlčení, řekla: „Ale to neznamená, že se vaší dceři již nikdy nebudu věnovat, jen jsem teď přijala jiné děti. Myslím, že bychom si začátkem roku mohli domluvit nové termíny.“
Je konec října. Dcera docházela 2× měsíčně na terapie, teď nemá žádné. A je to znát. Dcera se trápí a my s ní a jediné, co můžeme dělat, jí nabízet otevřenou náruč, víru, že ji milujeme a jsme tady pro ni.
Ale odpověď, jestli je to dost, nemáme žádnou. Stále bojujeme s jídlem, starostmi, panickými atakami. A beznadějí. Je vážně obtížné vidět to světlo na konci tunelu.
Mentální anorexie a bulimie i jakékoli jejich kombinace jsou vážná onemocnění a jako každé takové potřebuje odbornou pomoc. Měli jsme ji a bez jakéhokoli upozornění jsme o ni přišli.
Okamžikem domluvení osobní schůzky s psycholožkou, namísto okamžitým domluvením termínů pro dceru, nabídla psycholožka toto její místo dalším dětem, které pomoc potřebují. Aniž by mne o tom informovala. Především by mne ani ve snu nenapadlo, že by bylo možné, pustit klientku v průběhu terapie a nechat ji takto na holičkách.
A ačkoli navrhla jiné setkání, multioborové, kde by se setkali zástupce Anabell, ona, dcera a my, jakožto rodiče, abychom našli nejvhodnější řešení, by tohoto nebylo třeba, kdyby mohla pokračovat v zaběhnutém systému léčby. Takové setkání dceru ještě o to víc stresuje. Zbytečně.
Před týdnem jsem psycholožce napsala e-mail, kde se připomínám s tím, ať na dceru myslí v případě, že se uvolní jakýkoli termín, s informací, že vzhledem k onomu „nedorozumění“ a ztrátě, i když dočasné, termínů setkávání, se její stav horší. Po týdnu zůstala zpráva bez odpovědi.
A tak je to teď jenom na nás. Mám na očích, jak se mé dítě ničí a trápí a bojím se. Bojím se, jaké následky může přerušení léčby přinést. Jak těžké bude po několika měsících znovu na léčbu navázat. Co si dcera ponese do života. Na těle i na duši?
