Článek
Tady jsem si vypůjčila slova od Diane Loomansové, schválně si je najděte, jsou inspirující jak pro současné, tak pro budoucí rodiče.
Nikdo nemáme patent na správné rodičovství, ono ani to jediné, unikátní ani neexistuje. Každý částečně kopírujeme vzor svých rodičů a implementujeme vlastní pravidla, která více či méně fungují. Ale spíš ne. Mluvím za sebe.
Kdybych měla své dítě vychovat znovu, vychovávala bych ho na vesnici, a ne ve městě.
Já část svého života prožila na vesnici v Českém ráji. A to díky babičce, která při jednom z mnoha pobytů v lázních potkala lázeňského šviháka, zajiskřilo to a milá bábi ve svých šedesáti letech s tímto šarmantním pánem stanula před oltářem a já tak získala třetího dědu. A ten děda měl chaloupku se zápražím ve vesničce nazvané Roveň. Byla to chaloupka jak z pohádky, kterou celoročně obývala jeho devadesátiletá maminka, moc milá babička, která pekla báječné buchty.
Nikdy nezapomenu na duchny, pod kterými se spalo. Byly tak obrovské, nadýchané, že když se jimi člověk přikryl, přes peřinu nebylo vidět z pokoje zhola nic. Jen ten kopec peřiny. Spalo se pod ní jako na obláčku.
Hned vedle obývací části byla kůlna a spíž, kde se skladovaly potraviny. Vždycky jsem si nejdřív vyžádala od stařenky krajíc suchého chleba a zakusovala ho cibulí, které tam bylo všude plno. Větší dobrotu jsem jakživ nejedla.
Můj nově nabytý děda byl včelařem. Na rozsáhlé zahradě měl menší včelstvo a já tak s velkým obdivem a respektem pozorovala, jak oděn v ochranném obleku vytahuje plástve a vždy mi dal k ochutnání vosk, plný sladkého medu.
A zase…lepší pochoutku jsem nejedla. Kde se hrabe nějaká čokoláda nebo zmrzlina!
Hned vedle úlů bylo vysázeno množství různé květeny, aby to včelky neměly na opylování daleko.
Vedle této zahrádky byla postavena velká stodola, jejíž každodenní prozkoumávání bylo obrovským dobrodružstvím.
Také jsem se brzy seznámila s místními dětmi a s těmi pravidelně „navštěvovala“ blízký třešňový sad, kde jsme jako uličníci lezli po stromech a strkali si za trička jejich plody. A mockrát nás z něj vyháněl jejich majitel. To jsme pelášili!
Posilněna chlebem s cibulí a medem a mnohdy i těmi třešněmi, jsem po všem tom zažitém dobrodružství vždy zalezla do zadní části zahrady, kde na jedné z větví byla pověšena houpačka a na ní jsem vymýšlela své první literární útvary. A světe div se, zpočátku jsem docela obstojně vymýšlela verše.
Bylo mi osm a na toto období, které trvalo dalších osm let, než dědeček zemřel, vzpomínám jako na to nejkrásnější.
Dnes, jako máma dvou dětí, se na toto místo s velkou nostalgií a láskou vracím. Zkušenosti a vzpomínky jsou nesdělitelné, a tak když procházím okolo chaloupky a tečou mi slzy, mi děti stisknou ruku silněji, ale netuší…
Kéž by zažily totéž, kéž bych jim takové dětství, bez mobilů, technologií, starostí, dokázala zařídit. Kdyby se tak stalo, jaký by měly život? Bohatší, s pusou zabarvenou od třešní, každý den obklopeni přírodou, co může být víc?
