Článek
Není nad to, když v pátek ráno přijímáte hovor od svého dítěte, a ještě k tomu z čísla vaší sousedky, a to v tomto znění: „Mami, stojím před domem, zapomněla jsem si doma klíče. Mobil vlastně taky. Mobil mi půjčila paní sousedka, ale je nemocná, tak u ní nemůžu být a telefon jí tedy musím vrátit.“
Je půl osmé, za půl hodiny má být dítě ve škole, já jsem v práci, na opačné straně města a bez auta. A dítě venku, a navíc ne samo, jak jsem se ještě dále dozvěděla, taky se psem, kterého na poslední chvíli venčila. Co teď? Kde hledat pomoc?
Uklidňuji dceru tím, ať počká, že to určitě vyřeším.
Nyní sledujte sled událostí, protože toto se vymyslet nedá.
Volám svému tátovi, u něhož se domnívám, že má klíče od našeho bytu a tím, že je od nás vzdálen do deseti minut, by mohla být krize rychle zažehnána.
Ještě rozespalý mi chvíli nerozumí, ale pak se rychle přizpůsobuje situaci a prý ať se nebojím, že už je prakticky na cestě.
Zde musím zmínit jednu velmi podstatnou informaci, a to že se v této době stěhuji a vyskytuji se tak střídavě na dvou adresách.
Po deseti minutách mi otec volá, že je samozřejmě na té druhé a dceru nikde nevidí. Samozřejmě si vzal klíče právě a jen od tohoto bytu, nikoli od toho, kde se dcera aktuálně nachází.
Připomínám, že čekání dcery je delší a delší, já jí nemůžu zavolat a informovat o tomto omylu, nicméně vysílám svého tátu na správnou adresu.
Během tohoto přejezdu mne napadá kontaktovat souseda, zda náhodou není doma, že by dceru mohl informovat místo mne. Detailně mu popisuju situaci, včetně toho, že nemá klíče. To je důležitý moment, pamatujte si ho, však poznáte za chvíli proč.
Soused přijímá telefon, ovšem s tím, že doma není, ale může být doma jeho dcera a ta vzkaz vyřídit. Prý mi dá vědět.
Dává hned vzápětí. Dcera je doma a vydává se za tou mou.
Opět mi volá soused, že mezitím už můj táta dorazil, jak víme, bez klíčů k bytu, dceru jako správný taxikář tedy nabírá a veze ji k sobě domů. Kde si ji po práci nejspíš vyzvednu. I se psem samozřejmě.
Mezitím, co takto ujíždí od bytu, si vzpomínám na jeden moment, kdy jsme se se sousedy domlouvali, že by bylo praktické, kdybychom vlastnili jeden od druhého klíče od bytu, právě pro tyto krizové momenty.
Opět vytáčím souseda: „Máte naše klíče?“
Dostávám odpověď: „Jo, máme.“ Tady je ten moment, o němž jsem se zmiňovala. Velká škoda, že ho (ale vlastně ani mne) nenapadlo si na tyto klíče vzpomenout dříve.
Volám tátovi, ať to zase obrátí, a veze dceru zpátky, že jsou klíče k dispozici.
„A jsou to ty správné? Opravdu? Budu zpátky do deseti minut, ale bude ta sousedovic dcera ještě doma? Nechystá se odejít? Ověř mi to a zavolej zpátky.“
Velmi důležité postřehy, které okamžitě tlumočím při svém asi desátém hovoru opět sousedovi, který stále s klidem v hlase oznamuje, že situaci ověří.
Během pár vteřin se dozvídám, že dcera za pár minut odchází, a tak dává klíče nám pod rohožku.
Vytáčím opět tátu se slovy: „Je ověřeno, klíč je zajištěn.“ A v duchu si jen říkám, snad opravdu ten správný. Protože si dokážu představit situaci, a toto ráno by mne to opravdu nepřekvapilo, kdyby dojeli na místo a klíč nepasoval.
Krize zažehnána, jen ne do deseti minut, jak jsem předpokládala, ale do téměř hodiny.
Ještě jednou díky tati, byl to ranní úctyhodný výkon, kdy jsi ani na chvilku nezaváhal a byl připravený pomoci.
