Článek
Máte rádi, když se vám v průběhu děje ježí chloupky na těle, kolikrát odvracíte tvář, zakrýváte si ji dlaněmi, ačkoli v rozpuku zvědavosti rozevíráte své prsty, aby vám skulinkou neutekl děj?
Já se vyžívám v thrillerech a snímcích, natočených dle skutečných událostí. Ale nejen tak ledajakých, mám ráda, když si krom zježených chloupků na těle odnáším z filmu i jakési poselství. Něco, nad čím mě tvůrce filmu, autor námětu, se nutí zamyslet.
Napadá mne hned několik filmů, které ve mně zanechaly výraznou stopu a vidět je opětovně by pro mě zcela jistě znamenalo stále tentýž zážitek. Stejné napětí smyslů.
Prvním z nich je snímek s názvem „Sedm“ z roku 1995 s Bradem Pittem a Morgenem Freemanem v hlavních rolích. Představení lidských slabostí v té nejryzejší, respektive nejděsivější a velmi naturalisticky pojaté podobě, snad každého donutí k zamyšlení nad sebou samým. Protože kdo alespoň jednou ve svém životě nepodlehl, ať už realisticky, nebo ve svých představách, těmto selháním? Jen pro připomenutí:
Obžerství – morbidně obézní muž je donucen jíst, dokud nepraskne jeho žaludek.
Lakota – právník, který si nakradl peníze, je nucen „zaplatit“ životem.
Lenost – muž držen naživu rok, připoutaný k posteli, doslova shnil zaživa.
Smilstvo – prostitutka zavražděná zvráceným způsobem, k její vraždě byl donucen klient.
Pýcha – krásná žena, která žila jen pro svou tvář, dostala na výběr: smrt, nebo zohavení.
Závist – sám vrah přiznává, že záviděl Millsovi jeho manželku.
Hněv – Mills se stává nástrojem posledního hříchu, když se nechá pohltit vztekem.
Druhým filmem, jenž strhnul mou pozornost, má název „Menu“. Exceluje v něm nepřekonatelný Ralph Fiennes, který s ledovým klidem při přípravě vybraného menu odhaluje vlastnosti jednotlivých postav, jeho hostů, které dostaly pozvánky na, jakože exkluzivní gastronomickou událost. Tato se však vyvine ve velmi dramatickou zápletku, kde dokonce dochází k některým úmrtím.
A film podle skutečné události? Tak zde zcela určitě u mne dominuje snímek, nazvaný „Než přišla bouře“ nebo „Kapitán Phillips“ či „Dívka a moře“. Tyto tři snímky mají jedno společné, a to nekonečnou vodní plochu, ze které mám nekonečný strach a respekt a proto se na tyto filmy ráda dívám z pohodlí gauče.
Tento článek má jedno jediné poselství. Blíží se dlouhé letní večery, které mohou být doprovázeny deštěm a hromobitím a blesky, a to je přesně ta atmosféra, při které se můžete z pohodlí domova u nějakého filmu hezky zamýšlet nebo hezky bát. A třeba v objetí se svou láskou.
Přeji vám krásné, filmové, snové, zamilované a třeba i trochu hříšné léto.
