Článek
Prý je rok od roku větší a větší, takže je zbytečné do sousedství vůbec zajíždět. Viditelnost je více než skvělá, užijeme si z pohodlí domova, se skleničkou prosecca v ruce. No odmítněte to!
Ohňostroje mám ráda už od malička, snad pro tu slavnostní atmosféru, vždycky se mi derou slzy do očí. Vesměs mi vzpomínky na různé ohňostroje splývají, jeden však z paměti nevymažu nikdy, a to, když se jednalo o překvapení mých rodičů u příležitosti oslavy mých třicátých narozenin. Odpálila se nekonečně dlouhá ohňová show, bohužel v bezprostřední přítomnosti stanice s pohonnými hmotami, takže všichni diváci těkali z pohledu na nebe a na stanici a čekali jen na ten okamžik velkého výbuchu, kterým by moje oslava dostala skutečně punc originality. Naštěstí se tak nestalo a vše se obešlo bez škod.
K této vzpomínce však od včerejška přibyla další taková.
Ona totiž milá kamarádka mi až na místě prozradila, že se na ten ohňostroj budeme dívat ze střechy jejich domu. Cíleně tuto informaci tajila, neboť každý z mého okolí ví, jak se bojím výšek.
Při této představě, jak lezu po vnitřním žebříku na střechu jsem se orosila, ale nelezla jsem sama. Doprovod mi dělal i manžel kamarádky, který mne při vzestupu velmi povzbuzoval.
Nikdo však neměl představu o tom, jak svázaná tímto strachem jsem. Poznali to poté, co utichl vážně ten nejkrásnější ohňostroj, který jsem kdy viděla.
Poté se vše zahalilo do tmy a můj strach nabral obrovských rozměrů.
Nohy mi ztuhly, celá jsem se třásla a nebyla schopna pohybu. Žádné chlácholení, ani povzbuzování mých přátel mne nerozpohybovalo. A tak nezbývalo nic jiného než povolat odborníky.
„To jsou hasiči?“ slyším kamarádku, jak hovoří s někým v telefonu. A pokračuje: „Měla bych prosbu, jsme na střeše domu č. 12, kousek od vaší zbrojnice, kamarádka má paniku z výšek, nemůžeme ji dostat dolů, můžete nám ji pomoci dostat zpátky na zem?“
Kamarádka pokládá telefon, a směrem ke mně sděluje: „Neboj se, za chvíli budeš dole.“
A skutečně, neuběhlo ani pět minut a hasičské auto vjíždělo na pozemek před domem, vysunulo žebřík, po kterém za mnou vylezl jeden z hasičů.
Podává mi ruku a konejšivým hlasem mi sděluje, co mne v příštích pár minutách čeká.
„Tak paní, ničeho se nebojte, nemůže se nic stát. Já vás teď povedu, polezu před vámi, přece nám tu nadobro nezůstanete na střeše?“
Nohy se mi náhle daly do pohybu a já následovala toho chrabrého muže, no připadala jsem si úplně jako Julia Roberts v Pretty Woman. Pamatujete si jistě tu závěrečnou scénu, kdy Richard Gere stoupal po venkovním schodišti za svou vyvolenou.
Takto jsem já sestupovala krok za krokem, příčku po příčce po požárním žebříku z dvoupatrového domu, abych za chvíli ucítila už pevnou půdu pod nohama.
Ještě že přes tmu nebylo vidět, jak jsem se styděla, kolik povyku dokáže způsobit jedna hysterická ženská.
Hasiči se rozloučili, už je povolávali vysílačkou na jinou, určitě divočejší akci.
A prosecco? To proběhlo již zpátky na zemi, a to jsem kopla do sebe hned dvě skleničky po sobě.
