Článek
Ačkoli již neživý, stále se tyčí mezi ostatními, zdravými stromy. Stále je součástí přírody, můžete si na něj sáhnout. Stále poskytuje své větve ptákům, jako místo odpočinku při přelétávání z místa na místo.
A tak, jak se tyčí nyní, se možná bude tyčit a připomínat svou existenci, to že kdysi byl zdravý, ještě mnoho a mnoho let.
Proč se nad uschlým stromem tolik zamýšlím, říkáte si. Napadla mne totiž šílená idea, a totiž…jaká škoda, že se nám takto nepřipomínají naši blízcí, které potkal stejný osud jako ten strom. Dovedete si představit, že by poté, co duše opustí jejich tělo, toto zůstalo mezi námi? Zapojte svou představivost, nebylo by krásné (ale zároveň i děsivé, když si to představíte do všech detailů), kdyby vám vaši blízcí stále zůstali nablízku? Mohli jste si na ně sáhnout, stále je potkávat?
Moc mne totiž mrzí, když se mi obraz toho, jak daný člověk vypadal, pomalu vytrácí z paměti. Jistě, jsou fotografie, kde si svou milovanou babičku, milovaného dědečka a tak podobně, připomenu, ale mít ho na očích tak, jako ten strom? Zkrátka a jednoduše, kéž by naši blízcí mohli být stále s námi.
Co se týče odchodů ze života, mám takové dvě vzpomínky, a jsem si jistá, že nejsem jediná, komu se podobná příhoda stala.
Ačkoli je to už patnáct let, co můj dědeček odešel, pamatuji si to jako dnes, že se u nás doma všude zastavily hodiny. Bylo za pět minut šest večer a my se krátce na to dozvěděli tu smutnou zprávu.
A když pár let na to odešla babička, začaly se u nás doma dít zvláštní věci. Otevírala se z ničehož nic okna, ačkoli se venku nepohnul ani lístek na větvi. Rozsvěcovala se a zase zhasínala světla v předsíni, ačkoli jsem doma byla sama. Nedovedu si tyto výjevy vysvětlit jinak než tak, že lidská energie ještě nějakou dobu přetrvává v tom lidském světě.
A že na nás naši blízcí po svém odchodu dávají pozor, že nad námi bdí. Tak, jak o tom zpívá David Stypka ve své písni
„O lítání“…
„…mé duši se to líbí
já jen plním, co jsem slíbil
vždyť která by to duše nechtěla
a víte moji milí
třeba právě v tuhle chvíli
kam by vaše duše letěla
možná teď nad hlavou nám poletují davy
a máváním vás nelétavé zdraví…“
