Článek
Zcela spontánně jsem se rozhodla, že s dětmi uniknu z města, neboť kolotoč povinností a shonu se po vánočních svátcích roztočil maximální rychlostí.
Naší cílovou destinací bylo polské Zakopane, vyhlášené lyžařské středisko, ale i pro nelyžaře má toto místo co nabídnout. A my byli turisty, co jen na chvíli chtějí nasát atmosféru nového místa.
Před odjezdem jsem si zajistila nejnutnější záležitosti, jako zdravotní pojištění, ubytování, dálniční známku. Jen na havarijní pojištění vozu jsem opomněla a také prostudovat si předpověď počasí. V ty dny se příroda totiž rozhodla, že provětrá své sněhové peřiny a dopřeje nám dost slušnou nadílku.
Při cestě na místo již o sobě nadcházející počasí upozorňovalo silnějším sněžením a v úseku, kdy cesta nekonečně stoupala, jsem měla vážné obavy, aby nás auto nenechalo na holičkách. Taktéž jsem bedlivě sledovala kola okolo jedoucích vozů, zda nemají nasazené sněhové řetězy, protože ty i kdybych měla, jakože neměla, stejně bych si s nimi neporadila.
Do cíle jsme každopádně dorazili bez sebemenší kolize, při zaparkování jsem vozu v duchu poděkovala, že nás podrželo a dovezlo v pořádku. V podstatě jako doposud vždycky.
Ubytování nám skýtalo krásný a ničím nerušený výhled na zasněžené vrcholky hor. Idylka.
Jen příchozí SMS, hlásající bezpečnostní upozornění, týkající se náhlé změny počasí, tedy silného sněžení, ledovky, co nás mělo provázet při zpáteční cestě, mi ten bohorovný klid trochu narušilo.
Večer jsme se vydali na prohlídku okolí a nemohli neminout překrásný kostel, který působil velmi majestátně a když se k tomu ještě přidalo odbíjení zvonů a vločky, které se snášely volně k zemi, nemělo to daleko k pohádce.
Vstoupili jsme do nitra kostela, kde nebyl nikdo kromě nás. Jen mír a klid. Usedli jsme do lavice a nechali jsme se tímto klidem unést daleko od přítomnosti. A já se jen v duchu pomodlila za zpáteční cestu, ať je na nás příroda vlídná a nechá nás ve zdraví vrátit se domů.
Druhý den jsme se probudili do silného sněžení. On pohled z okna na padající sníh je chvíli romantický. Ale po několika hodinách, kdy sněžení neustává, ba naopak a když ještě máte řídit, už začíná nabírat na dramatičnosti.
Auto jsme po desítkách minut našli pod sněhovou čepicí, já usedla za volant a velmi nervózní se vydala na dlouhou cestu domů. Otázka syna, zda máme pro případ nouze lopatu nebo lano, mi na klidu vážně nepřidalo. Taktéž jsem vyhlásila embargo na slovo „klouzat“, protože s klouzajícím autem z kopce bych si asi neporadila. To byla moje noční můra.
Cestou jsme potkávaly různé kolize jiných řidičů, po celou dobu jízdy jsme poslouchali dopravní zpravodajství, které bylo všechno, jen ne pozitivní.
Po několika hodinách jsem ale parkovala před domem a s velkou radostí a úlevou jsem obvolávala svou rodinu, že jsme v pořádku doma.
Cesta z města byla i přes „lehkou“ nervozitu z cesty báječným zastavením se v čase a stmelením mne, jako mámy, se svými dětmi.
Doporučuji takovýto výlet každému. Je to osvěžující a nabíjející. Zkrátka energetický doping na tu smršť událostí a povinností, které na nás v tomto roce zcela jistě čekají.
