Článek
V tu chvíli jsem vnitřně zabojovala se svým vnitřním já, tedy jak zareagovat. Mám toho chlapce pokárat, že se po stromě neleze, protože jednak může ublížit sobě, když z něj spadne, a jednak ubližuje tomu stromu, neboť jedna z větví, na níž stál svou plnou vahou, povážlivě pružila a hrozilo její prasknutí. Chlapec by mě jakožto dospělou a navíc cizí osobu měl tedy správně poslechnout a z toho stromu slézt. Ale mohl se stát i opak a moji osobu nerespektovat, a ještě mi drze odseknout.
No a jak jsem tak přemítala nad tím, jak se správně zachovat, strom jsem už nechala dávno za sebou a jen jsem zaslechla, jak jedna důchodkyně měla v tom, jak se zachovat zcela jasno, o ničem takovém nepřemýšlela ani sekundu a hned na chlapce spustila: „Ty spratku jeden, slez z toho stromu nebo uvidíš!“
A chlapec poslušně seskočil, a zmizel ve dveřích panelového domu, co byl poblíž. Měl zkrátka po zábavě.
Po této reakci jsem si byla jistá, že nechat děti lozit po stromech, z nichž občas spadnou, je v pořádku. Vždyť moje generace husákových dětí to dělala stejně tak. Sotva jsme přišli ze školy, letěla školní taška do kouta a letělo se ven. Na vzduch, za kamarády, zažívat nová dobrodružství, navazovat nová přátelství, s tím, že jsme se mockrát vraceli domů špinaví, potrhaní, a ano, někteří i s nějakým tím zraněním – kupříkladu já dvakrát se zlomenou rukou a jednou s lehkým otřesem mozku. Ale to jsou ty momenty, které k dětství, ke šťastnému dětství patří. Na tyto momenty se nejvíc vzpomíná. A je přímo nezbytné, aby takové situace děti prožily, protože je to formuje do dalších let.
Vím, že na téma dnešní generace Z, která vyrůstá ve velmi nelehké době, ovlivněné technologiemi, byla napsáno už tisícovka vět, ke kterým se vyjadřovalo bezpočet odborníků na dětskou psychiku. A tudíž nepřicházím s ničím převratným a novým.
Vzhledem k tomu, že sama mám doma dceru, která zažívá velmi nelehké dětství a které se snažím být partnerem, přítelem, rodičem, na kterého se může kdykoli obrátit, co mi síly stačí, bych dala nevím co za to, kdybych ji viděla lézt po stromě a radovat se z toho daného okamžiku a nic jiného neřešit.
Po shlédnutí dokumentu s názvem Sociální dilema, které nabízí streamovací platforma Netflix, jsem se dozvěděla, mimo jiné, že taktéž lidé, kteří se podíleli na vývoji Google a Facebooku jsou velmi zaskočeni, jakým směrem se ubírá program, platforma, která původně měla být a taky byla zdrojem zábavy a poučení, a která v posledních letech namísto pobavení mladé lidi psychicky devastuje. To, co jsme chvíli drželi pevně v rukou, se postupně vymklo a začíná nás ovládat. A jako by toho bylo málo, dostává se do popředí služba umělé inteligence, tedy AI. Já nevím, jak vy, ale já začínám propadat skepsi a bojím se toho, co bude s naší společností, jaké nenapravitelné a nevratné změny tyto technologie napáchají. Však se sami na dokument podívejte, doporučuji shlédnutí především těm, co si stále myslí, že nám technologie dělají službu a že se vlastně nic dramatického neděje.
Nejradši bych se postavila na ulici s transparentem: Vraťme děti na stromy.
Ach jo.
