Hlavní obsah
Zdraví

Umíte poskytnout první pomoc? Ano? Ne?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Succo/Pixabay

Nedávno jsem se účastnila školení první pomoci, ze kterého jsem si odnášela poznatek, že být aktivní v jejím poskytování je zcela zásadní pro záchranu lidského života. Jak jste na tom vy?

Článek

„Mezi zcela zřetelné příznaky cévní mozkové příhody patří ochablé svalstvo v obličeji, malátnost, když se postiženého zeptáte na jednoduchou otázku, odpoví vám zcela nesouvisle, například když se zeptáte, jaký je dnes den, odpoví vám svíčková a dále…,“ vysvětluje nám zdravotnice na povinném školení první pomoci, kdy zapisuju jak divá, třeba by se to mohlo někdy hodit, ale raději spíš aby ne. A v některých diagnózách se sama poznávám, a nejen já, třeba takovou synkopu zažila většina z přítomných, totiž ten stav, kdy se náhle postavíte a zamotá se vám hlava a vy sebou náhle praštíte o zem. Diagnóza zní kolikrát hrozivě, a přitom je to normální moták po ránu.

Následně si zkoušíme na figurínách masáž srdce, pro udržení správného tempa nám školitelka pouští I am Alive od Bee Gees, což je za jiných okolností velmi pozitivní, rytmická píseň, při které jsem nejednou trsala. Ale tady, skloněná nad trupem figuríny, kdy mám vykonat třicet stlačení a simulovat záchranu lidského života, se stává tato melodie spíše děsivou. Při napočítání do osmnácti mi bleskne hlavou vzpomínka, kdy se takto máma s tátou snažili oživit mou malou sestřičku. Událost, která se odehrála před dlouhými třiceti lety, ale dodnes z ní mrazí.

Mé sestře bylo pár měsíců, když se jí, bez jakéhokoli předchozího varování, zvýšila teplota až na čtyřicet stupňů a upadla do bezvědomí. Dětské monitory, chůvičky, o tom byste si v roce 1987 mohli v domácím prostředí nechat tak akorát zdát. Naše máma právě onu noc náhodou měla ségru v posteli a díky tomu mohla rychle zaznamenat a reagovat na náhlou změnu jejího stavu. Okamžitě běžela do předsíně, kde byl ke stěně přidělán telefon, co měl díky šňůře omezený dosah, a volala sanitku. Tam jí sdělovali, co mají se sestrou dělat a máma tak tyto pokyny křičela na tátu do ložnice. Dnes je všechno o tolik snazší – při volání s lékařem jste u dítěte, telefon máte na hlasitý odposlech a rovnou konáte, co vám lékař přikazuje.

Já v té době pokojně spala, vůbec jsem neměla tušení o tom, jaké se kousek ode mne odehrává drama.

Pokyn lékaře zněl oživovat, tedy provádět masáž, prostřídanou umělým dýcháním. A táta oživoval. Nevím, jak dlouho to trvalo, pro rodiče se i minuty v tu chvíli vlekly jak hodiny, naštěstí se oživit podařilo a sanitka už mezitím houkala pod okny.

Dnes, po příjezdu sanitky, je samozřejmé, že se záchranáři nějakým způsobem dostávají rovnou k nemocnému a rovnou si ho přebírají do své péče. Ne však tehdy. To stáli pod okny a čekali, až miminko, které kdykoli po cestě dolů mohlo znovu zkolabovat, rodiče do sanitky donesou.

V okamžiku, kdy se ji chystali snést dolů, jsem byla probuzena, protože byla potřeba ségru zabalit na tu cestu do deky, a ta byla uložena v prostoru postele, na níž jsem spala. Máma přiběhla, zvedla i se mnou horní část postele, což bylo dobrých čtyřicet kilo, ale jako by zvedala pírko, vzala deku a utíkala zase pryč.

Asi mi, devítileté, zběžně řekli, že se ségře neudělalo dobře, aby mě příliš nevyděsili, ale to, že se vrátili bez ní, mě teda vylekalo dost.

Následující dny byly smutné, prázdná postýlka u našich v ložnici mi vždy vehnala slzy do očí, ale asi po pěti dnech se zase naplnila řvoucím, ale zdravým miminem. Byla jsem nevýslovně šťastná.

Tak si říkám, díky bohu za tu dobu, ve které žijeme. Diagnóz sice přibývá, strachu o naše děti také, ale cesta k pomoci, rychlost zásahu záchranářů je i díky moderním technologiím úplně jinde.

Tak. Vracím se zpátky do reality, dvacet devět, třicet stlačení hrudníku, ještě naznačení dvou vdechů do figuríny a náš kurz první pomoci je u konce. Je tedy velkou otázkou, jestli být figurína živou bytostí, bych ji zachránila, ale jak říká naše školitelka, vždycky je lepší dělat něco než nic.

Odcházím s pocitem velmi účelně stráveného času, že seknout teď přede mnou někdo na zem, snad bych nezamrzla a s kuráží se vrhla zachraňovat. Doposud jsem tak nikdy činit nemusela…no, snad jsem to tímhle nezakřikla.

A co vy? Už jste někdy dávali první pomoc? Podělte se o ty momenty. Každý z nich bude určitě inspirací.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám