Ve Slovinsku sama a v dešti

Bojíte se cestovat sami, protože se obáváte, že by se něco mohlo pokazit? Dodejte si odvahu díky mému zážitku ze dvou propršených dní ve Slovinsku, kde jsem poprvé v životě byla v cizině jen sama se sebou. A i přes pečlivé plány to nakonec vyžadovalo víc improvizace a pevných nervů, než jsem čekala.

Slovinsko - země, kterou jsem vždycky chtěla navštívit

Slovinsko mě lákalo už dlouho, proto když se v březnu 2024 dostala příležitost vyrazit na služební cestu do Brda pri Kranju na konferenci, neváhala jsem. Už to bylo samo o sobě skvělé, ale ještě lepší bylo, že konference končila v pátek a já si mohla pobyt prodloužit až do neděle. Byla jsem sice jediná z naší skupiny, kdo zůstal, ale to mě neodradilo a o to víc jsem se těšila na dobrodružství. Naplánovala jsem si trasu a byla připravená na víkend plný zážitků. Ale nebyla bych to já, kdyby mě smůla neprovázela téměř na každém kroku.

Moje představa krásného výletu byla naplněna sluncem. V plánu bylo dostat se kombinací vlaku a pěší chůze z města Kranj do městečka Medno, odtud přes krásný, devadesát let starý most přes řeku Sava na Šmarnou Goru – nejvyšší bod v okolí, který sliboval nádherné výhledy na Julské Alpy i město Lublaň. Těšila jsem se na všechny ty fotky, které tam pořídím. Pak pěšky na předměstí Lublaně, odkud bych se dostala autobusem do centra. Večer ubytování v kapslovém hotelu, neděle strávená v hlavním městě a v 11 večer noční bus do Prahy.

Když velké plány vezme velká voda

Mé plány se však rozpadly dřív, než skončila konference. V srpnu 2023 byly totiž ve Slovinsku ničivé povodně a starý most vzala velká voda. Trasu jsem původně plánovala ještě předtím, proto jsem s touto změnou dlouho nepočítala. Sice jsem to zaregistrovala, když se mi při kontrole cesty najednou trasa změnila a našla jsem i nějaké zprávy na internetu, ale doufala jsem, že most třeba stihli opravit a mapy se jen neaktualizovaly. Přeci jen to byl důležitý most spojující dvě vesnice a školu, stejně tak významný byl i pro turisty a cyklisty. Nicméně jsem si na konferenci od místních kolegů potvrdila, že most tam opravdu stále není. Navíc ani počasí nemělo vypadat moc dobře, což naznačovalo i konstantní mrholení během posledních dvou dnů. Mého víkendu ve Slovinsku jsem se ale odmítla vzdát. Trasu jsem upravila a rozhodla se vystoupit ve městě Medvode, odtud jít na Šmarnou Goru a dále pokračovat podle původního plánu. Celkem zhruba šest hodin cesty – ideál. Odhodlaně jsem se vydala na cestu a asi za dvacet minut začalo pršet. A pršet nepřestalo až do mého odjezdu.

Šmarna Gora schovaná v mlze

Cesta by mohla být krásná, kdyby nepršelo. Pláštěnka fungovala i jako skleník, takže jsem chvílemi nevěděla, jestli mám obličej víc mokrý z deště, nebo z potu. Když jsem došla pod vysněnou Šmarnou Goru, pořádně jsem ani nevěděla, kde je. Všechno bylo schované v mlze a pouze tmavý obrys mi napovídal, že tam někde je kopec, ze kterého by mohl být krásný výhled… kdyby nebylo absolutně zataženo a nepršelo. Zhodnotila jsem, že škrábat se tam v dešti asi není dobrý nápad, i když to měl být hlavní cíl celého dne. Tak jsem vyrazila dál směrem k Lublani. Chvilku jsem stála na rozcestí asfaltové a lesní cesty, obě vedly stejným směrem a do cíle by mě dovedly. A protože jsem milovnice přírody (a asi i trochu extremistka), v tom dešti jsem zvolila lesní cestu podél řeky. Opět ne moc moudré rozhodnutí. Asi po půl kilometru začala cesta připomínat rozježděnou rally dráhu s povrchem tvořeným kombinací písku a bahna. S každým krokem v tom náročném terénu se mi bláto lepilo na boty a k první asfaltové cestě jsem stoprocentně došla tak o pět centimetrů vyšší.

Bahno až po kolena

Když jsem konečně došla do civilizace na předměstí hlavního města a začala přemýšlet, odkud mi jede autobus do centra Lublaně, zaregistrovala cákance bláta na kalhotách a boty kompletně pokryté blátem. Bylo mi jasné, že s takovým návlekem bych v autobuse asi moc radosti neudělala. Tak jsem začala hledat nějaké místo, kde bych si mohla boty umýt. Můj zrak padl na nejbližší restauraci, a tak jsem to šla zkusit. Rovnou jsem si objednala jídlo a šla na záchod si boty umýt.

Moje představa ale měla do reality daleko. Tisíckrát radši bych vlezla do nějakého špinavého pajzlu, protože tohle byl přesný opak. Krásné mramorové stěny, vše zářivě bílé bez jediné skvrny a mezi tím to nejmělčí umyvadlo, jaké jsem kdy viděla. Součástí byl samozřejmě velmi kraťoučký kohoutek… no co, bahno jsem umýt musela. Jsem opravdu ráda, že v tu chvíli nikdo nepřišel a neviděl cizinku, jak se s nohou v umyvadle snaží rukama umýt absolutně zablácenou botu, která se do umyvadla sotva vejde. Trochu písku tam po mně zbylo, ale troufám si říct, že bahenní spoušť jsem uklidila, jak nejlépe jsem mohla. S trochu větším sebevědomím, ignorujíc mé zablácené kalhoty, jsem mohla konečně usednout k obědu a doufat, že nikdo z personálu na záchody dlouho nepůjde.

Smůla nekončí - problémy s ubytováním

Pro ubytování jsem zvolila kapslový hotel Dragons Dream. Ideální řešení pro ženu, co cestuje sama. Hotel se skládá ze spousty malých jednolůžkových místností, které ale byly podle fotek velmi variabilní velikosti a vlastně jsem ani nevěděla, jak bude ubytování vypadat a jaký pokoj dostanu. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsem vůbec měla kde přespat.

Už během cesty do Lublaně, kdy jsem se rozhodla zkontrolovat vstupní QR kód do hotelu, jsem narazila na první problém. QR kód sice šel stáhnout, ale z nějakého důvodu nešel zobrazit. Naštěstí jsem tohle s podporou Bookingu vyřešila už po cestě a do emailu mi přišel nový QR kód pro vstup. Konečně jsem zmoklá dorazila na místo a našla vchod do hotelu. Nečetla jsem vstupní QR kód a nic. Nefungoval. Doufala jsem, že mě alespoň uvidí někdo z recepce, ale hotel byl zcela samoobslužný a vše fungovalo na kód. Už jsem si začala představovat, jak strávím noc venku na ulici sama v cizím městě a polil mě studený pot. Měla jsem ale štěstí a během pár minut objevil další a dle všeho jediný návštěvník hotelu a alespoň mě pustil dovnitř. V hotelovém lobby jsem začala řešit svůj problém a naštěstí jsem se dovolala na správné místo. Sdělila jsem svůj problém a čekala. Asi za hodinu mi výpadek všech světel v hotelu napověděl, že asi proběhl velký restart systému. Následně mě o tom hovorem ubezpečil i pracovník hotelu a já se konečně mohla dostat do svého pokojíčku.

Malá recenze na skvělé ubytování

Kapslový hotel Dragons Dream byl velmi zajímavě řešený. Buď to byly opravdu takové velmi pěkně zařízené kapsle, kde si ale člověk mohl pouze sednout. Ke každé takové kapsli patřil ještě menší box na velké batohy. Dalším typem pokoje, který jsem naštěstí dostala já, byly velmi zajímavě řešené místnosti s palandou uprostřed, která byla zabudovaná do dřevěné přepážky rozdělující místnost na dva pokoje s vlastním vstupem. Na každé straně měl člověk malý prostor na věci a na stání, a jeden měl spaní nahoře, zatímco ve vedlejším pokoji bylo vše zrcadlově a spaní dole.

Stísněnost prostoru zcela zastínilo vybavení pokoje. Velmi pohodlné spaní, u postele lišta se zabudovanou bezdrátovou nabíječkou, USB přípojkami a čtyřmi ovladači na světla s různou intenzitou a na různých místech. Na chodbě byl navíc i automat na špunty do uší a celkově byl hotel velmi pěkně tematicky stylizovaný. Toalety a sprchy byly mimo pokoje a také přístupné na QR kód. Vše bylo skvěle vymyšlené, jediné, čeho jsem se bála, bylo to, že zapomenu telefon s QR kódem v pokoji. Naštěstí se to nestalo – nervy mi nedovolily pustit telefon z ruky. Jinak jsem byla ráda, že si můžu konečně odpočinout po cestě, která byla náročnější, než jsem čekala. Všude po pokoji jsem rozvěsila mokré věci a ulehla ke spánku v naději, že další den třeba nebude tak pršet.

Neděle v Lublani - hrad, zoo a 6 hodin čekání na autobus

V neděli lilo ještě víc. Na pokoji jsem ale zůstat nemohla a ani nechtěla, tak jsem nahodila pláštěnku a vyrazila poznávat město. Lublaň nabízí spoustu krásných míst:i historických památek, jako je například historický hrad. K mému štěstí samozřejmě momentálně v rekonstrukci a bez možnosti prohlídky. Okolí ale bylo pěkné a když extra nepršelo, daly se udělat i nějaké fotky. Dalším místem, které stojí za návštěvu je Lublaňská zoologická zahrada. Překvapilo mě, že tato zoo má aplikaci zobrazující mapu areálu, aktuální polohu i expozice se zvířaty a informace o nich, což mi přišlo velmi vhod. Naštěstí v dobu návštěvy zahrady nepršelo tak intenzivně a mohla jsem si tak užít i výhledy na nějaká zvířata.

V Lublani se nachází spousta dalších krásných míst, které stojí za návštěvu - například dračí most, zbytky zdiva z dob Římské říše nebo Trojmostí - soustava tří mostů. To celé jsem ale prošla za pár hodin a začala jsem přemýšlet, co se zbývajícím časem. Kromě oběda jsem ale už nevěděla, kam jít, protože déšť zase nabral na intenzitě a venku se prostě nedalo být. A tak jsem skončila v čekárně, kde jsem strávila krásných 6 hodin čekáním na bus. Třešničkou na dortu bylo, že jsem si ve dvoupatrovém Flixbusu připlatila za místo v horním patře úplně vepředu, kvůli výhledu na Alpy. Samozřejmě mi nedošlo, že v noci asi moc výhledů neuvidím.

I když jsem si tento výlet představovala kompletně jinak a zalitý sluncem, jsem velmi ráda, že jsem takovou zkušenost mohla zažít a uvědomit si, že se nemusím jenom spoléhat na druhé, ale zvládnu být v cizí zemi i na vlastní pěst, zachovat chladnou hlavu a poprat se s nepřízní.