Článek
Jako litoměřická rodačka jsem ve svém milovaném městě prošmejdila každý kout. Zajímaly mě především stavby spjaté s historií. Nejzajímavějším objektem široko daleko je podle mě opuštěná podzemní továrna Richard I. z období 2. světové války. Dnes je hermeticky uzavřená a střežená kamerami, nicméně před několika lety byl vchod čas od času volně průchozí. S trochou snahy a štěstí jste jej dokonce mohli legálně navštívit.
Vchod do továrny, 2014. V současné době již nepřístupný.
Továrna se nachází zhruba 20 minut chůze od historického centra. Leží v útrobách vrchu Bídnice. V 19. století se zde těžil vápenec. Roku 1944 si důl vytipovala Třetí říše, neboť se kvůli ochraně před nálety na průmyslové objekty snažila přesunout klíčovou výrobu pod zem. Richard byl určen zejména k výrobě součástek do tanků. Zajímavost: Jeho chodby jsou tak široké, že jimi pohodlně projede tatrovka i celý tank!
Částečný zával chodby, osobní archiv, 2014
Orientace uvnitř je reálná pouze s výkonnou baterkou. Koridory jsou v některých úsecích zaplaveny a na mnoha místech blokovány vysokými závaly, takže nejde o žádnou pohodlnou procházku. K vidění je zde spíše stavba jako taková, neboť inventáře z 20. století zůstalo jen poskrovnu. Objevili jsme fragmenty kovových konstrukcí, zbytky kolejí, lavičky, značení, trámy a sem tam zrezivělé pozůstatky rozvodů. Obrovská hmota kopce navíc silně působí na pilíře, které se tlaku postupem času podvolují, takže architektonické dílo bude brzy definitivně pohřbeno pod sutí a zeminou.
Zprohýbaná ocelová armatura a sloup vtlačený do země
Za nejzajímavější část podzemí považuji sloupové sály. Jedná se o obrovské místnosti, které podpírá systém kleneb a železobetonových pásů. V komplexu se prý sálů nachází více, osobně jsem však našla pouze jeden. Patrně proto, že chodby vedoucí k ostatním jsou už nevratně odstřihnuty závaly.
Sloupový sál, osobní archiv, rok 2014
Při přesunu hlouběji do podzemí pomalu ustupuje masivní betonová zástavba a nahrazuje ji skromnější podpůrný systém s převažujícími dřevěnými prvky. Evidentně se dostáváme do nedokončeného úseku, kde probíhala těžba. Cestou potkáváme koleje, které v celkovém kontextu působí silně atmosfericky a trochu děsivě. Kousek od nich jsem objevila drobný kalcit. Jelikož jsem chronický hledač pokladů, udělal mi skoro dětinskou radost (což se projevilo i na fotce, kde kamínek držím v levé ruce).
Podzemní koleje a kopce vytěžené horniny, osobní archiv, 2014
Pár desítek metrů od kolejiště úsek bohužel končí, což znamená i závěr prohlídky. Při návratu ještě v boční chodbě objevujeme modré jezírko a hned naproti pozůstatky kabinek s toaletami. Díkybohu nepoužité, jen plné prázdných formulářů ze současnosti. Kdo proboha nosí formuláře do podzemního záchodu? Proč?
Jeden z nejhlouběji položených záchodů v Česku, osobní archiv, 2014
Továrna je poznamenaná nejen působením přírody. Své si tu odbyli i sprejeři a jiní neuctiví návštěvníci. Památka si ale i navzdory vandalům zachovala své ponuré kouzlo. Jsem mimořádně vděčná, že jsem měla možnost prozkoumat ji v době, kdy byla dostupná a relativně bezpečná. Nyní po 10 letech se obávám, že je Richard už z většiny zavalený.
Zaujala jsem vás? V tom případě nesmíte minout rozsáhlý web Romana Gasziho, ze kterého jsem čerpala informace o historických souvislostech. Jeho výzkum je od 6. 1. 2007 zařazen do fondu České národní bibliografie a spravován Národní knihovnou České republiky. Další variantou je návštěva expozice Důl Richard v proměnách času.
