Článek
Jako introvertní (a na základce poměrně obskurní) bytost jsem snila o práci z domova vždycky. Abych nemusela mezi lidi. Vyrůstala jsem ale v konzervativní sociální bublině a jediné zaměstnání vhodné pro domov, které mi bylo dlouho známo, se nazývalo mateřská dovolená.
Ačkoliv v Ústeckém kraji se jistě našlo nemálo dívek, které si tento způsob výdělku osvojily již na základní škole, já osobně jsem podobnými ambicemi nedisponovala. Takže na plnohodnotnou práci z domova jsem musela čekat patnáct let a jeden covid, abych po krátké fázi nadšení zjistila, že domácí kancl zas taková pecka není.
Proč tak strašně nenávidím vstávání?
Pamatuji si doby, kdy jsem o letních prázdninách hákovala u pásu ve fabrice. Budíčky ve 4:45 byly normální. Po týdnech takové práce jsem se obvykle těšila na září jako děcko na pouť.
Hlučná výrobní hala vám asi nezní jako dream job, ale na Ústecký kraj byla v té době placená výborně. Zarobit 85 korun na hodinu neměl šanci každý. Běžný standard byl 55 korun. Prémiového fleka jsme s ostatními brigádníky získali skrz status děti zaměstnanců a byli jsme sakra hrdí.
Osobní disciplína
Teď jsem mindfulness expert. V půl osmé se vyloudám z postele, zacvičím si jógu, aplikuji masku na obličej, připravím si zeleninové smoothie a chvíli poslouchám audioknihy o osobním růstu.
Osobní disciplína podruhé
Hehe, ani omylem. Kecám. Z peřin vystřelím v devět, protože jsem šestkrát odložila budík a nakonec omylem usnula. Bleskurychle na sebe hodím župan, cestou na wecko třikrát zakopnu o rozházené oblečení a za pobouřeného křiku papoušků, které mám v pracovně, žuchnu do rozviklané kancelářské židle.
Po ranním pokecu s kolegy se došourám do kuchyně pro kafe a bručím na celý svět, dokud vypitý kofein nepřiteče ke správným neuroreceptorům.
Pokračování dne? Neodpracuji osm hodin v kuse na jeden zátah. Vy ano? A mohla bych to vidět?
Já se vrtám v kódu střídavě celý den jak tříletý dítě v kaši, takže osmihodinovou pracovní směnu zvládnu rozpatlat klidně na 14 hodin.
Makám samozřejmě poctivě a občas i víc, když jde o urgentní úkoly (ahoj šéfe). Ale když mám jen napsat testy? Které navíc uvidí kolega na review až zítra odpoledne? Tu hodinu práce nejsem schopná udělat HNED a mít zasloužené volno.
Místo toho doma bloumám z místnosti do místnosti, kontroluji well-being pokojovek, počet mušek na okně, stav zásobení lednice, nutím papouškům brokolici, sbírám ze země brokolici, ošetřuji si klovanec na prstu…
Na práci mám prostě všechno možné. U toho kroužím kolem notebooku jako sup a střežím inbox.
Jakmile zelené kolečko blikne červeně a ve zprávách se objeví nebožák, který se chce zeptat na nějakou nevinnou banalitu, vpálím mu do obličeje, ŽE PŘECE PÍŠU TY TESTY! A u toho mě pokousal papoušek.
Načež recepční odepisuje, že je jí to fuk, ať přijdu do kanclu, že mám na recepci hrneček.
Poselství fejetonu?
NEJSTE V TOM SAMI.
