Horečka tančících koček. Mrazivý příběh japonského města Minamata

Situace se zdaleka netýká jen koček. Z nebe padají mrtví ptáci a na hladině zálivu se rozkládají leklé ryby. Objevují se i případy sebevražd psů skokem do moře. Na pobřeží se šíří podivná nemoc.

Na konci dubna 1956 přijímá nemocnice pětiletou dívku. Dítě se křečovitě kroutí, má problémy s řečí i chůzí. Lékaři si neví rady. O dva dny později je hospitalizována i její sestra. Matka navíc uvádí, že podobné symptomy viděla i u ostatních dětí ze sousedství.

Minamatská choroba, přezdívaná jako Horečka tančících koček, tak oficiálně spatřila světlo světa.

Ošetřující lékař a ředitel nemocnice Hadžime Hosokawa informoval úřady o nové nemoci postihující centrální nervový systém. Vznikl výzkumný tým, který záhy identifikoval osm dalších nemocných. Pacienti byli pro strach z infekce umístěni do izolace a rozběhlo se vyšetřování. Do října 1956 lékaři diagnostikovali nemoc celkem u 40 nemocných. 14 chorobě postupně podlehlo. Městem obcházel strach.

Koncem roku 1956 vědci oznámili podezření, že příčinou Minamatské choroby může být konzumace ryb a měkkýšů s vysokou koncentrací těžkých kovů. Což dávalo smysl, neboť většina obětí pocházela z chudých rybářských rodin. Kdo vodu kontaminoval? Odpověď byla nasnadě. Pozornost veřejnosti se upřela na místní chemičku náležící společnosti Chisso corporation. Její představenstvo však odmítlo s výzkumníky spolupracovat, což vyvolalo podezření. Začaly dlouhé měsíce mravenčí práce s cílem dokázat (či vyvrátit), že viníkem otrav je továrna. A lidé mezitím umírali.

Hadžime Hosokawa se mezitím rozhodl příčinu nemoci vyšetřit sám. Jeho experimenty s kočkami, kterým podával vodu z přístavu Hyakken, skutečně prokázaly souvislost kontaminace s Minamatskou chorobou. Naneštěstí nemocnice podléhala přímo Chisso corporation a představenstvo mu zakázalo výsledky zveřejnit.

Až v březnu 1958 britský neurolog McAlpine odhalil, že příznaky nemoci se podobají otravě organickou rtutí. Domněnka se postupně potvrzovala a důkazní materiál narůstal.

Chemička se pokusila sabotovat výzkum odkloněním odpadní vody z postiženého zálivu do řeky Minamata. Ohnisko nemoci se tak přesunulo na pobřeží řeky a počet případů ještě narostl.

Manévr se Chisso nevydařil a ukončení výzkumu znamenalo pro chemičku porážku. Ve světle důkazů tehdejší vláda nařídila svedení odpadní vody zpět do přístavu, odškodnění obětí a instalaci řádného čistícího systému. Společnost uposlechla. Slavnostně otevřená čistící nádrž však byla podvod. Lež nikdo neodhalil a zájem veřejnosti o osud obyvatel postupně utichl v přesvědčení, že je vše srovnáno. Sami rybáři se sice bouřili, ale marně. Chemička byla největší zaměstnavatel v regionu a silná lobby stížnosti zametala pod koberec.

Koneckonců, napojení představenstva na úřady jasně demonstrovala i nízká výše odškodného. Dospělí pacienti dostávali 100 000 jenů (917 USD) ročně; děti 30 000 jenů (275 USD) ročně a rodiny mrtvých pacientů by dostaly jednorázovou platbu 320 000 jenů (2 935 USD).

Stav na úrovni ekologické katastrofy trval neuvěřitelných deset let. Rtuť z přístavu se rozšířila prakticky po celém pobřeží Jacuširského moře. Úřady sice naoko prováděly výzkumy, ovšem výsledky nezveřejnily ani na přímou žádost účastníků. Obyvatelé oficiálně umírali „z neznámých příčin“ a vzrůstaly případy dětské mozkové obrny. Znečištění se stalo veřejným tajemstvím.

Éru beznaděje přerušila až zpráva o totožné epidemii na jiném místě v Japonsku - v 1000 km vzdálením městě Niigata. Tentokrát v souvislosti s chemičkou Showa Denko. Událost měla totožný scénář - nejdříve v agonii umírala divoká zvířata a pološílené tančící kočky, poté děti a následně dospělí.

Náhle přišel zlom. Na jaře roku 1968 výroba acetaldehydu, jejímž vedlejším odpadním produktem byla právě inkriminovaná rtuť, v Showa Denko ustala. Průvodním jevem byl nepřekvapivě i ústup epidemie. Obyvatelé získali nejen důkaz, ale i novou naději. Proti chemičce vystupovali rázněji než kdy dřív. Showa Denko neměla tak významné postavení jako Chisso. Blízcí obětí z Niigaty si vůči závodu vybojovali mnohem silnější pozici, než jejich protějšky v Minamatě, a spor roku 1971 vyhráli.

O 1000 km dál obyvatelé přístavu Hyakken svůj boj nevzdávali. Nejsilnější zbraň obžaloby, lékař Hadžime Hosokawa, dostal po nekonečných letech mlčení šanci veřejně promluvit o svém výzkumu na kočkách z roku 1959. Díky jeho svědectví a množství dalších důkazů nastal průlom. Společnost Chisso corporation byla roku 1973 uznána vinnou a odsouzena. Soud zrušil předchozí směšné odškodnění a přikázal společnosti platit rekordní sumu - do promlčení případu roku 2004 odešlo postiženým více než 800 milionů USD. Částka se na dlouhou dobu stala nejvyšším odškodným v historii Japonského soudnictví.

Preferování zisku před lidským životem zasáhlo celkem 2.265 obyvatel, z toho 1.784 na otravu zemřelo. Po dlouhá léta nebylo možné konzumovat jakékoliv úlovky z postižených oblastí. Voda v přístavu Hyakken se stala bezpečnou až roku 1997, tedy 41 let od prvního zachycení nemoci. Výzkum v oblasti z roku 2001 odhalil, že mírná forma otravy zasáhla až 2 miliony lidí.

Mrazivý příběh Horečky tančících koček se roku 2020 dostal na filmová plátna pod názvem Minamata.

Článek byl napsán s použitím zdrojů: