Článek
Když se řekne pivo, většině z nás se vybaví typická česká hospoda, skleněný půllitr s hustou bílou pěnou nebo slavné ležáky z Plzně a Českých Budějovic. Historie tohoto nápoje je však mnohem starší než samotný český národ. Skutečná kolébka pivovarnictví neleží v srdci Evropy, ale v oblastech Blízkého východu. První doložené zmínky o jeho výrobě pocházejí ze starověkého Sumeru v Mezopotámii, úrodné oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris na území dnešního Iráku.
Tekutý chléb starých Sumerů
Ve starověkém Sumeru patřilo pivo mezi základní každodenní potraviny a mělo status společenského fenoménu. Tehdejší lidé ho nevnímali jako alkoholický nápoj pro večerní zábavu, ale jako bezpečnější alternativu k nefiltrované vodě z řek a kanálů. Některé dochované hliněné tabulky s klínovým písmem dokonce ukazují, že pivo bylo běžně vypláceno jako součást mzdy a přídělů pro dělníky, úředníky i chrámy.
Starověký nápoj byl však výrazně vzdálený od dnešního čirého ležáku. Sumerové pivo nefiltrovali, takže bylo velmi husté, zakalené a na hladině plavaly zbytky obilí. Připravovalo se kvašením speciálně upečených chlebových placek z ječmene a pšenice, které se rozdrobily do velkých hliněných amfor s vodou. Protože na dně i na hladině zůstávaly pevné části, pilo se pivo společně z velkých nádob pomocí dlouhých rákosových nebo kovových trubic, které fungovaly jako dnešní brčka.

Muž a žena pijící pivo na sumerském reliéfu z města Ur, 2600 př. n. l., Muzeum v Sulajmáníji
Přísné tresty za špatnou kvalitu
Znalosti od Sumerů později převzali Babyloňané, kteří pivní kulturu posunuli ještě dál. Výroba nápoje byla natolik důležitá, že se dostala i do slavného Chammurapiho zákoníku z 18. století před naším letopočtem.
Zákoník obsahoval velmi přísná pravidla pro hospodské a sládky. Pokud hostinský pivo příliš ředil vodou nebo za něj požadoval přemrštěnou cenu v obilí, hrozil mu trest utopení přímo v jeho vlastním zkaženém moku. Kvalita piva byla zkrátka chráněna samotným státem.
Když má pivo vlastní bohyni
Význam piva v Mezopotámii dokládá i skutečnost, že prostý lid i panovníci uctívali bohyni piva, která se jmenovala Ninkasi. Zhruba z roku 1800 před naším letopočtem se dochovala starověká píseň známá jako Hymnus na Ninkasi.
Tato básnická skladba nebyla jen oslavnou modlitbou, ale sloužila také jako praktický veršovaný návod a recept na vaření piva pro negramotné obyvatelstvo. To jasně ukazuje, že výroba tohoto nápoje nebyla jen běžnou řemeslnou činností, ale tvořila pevnou součást tehdejší kultury, rituálů a náboženství.
Pivo jako starověký lék na předpis
Další fascinující kapitolou starověkého pivovarnictví je jeho role v rané medicíně. V Mezopotámii i sousedním Egyptě bylo pivo považováno za jedno z nejlepších přírodních léčiv a tvořilo základ mnoha lékařských receptů. Tehdejší lékaři a zaříkávači ho předepisovali doslova jako univerzální všelék.
Pivo se míchalo s drcenými bylinkami, kořením nebo medem a podávalo se pacientům trpícím bolestmi žaludku, žlučníku a ledvin. Vzhledem k tomu, že prošlo varem a procesem kvašení, bylo bez patogenů a pro oslabené nemocné tělo představovalo ideální zdroj tekutin a živin. Pivní kvasnice a usazeniny se zase využívaly zvenčí – lékárníci z nich míchali hojivé kaše, které se přikládaly jako obklady na zanícené rány, otoky nebo bolavé svaly a klouby. Pivo tak ve starověku prokazatelně zachraňovalo životy.

Staroegyptská malba na vápencové stéle muž pije pivo z amfory,1300 př. n. l.; egyptská sbírka v Neues Museum v Berlíně
Jak se pivo dostalo do Evropy
Z Mezopotámie se znalosti výroby piva postupně šířily podél obchodních stezek do dalších velkých civilizací. Nápoj si rychle oblíbili staří Egypťané, kteří ho vařili ve velkém a dávali ho jako posilňující stravu dokonce i stavitelům pyramid. Později se pivo dostalo k Řekům a Římanům, ti však dávali přednost vínu a pivo považovali spíše za nápoj barbarů.
Klíčový zlom pro evropské pivovarnictví nastal v raném středověku. Významnou roli tehdy sehrály křesťanské kláštery. Mniši měli čas, prostředky a vědecký přístup, díky čemuž začali výrobní postupy systematicky zdokonalovat. Byli to právě středověcí mniši, kteří začali do piva masivně přidávat chmel jako konzervant a dochucovadlo. Chmel dodal pivu typickou hořkost, prodloužil jeho trvanlivost a dal vzniknout nápoji, jaký známe dnes.
Do českých zemí dorazilo pivo již s prvními slovanskými kmeny. První písemný doklad o vaření piva na našem území pochází z roku 993 z Břevnovského kláštera. Postupně u nás vznikaly klášterní, měšťanské i panské pivovary. Z původně starověké mezopotámské kaše se v průběhu staletí stal technologicky dokonalý ležák a neoddělitelná součást národní identity, se kterou si dnes Českou republiku spojuje celý svět.
Zdroje :






