Článek
České veřejné finance stojí na křižovatce. Vládou předložený návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů (nyní ve Sněmovně jako sněmovní tisk 90), je prezentován jako nezbytná technická transpozice na nová unijní nařízení o koordinaci hospodářských politik. Pod technokratickým nátěrem se však skrývá nebezpečný zásah do mechanismů, které od 90. let tvořily základní konsenzus o tom, jak má parlament kontrolovat vládní výdaje.
Tabulka na webu nestačí
Problematickou částí novely je snaha ministerstva financí zrušit povinnost předkládat Sněmovně čtvrtletní zprávy o hospodaření za 1. a 3. kvartál. Vládní argument zní: Data jsou přece dostupná měsíčně online, tak proč nás zatěžovat administrativou? Tento postoj je však hlubokým nepochopením podstaty parlamentní demokracie a dlouhodobého nastavení systému brzd a protivah.
Skutečná rozpočtová transparentnost totiž neznamená jen existenci tabulek na ministerském webu. Podle standardů OECD, konkrétně čerstvé studie Quality Budget Institutions (listopad 2025), vyžaduje kvalitní dohled politickou odpovědnost a odbornou debatu po každé fázi rozpočtového cyklu. Omezení četnosti skládání účtů z dosavadních tří termínů ročně na jediný dramaticky snižuje šanci opozice i veřejnosti konfrontovat exekutivu s průběžnými výsledky jejího hospodaření.
Únikové doložky jako bianko šek?
Dalším varovným signálem jsou nově definované „únikové doložky“ (v paragrafu 11), které vládě umožňují navyšovat výdaje nad rámec pravidel, která stanovuje zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Problémem není samotná existence únikových doložek (mezinárodní praxe je zná pro případy recesí či katastrof) ale jejich extrémně vágní definice.
Možnost zvýšit čisté výdaje při „zhoršení bezpečnosti“ nebo „opatřeních k odvrácení ohrožení integrity státu“ bez precizního vymezení těchto pojmů nebo vazbu na jiné zákony dává exekutivě do ruky nebezpečný nástroj. Jeden z možných scénářů využití únikové doložky můžete posoudit sami:
„Ministerstvo může částku čistých výdajů podle § 10 odst. 3 zvýšit o: b)Výdaje sektoru veřejných institucí […] k odvrácení bezprostředního ohrožení svrchovanosti, územní celistvosti, demokratických základů státu nebo ve značném rozsahu vnitřního pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví, majetkových hodnot nebo životního prostředí.“
Co znamená značný rozsah vnitřního pořádku? A kdo to objektivně posoudí? Právě tato vágnost je v přímém rozporu s doporučením OECD, aby únikové doložky měly jasně definované spouštěcí mechanismy, které minimalizují prostor pro libovůli exekutivy. V kombinaci s oslabeným parlamentním dohledem hrozí, že se z těchto výjimek stane cesta k obcházení pravidel rozpočtové odpovědnosti.
Omezení brzd a protivah
Mechanismy, které jsou spojeny s parlamentní kontrolou vládních výdajů fungují v Česku již od 90. let. Všechny předchozí vlády toto nastavení respektovaly a kontrole parlamentem podléhaly. Nejedná se proto o politický střet s novou vládou. Je to faktický střet o udržení demokratické rovnováhy moci. Sněmovna je institucí, která dává vládě svolení utrácet peníze daňových poplatníků a proto musí mít možnost důsledně kontrolovat, jak vláda skutečně hospodaří. Pokud je kontrola narušena, slábne i důvěra občanů ve stát.
Co s tím?
K návrhu zákona připravuji pozměňovací návrh, který do zákona vrací osvědčenou kontrolu: vláda musí skládat účty Sněmovně minimálně třikrát ročně, a to včetně informace o vývoji státního dluhu. Klíčové pololetní zprávy nemají směřovat jen do rozpočtového výboru, ale musí být zachováno jejich povinné projednání přímo na plénu Sněmovny. Můj pozměňovací návrh také dává stopku neveřejným přesunům peněz – každé rozpočtové opatření musí ministerstvo zveřejnit online do 30 dnů od jeho schválení (tak jako to dělají už roky obce a kraje). V souladu s nejlepší odbornou praxí OECD pak můj návrh zavádí dohled poslanců i nad celkovou střednědobou strategií státu (konkrétně Fiskálně-strukturálním plánem), protože o miliardách z kapes daňových poplatníků se nesmí rozhodovat jen za zavřenými dveřmi vládního kabinetu.
Rozpočet není soukromým účtem aktuální vlády. Je to plán, podle kterého se utrácejí peníze nás všech. Pokud rezignujeme na průběžnou kontrolu, dáváme nejen této, ale všem budoucím vládám nebezpečný nástroj k netransparentnosti. Dobrá rozpočtová praxe, ke které nás vyzývá kromě OECD i International Budget Partnership, vyžaduje víc než jen „měsíční pokladní plnění“ na internetu. Vyžaduje funkční a odpovědný parlament.
