Článek
Kdo bude mít ve svém památníčku nejhezčí obrázek od oblíbené paní učitelky? Který ze spolužáků si dá se svou stránkou nejvíce záležet (i když všichni víme, že to za většinu dětí museli nakreslit rodiče, aby to alespoň nějak vypadalo)? Kdo dostane onen „originální“ počin s ohnutým růžkem a pod ním vepsaným datem? A komu někdo napíše jen nudná slova jakési básně a vůbec nevyužije možnost nakreslit zářivě barevný obrázek? Přesně toto zajímalo dívčí kolektivy na základních školách.
Anketa
Alba přátel pro studenty
Dětská zábava, která nám zpětně nabízí vzpomínky na kamarádství a důležité lidi, na kterých našim dětským „já“ záleželo, má totiž kořeny v ryze mužské záležitosti. Jedná se o tzv. štambuchy (z něm. Stammbuch), někdy známé spíše pod latinským označením Album amicorum. Tyto památníky sloužily studentům, vzdělaným cestovatelům a umělcům. Ti si skrze zápisky od osob, s nimiž se na svých poutích setkali, uchovávali cenná svědectví z cest. Dobové prameny a historické dokumenty ukazují, že již v 16. století je hojně využívali šlechtičtí potomci studující na univerzitách, pro které představovaly důležitý společenský i rodopisný záznam.
Kdy se památníky staly dívčí záležitostí
Během 19. století se památníky přesunuly z univerzit do měšťanských salonů. Papír zlevnil, vzdělání se stalo dostupnějším a z elitní záležitosti se stal oblíbený koníček mladých dam a slečen, které si do nich nechávaly psát od nápadníků a přítelkyň. Své zlaté časy zažily památníky ve viktoriánské éře. Tehdejší ženy je milovaly především proto, že měly silnou potřebu uchovávat si hmatatelné vzpomínky na své blízké, k nimž se mohly v průběhu let vracet.
Dnešní pohled na památníčky
Když dnes listujeme starými dokumenty, ať už jde o zažloutlé matriční záznamy, zaprášené rodinné kroniky nebo právě sto let staré štambuchy, cítíme z nich lidský dotek. Vidíme škrtance, skvrny od inkoustu, osobitý rukopis. To vše je důkazem toho, že ten druhý nám věnoval svůj čas. Jakou stopu po sobě zanechá dnešní generace? Lajky na sociálních sítích nebo zpráva v chatu nemají pro budoucí generace žádnou hmatatelnou hodnotu a mohou lusknutím prstu zmizet na nějakém serveru.
Památníčky představovaly jakousi mikrosíť, kde panovalo nepsané pravidlo upřímných přání do života. Bylo to pozitivní médium plné zvířátek, kytiček a hesel v duchu tolerantního přístupu ke světu.
Zdroje:
OCKENGA, Starr. On women & friendship. New York: Distributed in the U.S. by Workman Pub, 1993. ISBN 9781556702426.
RYANTOVÁ, Marie. Památníky, aneb, Štambuchy, to jest alba amicorum: kulturně historický fenomén raného novověku. Monographia historica. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2007. ISBN 978-80-7040-976-3.
