Článek
Je velice náročné rekonstruovat osudy běžných českých žen v minulosti, jaký byl jejich život, co prožívaly, jaká byla náplň jejich každodennosti, když se zrovna nestaraly o potomstvo a muže? Co prožívaly neprovdané matky samoživitelky, které měly v matrice u svého dítěte zapsáno illegitimus?
Při procházení matrik je naprosto zřejmý společenský pohled na ženy, které byly vždy uváděny jako dcery svého otce nebo manželky svého muže. V nejstarších matrikách mnohdy jméno matky dítěte vůbec zapsáno není. I při tvorbě rodokmenů se často zkoumá pouze otcovská linie coby nositelé rodového jména, nehledě na to, že přejímání příjmení žen po sňatku naznačuje, že přechází z „vlastnictví“ otce do „vlastnictví“ manžela a přidáním koncovky -OVÁ je tento narativ jen podpořen. V historickém kontextu nešlo jen o gramatiku, ale o jasné vymezení právního statusu. Když hledám „Marii, dceru Josefa Nováka“, tak v záznamech téměř jistě neexistuje jako samostatná svébytná bytost, dokud se neprovdá nebo nezemře. Je to práce se „stíny“. Muži byli zapisováni v nejrůznějších knihách o vlastnictví, v gruntovních či cechovních knihách atp.
Jedny z nejvýraznějších žen v matrikách jsou porodní báby, které pomáhaly přivést na svět potomstvo, i v tomto případě však známe pouze její jméno, případně její bydliště.
Historie není kompletní, pokud v ní slyšíme jen polovinu hlasů. Vracením jmen ženám v rodokmenech není jen koníček, ale akt spravedlnosti.
A jak tuto spravedlnost prakticky vykonat?
- nezastavujte svůj výzkum u otců, hledejte další informace o rodných domech matek, zkoumejte jejich linie
- zaznamenávejte si jména kmotrů, to mohou být příbuzní matek
- dejte prostor všemu, co o matkách zjistíte, k ucelenému obrazu o jejich životě nejsou žádné informace nepodstatné
