Američtí vojáci postříleli vietnamskou rodinu. Okamžik jejich smrti zachytila šokující fotografie

V americkém deníku St. Louis Post-Dispatch se koncem roku 1969 objevil článek, který vylíčil brutální masakr ve vesničce My Lai. Popsal vražedné běsnění amerických vojáků, kteří v březnu 1968 zabili 504 nevinných civilistů. Mučili a znásilňovali ženy i malé děti. A celou vesnici doslova srovnali se zemí.

Děsivý příběh jako první přinesl známý novinář Seymour Hersh, který za něj později dostal Pulitzerovu cenu. Ostatní redaktoři ale Hershovi zpočátku nevěřili a jeho svědectví většinou nechtěli přebírat.

Jenže pak se objevil důkaz, který nemohl nikdo zpochybnit. Barevné fotografie mrtvých a umírajících vesničanů, které přímo na místě pořizoval fotograf vraždící roty C Ron Haeberle. Ten byl zvyklý, že armádní velitelé jeho práci často kritizovali. Ve Vietnamu měl s sebou dva přístroje. Fotografie, které vznikly během masového vraždění, proto raději zhotovil na svůj soukromý fotoaparát Nikon.

„Viděl jsem americké vojáky, kteří zavraždili sto vietnamských vesničanů. Zabíjeli je mechanicky, někteří z nich ještě spali ve svých chatrčích,“ vzpomínal fotograf Haeberle. „Nemohl jsem snést to, co se tam dělo, a chtěl odtamtud pryč,“ doplnil.

Jeho snímky se brzy dostaly do nejznámějších amerických časopisů Time, Life a Newsweek. Pro běžné Američany to byl šok. Neuměli si totiž představit, že by jejich „chlapci“ dokázali páchat taková zvěrstva.

V březnu 1968 byla situace ve válce ve Vietnamu více než kritická. Zatímco sever ovládali komunisté, na jihu se americké jednotky snažily zabránit tomu, aby se komunistický režim dále šířil v proamerické části asijského státu.

Když v lednu 1968 severovietnamské vojenské jednotky zahájily ofenzivu Tet, zpočátku svého nepřítele dokonale zaskočily. Jihovietnamská a americká armáda totiž s něčím takovým vůbec nepočítaly. Nakonec se jim sice podařilo nečekaný útok úspěšně odrazit, na obou stranách ale došlo k ohromným ztrátám. Kromě toho se zdálo, že američtí vojáci začali ztrácet veškeré zábrany a dopouštěli se nepředstavitelných krutostí.

„Podle všech myslitelných ukazatelů se naše armáda, která nyní zůstává ve Vietnamu, nachází ve stavu blížícímu se kolapsu,“ uvedl Robert Heinl, který zažil útok v Pearl Harboru a účastnil se bojů v Korejské válce. Když z armády odešel, začal psát knihy a články s válečnou tématikou.

Koncem roku 1967 ve Vietnamu sloužilo více než 450 000 amerických vojáků. Většinou to byli mladíci, kterým bylo osmnáct nebo devatenáct let. Celý život měli před sebou a kdyby se mohli rozhodnout, v neznámé asijské zemi by nejspíše bojovat vůbec nechtěli. Nezkušení odvedenci často odmítali plnit úkoly svých nadřízených a jen stěží se vyrovnávali s nekončícím stresem a napětím. A také brali drogy.

V Americe v té době už sílily protiválečné protesty, protože počty mrtvých a doživotně zmrzačených vojáků prudce stoupaly. Navíc začalo být jasné, že nelítostné boje ve vietnamské džungli jen tak neskončí. Američtí velitelé proto přistoupili k nové strategii, kterou nazvali „Najdi a znič“. Vojáci tehdy měli jediný cíl. Vystopovat a zlikvidovat jednotky Vietkongu, které se ukrývaly na jihu země.

Na první pohled se mohlo zdát, že půjde o snadnou operaci. Jenže vojáci před sebou měli nesmírně obtížný úkol. Příslušníci Vietkongu se uchýlili k partyzánskému boji a objevit jejich bojůvky bylo mimořádně náročné. Často se proto stávalo, že Američané umírali v pastích nebo při rutinních hlídkách.

Ron Haeberle v polovině šedesátých let studoval na univerzitě v Ohiu a jako fotograf pracoval pro školní noviny. V roce 1966 byl odveden a většinu povinné vojenské služby strávil na Havaji. Když si uvědomil, že jeho pobyt v armádě brzy skončí, zklamalo ho to. „Jako fotograf jsem chtěl na vlastní oči vidět, co se děje ve Vietnamu,“ vylíčil. Místo toho, aby zůstal v Honolulu, nechal se převelet k rotě Charlie (C), která byla součástí 1. praporu 20. pěšího pluku.

Během posledních tří měsíců jednotka ztratila osmadvacet mužů a jen dva dny před událostmi ve vesnici My Lai Vietkong zabil oblíbeného seržanta George Coxe. Vojáci byli unavení a k smrti vyděšení, protože jejich souputníci umírali při explozích nášlapných min. Vypětí, kterému mladí Američané dlouhodobě čelili, mohlo podle historiků přispět k tomu, že se později v My Lai zachovali tak nelidsky.

Informace, které měli Američané k dispozici, naznačovaly, že 48. prapor Vietkongu má hlavní zázemí v osadě Son My. Večer před útokem plukovník Henderson promluvil k vojákům a výslovně jim rozkázal, aby vůči Vietkongu a jejich spolupracovníkům postupovali co nejtvrději. Měli „vyčistit“ místa, kde působili komunističtí partyzáni, ničit zásoby, zabít dobytek a vypalovat stavení.

„Máme zabíjet ženy a děti?“ zeptali se vojáci svého velitele Ernesta Mediny. „Zabijte všechno, co se bude hýbat,“ odvětil jim údajně kapitán.

Když vojáci 16. března 1968 brzy ráno vstoupili do vietnamské vesnice My Lai, která byla součástí osady Son My, cítili hněv a byli frustrovaní. Chtěli konečně dopadnout partyzány, kteří jim unikali. A také se pomstít za mrtvé kamarády. „Na tohle jste čekali – hledat a ničit. A máte to,“ povzbudili je jejich nadřízení. Krátce nato začalo zabíjení neozbrojených civilistů.

Vesničané přitom zpočátku vůbec nepanikařili, protože na přítomnost amerických vojáků byli už zvyklí. Někteří z nich si venku připravovali snídani v kotlích a když je Američané zahnali na dvorky, vůbec se nebránili.

„Vraždění začalo bez varování. Jeden z vojáků udeřil Vietnamce bajonetem. Pak shodil dalšího rolníka do studny a hodil do ní granát,“ vypověděl během vyšetřování kulometčík Harry Stanley. Ten si všiml patnácti nebo dvaceti místních obyvatel, kteří klečeli kolem svatyně. „V jejím okolí hořely vonné tyčinky. Lidé se modlili a plakali. Všichni byli střeleni do hlavy,“ dodal voják.

Pozdější vyšetřování ukázalo, že jedním z nejbrutálnějších útočníků byl William Calley. „Když Calley spatřil, že z jednoho zemního úkrytu vylézá dvouleté dítě, kopl jej zpátky a pak ho zastřelil,“ připomněl časopis Smithsonian Magazine.

Calley pocházel z Floridy, kde po maturitě nastoupil na vysokou školu. Brzy se ovšem ukázalo, že výuku nezvládá, a proto se začal živit jako poslíček, pomocný kuchař nebo prodavač. Velitelé zpočátku Callyeho výkon v armádě považovali za průměrný, později ale voják získal mnohem negativnější hodnocení. „Zajímalo by mě, jak se dostal do školy pro důstojníky. Neuměl přečíst žádnou mapu a nedokázal používat ani kompas,“ odhalil spolubojovník Roy L. A. Wood.

Fotograf Ron Haeberle po letech vypověděl, že do vesničky My Lai dorazil o něco později. „Přiletěl jsem druhým vrtulníkem, který přistál na rýžových polích. I když jsme byli na okraji vesnice, už jsem slyšel střelbu,“ vybavil si hrůzné scény, které ve Vietnamu zažil. Nejdříve zahlédl skupinku zhruba patnácti rolníků, mezi nimiž byly i ženy a děti. „Šli po prašné cestě asi sto metrů od nás. Najednou do nich vojáci začali střílet. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím,“ pokračoval.

Podle svých slov nikdy předtím neviděl americké vojáky, aby se takhle chovali. „Když pálili, soustředili se jenom na cíle, které si očividně vytyčili. Nebyl v tom žádný cit, nic lidského,“ dodal Haeberle, který samotné zabíjení nefotil.

Jednu z nejdramatičtějších fotografií pořídil ve chvíli, kdy vojáci našli členy jedné rodiny. Všichni se drželi pospolu a byli strnulí hrůzou. V popředí stála zoufalá žena, která se marně snažila ochránit svoje děti a vnoučata. „Jeden voják popadl mladší dívku. Začal ji svlékat a hrát si s ní. Pověděl jí, že chce vidět, jak je stavěná a podobně,“ vybavil si Ron. „Prosili o život. Vzpomínám si na výrazy v jejich tvářích. Plakali a třásli se,“ prozradil fotograf.

Postarší žena si kruté zacházení ovšem nechtěla nechat líbit. „Snažila se vojáky odstrčit, kopala do nich, kousala je a škrábala,“ popsal armádní novinář Jay Roberts, který doprovázel rotu společně s Haeberlem.

Na snímku je dobře vidět mladá žena, která si zapíná knoflíčky na halence. „Vojáci se ji snažili svléknout a chtěli se jí dotýkat. Pokřikovali na ni: ´VC, bum, bum´, což znamená ´vietnamská děvka´. Pak starší ženu kopli do zadku,“ vyprávěl Ron. Ten vystrašenou skupinu vyfotografoval a začal se otáčel. Rozhodl se, že z vesnice musí okamžitě zmizet. „Najednou jsem koutkem oka postřehl, jak je vojáci postříleli. Vypálili do nich celý zásobník. Pětatřicet nebo čtyřicet ran. Všichni se sklátili na zem. Udělalo se mi z toho špatně,“ nechal se slyšet reportér.

Haeberle si vzpomněl na drobný detail, který mu zůstal v paměti. Byl to dým, který stoupal z pušek. „Nedokázal jsem to vyfotit, bylo toho na mě moc. V jednu chvíli ty lidi vidíte živé a v té další jsou mrtví,“ řekl. Před vyšetřovací komisí potvrdil, že ve vesnici příslušníci Vietkongu vůbec nebyli. „O život přišli chudí, nevinní a negramotní rolníci,“ vysvětlil.

„Snímek, který zobrazuje hrůzu a úzkost ve tvářích mladých i starších lidí, kteří se ocitli uprostřed masakru, zůstává jednou z nejpůsobivějších fotografií dvacátého století,“ zhodnotil časopis Time. „Stejně jako další snímky Rona Haeberleho podkopává mnoho z toho, co Spojené státy americké po léta tvrdily o průběhu a cílech konfliktu,“ doplnila redakce světoznámého týdeníku.

Zatímco někteří demonstranti proti bojům ve Vietnamu už dávno protestovali, po zveřejnění Ronových fotografií se o konflikt začali zajímat i další Američané. „Co tam vlastně děláme?“ ptali se.

Hrůzné snímky tak přispěly k tomu, že lidé začali válku vnímat jinak. A to přesto, že po provalení události v My Lai se Bílý dům snažil krvavé vraždění ze všech sil ututlat. Den po zveřejnění snímků o nich jednal ministr obrany Melvin Laird s poradcem pro národní bezpečnost Henrym Kissingerem. Ten byl v té době blízkým spolupracovníkem prezidenta Richarda Nixona.

Ministr se netajil tím, že by masakr nejraději zametl pod koberec. Jenže mu v tom zabránily fotografie, které byly prokazatelně pravé. „Ty snímky jsou hrozné. Leží tam tolik dětí. To je důkaz, že se opravdu stalo něco špatného,“ připustil Melvin Laird.

I když nakonec došlo k vyšetřování „incidentu v My Lai“, viníci vyvázli prakticky bez trestu. Jediným skutečně odsouzeným se stal poručík William Calley, který nařídil popravu sto padesáti Vietnamců a na zabíjení se sám podílel. Soud ho poslal za mříže na doživotí, ve věznici ale zůstal jen tři dny a pak se přesunul do domácího vězení. Po třech a půl letech mu prezident Nixon udělil milost a muž se dostal na svobodu.

Během soudního líčení Calleyho právník George W. Latimer připomněl, že jeho klient plnil rozkaz od velitele Ernesta Mediny. „Byl neschopný. Vůbec neměl být jmenován důstojníkem pěchoty. Do funkce ho povýšili jenom proto, že měli nedostatek kvalitních lidí,“ poukázal advokát na poručíkovu nízkou inteligenci a slabé výsledky ve výcviku.

Za své činy se Calley omluvil až v roce 2009. „Není dne, abych necítil lítost nad tím, co se ten den stalo v My Lai. Je mi líto mrtvých lidí, jejich příbuzných i amerických vojáků, kterých se situace dotkla,“ pronesl v projevu v klubu Kiwanis ve státě Georgia. „Možná se ptáte, proč jsem to udělal. Musím říct, že jsem byl poručík, který dostával rozkazy od svého velitele a plnil je – asi hloupě,“ dodal Calley, který zemřel v dubnu 2024 na Floridě. Bylo mu osmdesát let.

Ron Haeberle se s jedinou výjimkou, kdy pracoval pro univerzitu Western Reserve, profesionální fotografii už dále nevěnoval. Většinou se živil jako supervizor v několika společnostech v Clevelandu, kde pořád žije. Dneska je mu čtyřiaosmdesát let, je rozvedený a má dceru.

Bydlí v nenápadném domě na předměstí a na krbové římse má vystavenou novinářskou cenu Rube Goldberg. Ocenění získal v roce 1969 za snímky, které uveřejnil časopis Life. O tom, jak fotografie z vietnamského konfliktu ovlivnily jeho život, nemluvil dlouhých dvacet let. Až v roce 1989 poskytl rozhovor televizní stanici BBC.

„Byla to moje práce. Chodil jsem se dvěma fotoaparáty, které mi visely na krku, a mým úkolem bylo, abych zdokumentoval všechno, co jednotka dělala,“ vyprávěl. Když se dostal do vesnice My Lai, jednal instinktivně. „Snažil jsem se přijít na to, jak tu akci zachytím, a jak proboha na ústředí ukážu, co všechno ve válce provádíme,“ doplnil.

Podle svých slov ale všechny zločiny zdaleka neviděl. „Nedostal jsem se do určitých částí vesnice, kde docházelo ke znásilňování, řezání jazyků a skalpování. Když mě vyslýchala armádní vyšetřovací jednotka a řekli mi, co se tam stalo, odpověděl jsem: ´To si ze mě děláte srandu. Nevěděl jsem, že to bylo tak zlé´,“ pokračoval.

Haeberle se svými snímky nikdy příliš nechlubil a raději zůstával v ústraní. Ostatně i časopis Time fotografa popsal jako přemýšlivého a upřímného muže, který na sebe nerad strhává pozornost. Během jednoho rozhovoru se ho redaktor zeptal, jestli jeho fotografie změnily historii nebo životy lidí. „Ale jistě, že ano. V průběhu let jsem mluvil s lidmi, dokonce s příslušníky armády, kteří zmínili, že to pomohlo k obratu ve válce, a možná i k jejímu ukončení,“ uznal tiše.

Do Vietnamu se vrátil několikrát. V roce 2000 se společně se svými přáteli vydal na cyklistický výlet, při němž zemi projel od Hanoje po Saigon, dnešní Ho Či Minovo Město. Cestou se zastavil ve vesnici My Lai, kde ženy do dnešních dnů s pomocí buvolů obdělávají rýžová políčka. Když vešel do místního muzea, čekalo ho obrovské překvapení. Na zdech tam totiž visí jeho zvětšené fotografie. „Nikdy jsem jim ty snímky nedal,“ vysvětlil. „Takže to musela udělat armáda,“ uvažoval.

„Přistihl jsem se, jak se omlouvám za to, k čemu tehdy došlo,“ přiznal. Chvíli se v galerii procházel a vnímal prostor, v němž na něj působily jeho vlastní obrazy zmaru a zoufalství. Protože tam tehdy byl sám, snažil se v duchu ospravedlnit. „Za něco, co se nemuselo stát, ale stalo se,“ uzavřel.

Zdroje:

Time.com | Cleveland.com | Cleveland.com | PBS.org | PBS.org | USNI.org | NPPA.org | LAtimes.com | Denik.cz | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org