Článek
Když americký fotograf George Strock dorazil v roce 1942 do Nové Guineje, aby zachytil postup amerických vojsk v jihozápadním Pacifiku, neuměl si představit, co bude na místě fotit. „Vůbec nic se tady neděje. Budu muset skončit, nebo si otevřu stánek s buráky,“ hlásil do redakce časopisu LIFE, pro který tehdy pracoval.
Zatímco někteří fotoreportéři se skutečně vrátili zpátky do Spojených států, jednatřicetiletý rodák z Iowy setrval. A nakonec se dočkal.
Začátkem roku 1942 japonské síly rychle postupovaly. V polovině února kapituloval Singapur, což Winston Churchill označil za nejpotupnější porážku, k níž došlo v dějinách britského impéria. „Velká Británie věnovala milióny liber šterlinků na obranu Singapuru. A co za to? Nahý ostrov?“ pronesl zdrcený premiér.
Bombardér B-25 vzlétá z letadlové lodi USS Hornet během prvního útoku na Japonsko v dubnu 1942.
Po kapitulaci Jávy japonští vojáci triumfovali v několika námořních bitvách a jejich vítězné tažení pokračovalo. Obsadili souostroví Andamany a vylodili se v Nové Guineji. Situace se začala obracet v dubnu 1942, kdy si Američané připsali první významný úspěch v bitvě u Midwaye.
Japonci se přesto nevzdali a dokázali si vytvořit předmostí na severním pobřeží Nové Guineje. Chtěli se dostat do Port Moresby v jižní části tropického ostrova. Pokud by dobyli přístav, jehož kontrola byla pro obě strany klíčová, mohli by se letadly nebezpečně přiblížit k Austrálii. Spojenci proto provedli letecké výsadky na severu a začali se přibližovat k vesnici Buna.
Reportér nosil mokré oblečení, Japonec ho málem zabil
Fotograf George Strock pokrýval bitvu u domorodých vesnic Buna a Gona od listopadu 1942 do ledna 1943. Při bojích zemřelo více než dva tisíce amerických a australských vojáků.
„Musím přiznat, že to je těžká práce a také poměrně nebezpečná. Ale mám pocit, že se mi nemůže nic stát. Zatím jsem se nemýlil,“ popsal Strock svému fotoeditorovi Wilsonu Hicksovi náročné podmínky, v nichž zhotovoval snímky.
„Prší skoro každou noc, oblečení nosíme mokré téměř celý týden. Boty jsou také promočené, ale je jen malá příležitost si je sundat kvůli riziku nočního náletu. Musíme spát v přilbě. Je to jediný způsob, jak udržet hlavu v suchu,“ pokračoval.
Nezapomněl zmínit děsivé okolnosti, při nichž se pokusil vykoupat. „Od svého záměru jsem raději upustil, protože podzemní voda příliš zapáchala mrtvolami,“ připustil.
7. ledna 1943. Australské síly útočí na japonské jednotky poblíž Buny.
„Když jsem fotografoval, chtěl jsem do děje vtáhnout i diváka,“ vzpomínal Strock krátce před svou smrtí v roce 1977. Aby to dokázal, musel podstupovat obrovské nebezpečí. Během bojů v Bismarckově moři málem přišel o život. Několikrát.
V prvním případě George fotil zdánlivě mrtvého japonského vojáka, který ležel v bunkru. „Byl jsem si jistý, že je po smrti. Byl celý černý v obličeji, takže jsem o tom nepochyboval. Zvěčnil jsem ho, abych ukázal, že měli uvnitř palmové kmeny pokryté hlínou. Nebylo možné je dostat ven jinak než plamenometem,“ vyprávěl.
Na fotoaparátu nastavil další čas expozice, když se za ním ozval výstřel. „Na co střílíš?“ fotograf se rychle otočil na jednoho z důstojníků. „Ten parchant se posadil a mrkal,“ odpověděl voják.
„Byl to muž, kterého jsem právě vyfotil. Zdálo se, že nežije, jenže v levé ruce měl schovaný granát,“ vybavil si Strock. „Nevšiml jsem si toho, ale na fotce bylo později vidět, že ho opravdu držel. Mírně se zvedl a chtěl mě zabít, náš voják byl ovšem rychlejší a zasáhl ho,“ pokračoval.
Cenzoři hlídali fotografie, nesmělo se psát o smrti a krvi
George Strock se narodil v červenci 1911 v Iowě, rodina se ale později přestěhovala do Los Angeles. Po střední škole nastoupil do deníku Los Angeles Times, kde fotil sportovní a kriminální reportáže, politiky i známé osobnosti, mezi nimiž byla například herečka Mary Astor nebo herečka, zpěvačka a tanečnice Ginger Rogers.
Fotografoval armádu na základnách McGuire–Dix–Lakehurst v New Jersey a Pensacola na Floridě, krátce působil také na evropské frontě ve vichistické Francii. V roce 1940 přestoupil do týdeníku LIFE.
Začátkem roku 1943 se mu podařilo zachytit tři americké vojáky, kteří zahynuli v bitvě u Buna-Gony na pláži Buna. Byla to historicky první fotografie, která ukázala mrtvé Američany přímo na bojišti ve druhé světové válce. Její cesta ke zveřejnění v médiích však byla velmi trnitá.
Úřad pro cenzuru sice povoloval, aby média vydávala fotografie zabitých vojáků, redaktoři ovšem museli dodržovat přísná pravidla. Publikovat mohli jen těla zakrytá dekou nebo rakve, které byly zahaleny do americké vlajky. Jiné varianty byly zakázané.
Nepřijatelné fotografie vládní úředníci ukládali do speciální místnosti, které říkali „Komora plná hrůzy“. To ovšem nebylo všechno. Cenzoři bedlivě hlídali i to, jakým způsobem redaktoři psali o zapojení Američanů ve válečném konfliktu.
Generál Douglas MacArthur v Austrálii dokonce pohrozil vojenským soudem každému vojákovi, který by poskytl rozhovor do novin nebo časopisu bez oficiálního povolení.
„Zpravodajství muselo být velmi stručné, optimistické a nesmělo zmiňovat smrt nebo krev,“ připomněl Michael S. Sweeney, emeritní profesor žurnalistiky na Univerzitě Ohio. „Stručně řečeno, články o válce, abychom použili Steinbeckovu frázi, zabránily veřejnosti vidět ten šílený chaos, kterým byla druhá světová válka,“ doplnil.
Redaktoři tlačili na cenzory, chtěli ukázat realitu války
Snímek tří mladých mužů, které omývají slabé vlny, působí mimořádně skličujícím dojmem. Fotograf neznal jejich jména a nikdo je nemohl pochovat kvůli probíhajícím střetům. V popředí leží voják, jehož pravá ruka a kolena už zůstala pohřbená v písku.
Japonci se tehdy ukryli ve vraku vyloďovacího člunu a čekali. Když Američané poslední den bitvy prováděli závěrečné čistky, zaútočili na ně puškami a granáty. Boj u člunu na pláži se stal nejkrvavější a nejdivočejší přestřelkou v blízkosti obce Buna.
„Bylo období monzunů, což znamenalo 20 až 25 centimetrů srážek denně. Celé roty v první linii měly pozitivní test na malárii a bojovaly s horečkami kolem 40 stupňů Celsia. Těla se hromadila rychle,“ podotkla Amanda Darrach, hostující akademička na Fakultě mezinárodních vztahů Univerzity St. Andrews.
Netrvalo dlouho a obyvatelé přejmenovali místní pláž na Maggot Beach (pláž červů), protože se tam nacházel vysoký počet mrtvol, které požíral hmyz.
Američané na ostrově Rendova. Snímek pochází z června 1943.
Strock a jeho fotoeditor měli jasno. Fotografie v sobě měla nepřikrášlenou surovost a ukazovala realitu krutých bojů v dalekém Pacifiku. „Je to skutečný obraz války. Není pochyb o tom, že by se měl dostat ke čtenářům,“ mysleli si.
Několik měsíců poté, kdy Strock vyfotil svůj dnes již ikonický snímek, se redaktoři časopisu LIFE rozhodli zatlačit na vojenskou cenzuru americké armády. „Měli obavy, že Američané jsou čím dál tím více lhostejní k válce, která zdaleka ještě neskončila a v níž nebylo jisté, že Spojenci zvítězí,“ poznamenal editor magazínu LIFE Ben Cosgrove.
Pětadvacetiletý novinář Cal Whipple, který v časopise působil jako washingtonský dopisovatel, se nedokázal smířit s tím, že by cenzoři měli redakci nařizovat, jaké fotografie může publikovat. „Zašel jsem za kapitánem, majorem, plukovníkem a generálem, až jsem skončil v kanceláři náměstka ministra letectva, který rozhodl: ´Tohle musí jít do Bílého domu´,“ uvedl Whipple v pamětech, které sepsal pro svoji rodinu.
Čtenáři zuřili, fotku mrtvých vojáků v časopise nechtěli
Strockova fotografie se dostala až k samotnému prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi, který zákaz zobrazování zemřelých vojáků zrušil. „Podobné snímky by mohly posílit válečné odhodlání,“ řekl politik. Přesto fotoreportéři museli i nadále dodržovat dvě zásady. Při focení nesměli zachytit tváře padlých mužů a insignie jejich jednotek.
Kontroverzní snímek se objevil na stránkách časopisu LIFE 20. září 1943, tedy devět měsíců od doby, kdy vznikl.
„Američané by měli vidět naše chlapce, kteří umírají ve válce. Na snímku není Amerika, a přesto na této pláži leží Amerika. Tři části ze 130 miliónů částí, tři fragmenty tohoto života, kterému říkáme americký život. Tři jednotky svobody. Naším úkolem je, aby svoboda znovu povstala,“ vysvětlili redaktoři v úvodníku, proč se rozhodli Strockovu práci uveřejnit.
Australský voják balí cigaretu pro japonského vězně zajatého ve vesnici Sanananda v Nové Guineji.
I když žádný z vojáků nebyl k poznání, fotografie vyvolala ohromný šok a vzbuzovala rozporuplné reakce.
Někteří čtenáři byli natolik rozhořčení, že začali napadat časopis LIFE. Tvrdili, že redakce zpřístupnila informace, na které veřejnost jednoduše nebyla připravena. Kromě toho obvinili žurnalisty, že se vyžívají v „morbidní senzacechtivosti“.
Fotka sice zlepšila prodej válečných dluhopisů, zároveň ale negativně ovlivnila nábor dalších branců do armády. Po nějaké době byl snímek zařazen mezi „nejslavnější a nejvlivnější výjevy“, které byly kdy pořízeny v jakékoli válce.
Zdroje:
