Hlavní obsah

Osm mrtvých ve vlaku do Leningradu. Otřesná šikana v sovětské armádě skončila tragicky

Foto: JO1(SW) Joe Bartlett/Wikimedia Commons/Public Domain

Ilustrační foto.

Sebral dvě pistole a začal pálit jako smyslů zbavený. Litevský voják Artūras Sakalauskas zastřelil velitele, šest důstojníků a průvodčího. Děsivá kauza rozpoutala debatu o vojenské šikaně, která byla v „dokonalém“ Sovětském svazu zapovězeným tématem.

Článek

Devatenáctiletý voják Artūras Sakalauskas procházel 23. února 1987 vagónem, když si všiml, že jeho nadřízený, praporčík Pilipenko, spí v kupé. Na vedlejším sedadle ležela kovová schránka, v níž se uchovávaly zbraně. Byla otevřená.

„Klíč zůstal zaseknutý v zámku. Rozhodl jsem se okamžitě jednat,“ vypověděl později rodák z litevského Vilniusu.

Mladík vytáhl z trezoru dvě pistole a šel na záchod, kde zbraně potají nabil. Pak se vrátil do strážního prostoru vlaku, kterým skupina vojáků převážela odsouzené pachatele. Vlak směřoval z Novosibirsku do Leningradu, teď se ovšem vracel už prázdný. Všichni trestanci byli po cestě předáni vězeňským dozorcům.

Artūras zamířil na spícího velitele Pilipenka a střelil ho do hlavy.

Foto: Pexels

23. února 1987 došlo ve zvláštním vlaku č. 934 k osminásobné vraždě. Litevský voják Artūras Sakalauskas zastřelil svého velitele, šest důstojníků a průvodčího.

Útočník držel v každé ruce zbraň a vběhl do vedlejšího oddílu. Pálil jako smyslů zbavený. Zasáhl čtyři důstojníky, kteří společně s průvodčím hráli karty. „Další dva příslušníci ozbrojených sil se nacházeli v zavazadlovém prostoru nad nimi,“ připomněl litevský web Kauno diena.

Když mu došla munice, vrátil se k praporčíkovi a sebral třetí služební pistoli. Nabil ji a pokračoval v palbě. Vojáci se snažili překotně zabarikádovat. Marně, Artūras po nich vystřelil i přes zamčené dveře. Nikdo nepřežil.

V tu chvíli se za ním objevil velitel Pilipenko, kterého rána do hlavy jen zranila. Pokusil se uprchnout do kuchyně, jenže střelec byl rychlejší a dvěma výstřely ho sprovodil ze světa. „Sakalauskas vypálil celkem 46 střel, z nichž 33 zasáhlo cíl a 18 bylo smrtelných,“ stojí ve vyšetřovacím spise.

Ve vlaku do Leningradu našli osm mrtvých mužů, útočník zmizel

Artūras Sakalauskas byl do sovětské armády odveden v červnu 1986. Nastoupil k elitní jednotce, která eskortovala vězně do různých částí Sovětského svazu.

Narodil se v roce 1968 ve Vilniusu do vzdělané a bezproblémové rodiny. Otec pracoval jako soustružník v dílnách výzkumného ústavu, matka Olga byla zástupkyní vedoucího statistického oddělení. Artūras měl mladšího bratra Edwarda a nikdy s ním nebyly žádné potíže.

Vystudoval stavební průmyslovku a podle vzpomínek spolužáků byl chytrý, klidný a přátelský. Příbuzní vojáka dodali, že na ně působil neohroženým dojmem.

„Hodně jsme se spolu stýkali. Brzy jsem pochopil, že má bohatý vnitřní život a je to nesmírně citlivý chlap, jehož osud zničila zvůle, která v té době panovala v armádě,“ řekl litevský právník Justinas Aleksandravičius, který Sakalauskase zastupoval u soudu.

Foto: Mil.ru/Wikimedia Commons/CC BY 4.0

Velící důstojníci proti šikaně v armádě příliš nezasahovali. „Často opakovali, že drsnější způsoby udělají z nezkušených chlapců muže,“ vzpomínali pamětníci.

24. února 1987 dorazil na Moskevské nádraží v Leningradu zvláštní poštovní vlak.

Protože z vlakové soupravy delší dobu nikdo nevystoupil, traťoví dělníci zpozorněli. Když si povšimli, že na dveřích vagónu zůstaly stopy od krve a jedno okno je rozbité, zavolali dopravní policisty. Uvnitř se našlo osm mrtvých mužů: praporčík Pilipenko, šest důstojníků a průvodčí.

Sakalauskas všechna těla naházel do jednoho kupé a překryl matracemi. Svoje oblečení spálil v kamnech a převlékl se do uniformy nadřízeného velitele. Vzal si jeho kufřík s osobními věci a penězi, pět zbývajících pistolí značky Makarov a zásoby jídla.

Čtyři hodiny spánku, jídlo plné písku a systematické trýznění

Vystoupil v malém městečku Babajevo, což byla poslední zastávka před Leningradem. Do konečné stanice zbývalo ještě sedm hodin jízdy. To byl časový náskok, který získal.

Pár nocí strávil v Babajevu, kde mu několik rodin poskytlo azyl. Měl namířeno do Litvy, kam se chtěl dostat přes Leningrad. V té době už byl na seznamu nejhledanějších osob a policie zesílila hlídky na letišti i Varšavském vlakovém nádraží.

Po příjezdu do Leningradu přespával na opuštěných půdách, chodil do kina nebo bezcílně jezdil v hromadné dopravě. Policisté nechali jeho fotografie rozvěsit po celém městě. Netrvalo dlouho a jeden z cestujících ho poznal na Leningradském okruhu v autobusu číslo 47. Zadržen byl na Vasiljevském ostrově.

Při zatýkání vyčerpaný Artūras nekladl žádný odpor a ochotně si nechal nasadit pouta.

Foto: Expert777/Wikimedia Commons/CC BY-SA 4.0

Artūras strávil několik dní v Leningradu, kde bezcílně jezdil hromadnou dopravou. Jeho podobizny visely po celém městě a jeden z cestujících ho bezpečně poznal.

Později totiž vyšlo najevo, že voják byl obětí několikaměsíčního týrání a ponižování ze strany svých kolegů. Slušný a inteligentní Artūras se pro brutální neurvalce stal přímo ideálním cílem.

Mohl spát pouhé čtyři hodiny denně a trpěl hlady. „Mazáci“ mu do jídla sypali písek nebo nadměrné množství soli a topili mu hlavu v záchodových mísách. Když se pokusil vzdorovat, zbili ho do krve.

Důstojníci nováčkovi pokládali na hlavu misku horké polévky a zároveň ho nutili, aby „jezdil na kole“. Ve vojenské hantýrce to znamená, že voják musí ležet na zádech a „mazáci“ mu mezi prsty u nohou vloží hořící zápalky.

Artūras po nějaké době požádal svého velitele o převelení. Nadřízený mu nepomohl, žádost zamítl a informaci pustil mezi vojáky. Teror se ještě zhoršil.

Prorežimní noviny lhaly. Podle nich mladík kradl peníze

Násilí vyvrcholilo právě při zpáteční cestě vlakem z Novosibirsku, kdy ho surovci odtáhli na záchod. Mladíka ztloukli do bezvědomí a pokusili se ho znásilnit.

„Na toaletě se dělo něco hrozného. Vojáci Artūrase několikrát udeřili do břicha a začali mu horečnatě sundávat kalhoty. Není jasné, jak dlouho ležel na podlaze,“ vyšlo následující rok v leningradském deníku Komsomolskaja pravda.

Bylo to vůbec poprvé, kdy se nějaké médium vzepřelo nátlaku nejvyšších vojenských činitelů a popsalo průběh děsivého incidentu, k němuž došlo v sovětské armádě.

„Probral se až ve chvíli, kdy cítil ostrou bolest. Jeden z ´mazáků´ mu přiložil k tělu zapálenou sirku. ´Už jsi vzhůru,´ posmíval se mu. ´Odpočívej, brzy se vrátíme a ještě jednou si to zopakujeme!´ hrozili sadisti,“ pokračovali redaktoři. Připomněli, že k sexuálnímu zneužití nedošlo jenom proto, že jeden z násilníků předčasně ejakuloval.

Foto: Dupont66/Wikimedia Commons/CC BY 4.0

Sovětská propaganda v akci. Tentokrát ve Východním Berlíně na náměstí Alexanderplatz, kde 1. května 1986 vystoupily příslušnice Rudé armády.

Otřesná kauza rozpoutala debatu o tématu, které bylo v „dokonalém“ Sovětském svazu naprosté tabu.

Michail Gorbačov vyhlásil v polovině 80. let perestrojku, která měla především oživit stagnující hospodářství, ale také přinést větší otevřenost a odklon od temného období stalinismu. Přestože součástí reforem bylo postupné uvolnění cenzury, situace v novinách nebo televizi se měnila jen pozvolna.

„Je to nebezpečný a zuřivý zločinec, který chtěl uprchnout přes Finsko do Švédska. Když mu v tom jeho uvědomělí spolubojovníci chtěli zabránit, tak se jich zbavil,“ hlásaly prorežimní noviny Pravda.

Dopisovatel deníku Na bojovém postu J. Durnev pro změnu napsal dlouhý článek s názvem „Pravda o střelecké gardě“. Tvrdil, že Sakalauskas kradl peníze svým kolegům, a proto musel být „náležitě potrestán“.

Brutální šikanu do sovětské armády přinesli odsouzení zločinci

Předpokládá se, že propracované mučení nováčků vzniklo v roce 1967, kdy byla schválena všeobecně branná povinnost. Vojsko pak začalo přijímat osoby s kriminální minulostí. Hlavním důvodem pro tento krok byl demografický úbytek mužů, k němuž došlo po konci druhé světové války.

„Do sovětské armády začali být povoláváni odsouzení vězni. S nimi přišel i žargon zločinců a ´pořádky´, na které byli zvyklí za mřížemi,“ vysvětlil web Military Heritage Tourism.

Systematické trýznění nastupujících a nezkušených vojáků se nazývá „dědovščina“, což ve volném překladu znamená „vláda mazáků“. Zatímco útisk ze strany služebně starších odvedenců se vyskytoval už předtím, po přijetí nového zákona šikana narostla do obludných a těžko uvěřitelných rozměrů.

Nelítostní zločinci si v rámci „dědovščiny“ často vytvořili vlastní postupy, pravidla a rituály.

Surové bití nebo sexuální zneužívání však nadřízení úmyslně přehlíželi. „Často opakovali, že drsnější způsoby jsou v pořádku, protože udělají ´z nezkušených chlapců muže´,“ vzpomínali pamětníci.

Foto: Thomas Hedden/Wikimedia Commons/Public Domain

Devatenáctiletý mladík v roce 1986 nastoupil k elitní jednotce, která eskortovala odsouzence do různých částí Sovětského svazu.

Jakmile se případ Litevce Sakalauskase dostal na veřejnost, armáda musela přiznat: Ano, za poslední rok jsme evidovali vyšší tisíce případů šikany a mnoho vojáků spáchalo sebevraždu.

Artūras kriminalistům odvyprávěl svůj příběh. Nic nezatajil. Pokud by k podobnému incidentu došlo o několik let dříve, nepochybně by zmizel v trestaneckém táboře. Vyšetřování by bylo tajné, zmanipulované a rychlé.

Policisté brzy zjistili, že osminásobný vrah říkal pravdu. Vojáci z útvaru potvrdili, že Sakalauskas čelil dlouhé měsíce nepopsatelnému utrpení. „Bylo to horší než ve vězení,“ prozradili odsouzenci, kteří byli převáženi ve vlaku z Novosibirsku a viděli, čemu musel mladík čelit.

Týraného vojáka podpořili nejen Litevci, ale překvapivě i další obyvatelé Sovětského svazu. Brzy vznikla petice, která požadovala jeho okamžitý návrat do rodné země. Podepsaly ji desítky tisíc lidí.

Soud bývalého vojáka zprostil viny, má rodinu a žije v utajení

Když v roce 1990 začal soudní proces, Artūras už dávno pobýval v psychiatrické léčebně. Dodnes panují pochybnosti o tom, jestli byl hospitalizován oprávněně.

Litevský právník Justinas Aleksandravičius u soudu například podotkl, že Sakalauskasovi byly v moskevské vazební věznici injekčně podávány silné psychotropní látky, které mu zničily psychiku.

Zatímco leningradští lékaři muže prohlásili za nepříčetného, specialisté ze Serbského psychiatrického ústavu, který sídlí v Moskvě, mluvili jinak.

Artūras podle jejich zjištění trpěl v době vražd tzv. reaktivní psychózou. „Muž je příčetný a v době činu se nacházel ve stavu ´hluboké psychické krize s duševní deformaci´,“ zhodnotili jeho stav a soud bývalého vojáka osvobodil.

Foto: Unsplash

Podle některých zdrojů bývalý voják zemřel v nemocnici už v roce 1991. Ve skutečnosti však pravděpodobně bydlí s rodinou na litevském venkově.

Egidijus Bičkauskas působil jako významný litevský vyšetřovatel. Byl to on, který dokázal po rozpadu Sovětského svazu Artūrase konečně dostat zpátky do vlasti. Poté Sakalauskas strávil přibližně pět let na místní klinice, kde se musel podrobit psychiatrické léčbě.

Některé zdroje hovoří o tom, že Artūras zemřel v nemocnici už 21. srpna 1991. Ve skutečnosti však pravděpodobně bydlí s rodinou na litevském venkově.

Příbuzní mužů, které zabil, totiž pochází z bývalých republik Sovětského svazu, kde se běžně praktikuje krevní msta. Dodnes proto hledají příležitost, jak by se mohli vypořádat s člověkem, kterého považují za jediného viníka tragické události.

Když novináři nedávno oslovili Egidijuse Bičkauskase, někdejší kriminalista a politik nepřímo připustil, že Sakalauskas žije v naprostém utajení. Na otázky deníku Kauno diena odpovídal pomalu, stručně a obezřetně. „Nemohu veřejně hovořit o tom, co přesně nyní dělá. Mohlo by mu to ublížit,“ uvedl.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz