Článek
„Bydleli jsme s rodinou ve velkém bytě v Dejvicích, kde v temném koutě v předsíni visel velký generálský portrét. Pod skříní ležela opravdická starobylá šavle z doby, kdy bojoval jako legionář v první světové válce,“ vzpomínal na svého dědečka, generála Bedřicha Homolu, jeho vnuk Zdeněk.
„Přišlo mi, že to muselo být pradávno, pomalu za Napoleona. Doma se o něm raději nemluvilo, protože za komunismu byl zakázaný jako buržoazní a reakční generál a rodiče se báli, abych se s ním někde nechlubil,“ doplnil lékař, publicista a nakladatel, který o svém předkovi napsal knihu.
Bedřich Homola pocházel z poctivého rolnického rodu a první světovou válkou prošel jako legionář. „V roce 1915 byl na frontě raněn šrapnelem do levého chodila. Rusové ho zajali,“ pokračoval spisovatel.

Vlevo mladý Bedřich Homola před rokem 1914, vpravo v uniformě v první světové válce.
V legiích se zúčastnil i slavné bitvy u Bachmače v roce 1918, kdy proti sobě bojovali Čechoslováci a Němci. Přestože legionáři čelili obrovské přesile, podařilo se jim zvítězit. Jejich úsilí nakonec přispělo ke vzniku svobodné a nezávislé republiky.
Když bylo českému národu nejhůře, armádní generál se okamžitě zapojil do protinacistického odboje. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich ho považoval ze svého úhlavního nepřítele. Dokonce na něj nechal vypsat finanční odměnu.
Šlechetný člověk a srdnatý voják. Svobody se nedočkal
Během protektorátu se Bedřich Homola skrýval na venkově nebo používal nápadité převleky. Němci ho dopadli 31. prosince 1941, když přišel na tajnou schůzku s podplukovníkem v přestrojení za „Františka Hodáče“, kulhajícího úředníka s hůlkou, bradkou a brýlemi.
Nacisté však o plánovaném setkání už dávno věděli a na dnešní náměstí Jiřího z Poděbrad vyslali gestapáka, který se pro změnu vydával za udavače.
„Za ním se pochopitelně skrývali další tajní s pistolemi. Děda, ač ostřílenějšího vojáka byste těžko hledali, neměl ve tmě šanci. Vlastně je v tom i kus tragikomiky, na silvestra večer se setkali dva muži v maskách…“ poznamenal vnuk Zdeněk.

V letech 1909 až 1910 pracoval pro secesního stavitele a stavebního podnikatele Josifa Krause v srbském městečku Zemun.
Divizního generála neprodleně převezli na Pankrác. Později ho drželi a surově mučili v Petschkově paláci, Drážďanech a berlínské věznici Moabit, odvážný odbojář přesto neuhnul. Gestapu nic neprozradil. „Svojí statečností a hrdinstvím při výsleších zachránil celou řadu přátel,“ ocenil historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.
„Byl to šlechetný, skromný, jemný člověk, voják bez bázně a strachu. Počítal se smrtí a toužil po svobodě, které se již nedočkal. Byl to hrdina,“ prohlásil po jeho popravě redaktor, spisovatel a badatel Václav Hejný.
Pracoval jako úředník a bojoval v první světové válce
Narodil se 2. června 1887 v Bělči nedaleko Zadní Třebaně do rolnické rodiny. Vystudoval stavební průmyslovku a pracoval pro architekta a malíře Jiřího Justicha, jednoho z prvních představitelů secese. Ten navrhl například hotel Palace v Panské ulici nebo činžovní dům U svatého Jiří na rohu ulic Široká a Pařížská v Praze.
Rok byl zaměstnán u stavitele a stavebního podnikatele Josifa Krause v srbském Zemunu, vyhlášené historické čtvrti, která je dneska součástí Bělehradu.
„Náruživě sportoval, vesloval za podolský klub Blesk, věnoval se gymnastice a chodil cvičit do malostranského sokola,“ vyjmenoval lékař Homola. Připomněl, že jeho dědeček ještě v pětačtyřiceti letech dokázal na plovárně předvést stojku ze stoje spatného.
Na konci července 1914 začala první světová válka, Bedřichu Homolovi bylo čerstvých sedmadvacet let a působil jako technický úředník na pražském magistrátu. „Na začátku války byl 27. července mobilizován jako kadet,“ vysvětlil publicista.

Hlídka československých legionářů v Rusku.
Bezprostředně po mobilizaci pěší pluk dorazil do Ruska, kde Bedřich Homola utrpěl první válečné zranění. Musel se proto vrátit domů.
Následující rok byl povýšen na poručíka a odjel znovu na frontu přes Debrecín a Halič do Burkánova, který se nachází na západní Ukrajině. „Homolova jednotka ještě nestačila ani zasáhnout do bojů, když byl v nedalekém lese zasažen do levého chodidla,“ řekl nakladatel.
„Děla hřměla bez přestání blíž a blíž. Nežli jsem došli kupředu, byli první ranění od šrapnelů. Pak Maďaři ustupovali, my v lese obklopeni, já byl raněn a většina našich zajata,“ uvedl Homola.
„Dostal jsem nového souseda, Němce z Říše. Večer vedle v místnosti jeden chudák sténal. Má horečku 40 stupňů a neví už, co povídá. A kolem vše tak lhostejné, sluhové si ho ani nevšímají. Ráno byl ten chudák mrtev,“ charakterizoval v deníku podmínky v moskevské nemocnici.
Legionáři se vyznamenali, pomohli ke vzniku republiky
Netrvalo dlouho a Homola se v Bělgorodu přihlásil do československých legií, které se tehdy nazývaly „Revoluční dobrovolná vojska“. Sloužil jako velitel roty a později se stal lektorem v poddůstojnické škole. Pamětníci po letech přiznali, že byl mezi svými svěřenci oblíbeným, byť zásadovým a nekompromisním učitelem.
Sám Homola svému příteli v dopise potvrdil, že „byl přísnější než jiní velitelé, neboť měl vždy na mysli dobro naší vlasti a národa, který potřebuje celé a opravdové muže“.
V březnu 1918 se československým legionářům povedl skutečně husarský kousek.
Když Sovětský svaz uzavřel brestlitevský mír s Německem a Rakouskem-Uherskem, německá armáda začala urychleně obsazovat Ukrajinu. Pro legionáře proto bylo klíčové, aby udrželi důležitý železniční uzel v Bachmači. Pokud by se jim to nepodařilo a Němci je obklíčili, byli by odsouzeni za vlastizradu a popraveni.
Čechoslováci ubránili uzel i most přes řeku Desnu, čímž donutili Němce přistoupit na příměří. Desítky legionářských vlaků tak mohly vyrazit přes celou Sibiř až do Vladivostoku. Schopnost legionářů odrazit mnohonásobně větší přesilu následně využil budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk při diplomatických jednáních o vzniku samostatného státu.

Během nacistické okupace Bedřich Homola používal krycí jméno „Ataman“. Vpravo v převleku za kulhajícího úředníka „Františka Hodáče“.
Podobně tomu bylo ve dvou bitvách u Marianovky nedaleko Omsku, kde se Homola společně se svými druhy postavil bolševikům. Tehdy byl velitelem štábního vlaku 6. pěšího „Hanáckého“ pluku, který zadrželi Rusové, a domáhali se vydání zbraní.
„Čechoslováci pochopitelně odmítli, vrátili se 50 kilometrů zpět do stanice Marianovka, kde chtěli vyjednávat,“ vyprávěl Zdeněk Homola. Došlo k bitvě, ve které zvítězili legionáři. „Získali nejen bohatou kořist, ale také sympatie místního obyvatelstva, které bylo sužováno krutovládou sovětů,“ dodal autor.
Zatímco místní orgán sovětské moci chtěl po prohraném souboji dále jednat, Lev Trockij, velitel bolševické armády a blízký spolupracovník Lenina a Stalina, byl kategoricky proti.
„Bojujte,“ nařídil sovětům, kteří prohráli i podruhé. „Legionáři získali sedm děl, 69 kulometů, dvě obrněná auta a šest vlaků se zásobami. Čechoslováci tak za velkého nadšení obyvatel dobyli Omsk,“ upozornil vnuk.
Manželčinu rodinu bestiálně zavraždili bolševici
První světová válka skončila 11. listopadu 1918, mnoho legionářů se však do rodné země dostávalo ještě roky po konfliktu. Výjimkou nebyl ani Bedřich Homola, z ruského Vladivostoku se vypravil domů přes Singapur, Suez a Terst až v březnu 1920. A nebyl sám, doprovázela ho čerstvá novomanželka Galina Homolová.
„Byla dcerou kyštymského ředitele metalurgických závodů Polykarpa Faddějeva,“ podotkl Homola. „Vyrůstala v drsných podmínkách Uralu, kde se například mléko v zimě prodávalo v kostkách odseknutých z hroudy sekáčkem. Vystudovala petrohradské lyceum,“ přiblížil.
Galinina rodina patřila k vyšší společenské třídě, kterou bolševici programově likvidovali. Bestiálně je zavraždili pravděpodobně koncem roku 1919. „Babička tomuto osudu unikla díky svatbě s dědečkem,“ připustil Zdeněk Homola. Jeho otec, Oleg (Losik) Homola, se narodil v lednu 1921.

Bedřich Homola, Sergej Vojcechovský a Oleg Svátek na legionářském shromáždění v roce 1927.
Za první republiky Homola platil za jednoho z nejvýše postavených vojenských činitelů a v roce 1935 byl povýšen do hodnosti divizního generála.
Krátce před začátkem druhé světové války pobýval na neklidném Slovensku, které se po vzoru nacistického Německa značně radikalizovalo. Byl to právě generál Homola, který se v březnu 1939 na pokyn československého prezidenta Emila Háchy a generála Aloise Eliáše pokusil zabránit odtržení Slovenska od Čech.
„Akce je od března 1942 nazývána slovenskými separatisty ´Homolův puč´. Původně jej nazývali ´český puč´ nebo ´puč českých generálů´,“ stojí v knize.
Během vojenské intervence byl odvolán slovenský předseda vlády Jozef Tiso a dosazen nový premiér Jozef Sivák. Ten se v té době nacházel v Římě na inauguraci nového papeže Pia XXII. a o svém jmenování se dozvěděl víceméně náhodou z italského tisku. Celá operace, která trvala přibližně 24 hodin, vedla pouze ke zhoršení vztahů obou zemí a dřívějšímu rozpadu Československa.
Stal se odbojářem, nacisté ho dopadli na silvestra
14. března 1939 nadřízení povolali Homolu zpátky do Prahy. Protože nemohl autem přejet nově vzniklou státní hranici, vydal se pěšky přes Beskydy. Na Moravě se setkal s postupujícími vojsky wehrmachtu.
Věděl, že českému národu hrozí smrtelné nebezpečí. „Na jaře 1939 začal spolu s generály Josefem Bílým, Hugem Vojtou, Sergejem Vojcechovským, Aloisem Eliášem a dalšími důstojníky budovat ilegální organizaci ´Obrana národa´,“ pověděl vnuk Zdeněk.
Jednalo se o největší a nejvýznamnější odbojovou skupinu, mezi její členy patřili například i „Tři králové“, Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Homola se po nějaké době stal vrchním velitelem protinacistického uskupení.

Příslušníci 6. „Hanáckého“ pluku míří v březnu 1918 do Bachmače.
„Obrana národa zapojila desetitisíce občanů, především vojáků. Prováděla sabotáže, soustřeďovala zbraně, pozorovala pohyby vojsk, sledovala a zneškodňovala kolaboranty a zrádce. Zvláštní význam měla zpravodajská činnost řízená bezprostředně otcem,“ vybavil si syn Oleg.
Homola se podílel například na přípravách operace Anthropoid. „Údajně očekával parašutisty, kteří přistáli o dva dny dříve u Nehvizd,“ píše se v publikaci. Nacisté si byli vědomi toho, že neohroženého odbojáře musí co nejdříve odstranit.
Němci zatkli Bedřicha Homolu na silvestra 1941 na někdejším náměstí Krále Jiřího a odvezli do Petschkova paláce, kde během okupace sídlilo gestapo. Tam byl „bit a mučen do krvava“.
Následující rok strávil ve věznici na Pankráci. „Nechybělo lití žíravin do otevřených ran, pálení chodidel žehličkou či dokonce ohněm celého těla svázaného do kozelce,“ líčil spisovatel. „Nacisté používali také ukořistěnou americkou neprůstřelnou vestu, která potencovala účinek ran. Nezanechávala zevní zranění, ale způsobovala vnitřní,“ doplnil.
Brutálně ho mučili, generál mlčel. Zemřel jako hrdina
Navzdory brutálním výslechům Bedřich Homola vytrval a nacistům nic nevyzradil. Před gestapáky sice vypovídal, odhalil ovšem jen skutečnosti, které nemohly nikomu ublížit.
Jaroslav Cebe-Haberský byl český právník, publicista a diplomat, člen domácího odboje, který s Homolou pobýval v berlínské věznici. Původně byl odsouzen k trestu smrti, Němci mu však trest zmírnili na patnáctiletý žalář.
„S generálem Homolou jsem mluvil při koupání. Byl vyhublý, ale tvrdý a pevný. Věřil úporně, že k popravám nedojde. Proč bych mu měl brát naději? Měl jsem jiné přesvědčení: Logika německá je prostá. Důsledně vyvraždit!“ popsal v knize „Dům mrtvých“.
Vnuk Zdeněk předpokládá, že jeho dědeček jako pedagog chtěl spíše uklidňovat svoje spoluvězně.

Fotografie byly pořízeny 31. prosince 1941, kdy gestapo divizního generála dopadlo na tehdejším náměstí Krále Jiřího.
Generál Homola byl popraven gilotinou 5. ledna 1943 ve 20.06 hodin. Před smrtí mohl napsat dopis na rozloučenou v češtině. „Obsahuje poselství pro manželku Galinu, syna Losika, bratra, sestru a přátele. Podepsal se zdrobnělinou Bedička, jak ho v soukromí oslovovala babička,“ vyjmenoval vnuk Zdeněk.
Na poslední stránce šestistránkového listu připsal vzkaz národu: „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá. Gen. Homola.“
„Z dnešního pohledu je mentalita, kterou měli tehdejší důstojníci a další odbojáři, těžko pochopitelná. V československých legiích, na západě i na východě, bylo národní nadšení ohromné, tehdy se po staletích znovu rodil český stát. A bylo, zejména pro vojáky, přirozené umírat hrdě za vlast,“ dovysvětlil vnuk.
Po popravě Němci poslali vdově Galině všechny manželovy osobní věci, včetně dopisů, pohlednic a vyúčtování za pobyt ve vězení a exekuci. „Kat s pacholky dostal 120 říšských marek, dnešních 13 tisíc korun, v knize je doklad oskenován, i když fakturu pro babičku jsem doma nenašel,“ svěřil se Zdeněk Homola. Podle jeho slov říšské úřady v některých případech platby po ženách nevymáhaly.
Zdroje:
Zpravy.aktualne.cz | Reportermagazin.cz | CT24.ceskatelevize.cz | Reflex.cz | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Biography.hiu.cas.cz | Encyklopedie.plzen.eu | Zdeněk Homola, Generál Bedřich Homola, Zhola, 2020





