Článek
„Zrovna jsem si povídala s učitelkou mojí dcery Alany, když jsme za sebou najednou uslyšely střelbu z kulometu. Otočila jsem se a s hrůzou jsem uviděla muže, který střílel a křičel ´Alláhu akbar´,“ vzpomínala na beslanský masakr univerzitní lektorka Aneta Gadijevová. Ten den doprovázela do školy devítiletou Alanu, zatímco v náruči držela druhou dceru, teprve roční Milenu.
„Nejdřív jsem si pomyslela, že se musel zbláznit, ale když se z druhé strany školy ozvaly další výstřely, pochopila jsem, že došlo k útoku,“ pokračovala.
„Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kudy bychom mohly utéct. Nemohla jsem tam ale nechat Alanu, která byla na hřišti. Snažila jsem se k ní dostat, ale nastalo naprosté šílenství, naproti mně se valil dav lidí,“ vyprávěla Aneta, která spadla i s malým dítětem a ztratila botu. „Myslela jsem, že nás běžící lidé rozdrtí, ale jedna žena se zastavila a pomohla nám vstát,“ dodala.
„Kde je moje holka? Kde je Alana? Už ji nikdy neuvidím,“ opakovala si zoufalá matka v duchu.
Teroristé zajali školáky, požadovali stažení ruských vojsk
První školní den si děti v Rusku obléknou své nejlepší oblečení, přinesou květiny a účastní se tradičních slavností. Návrat do školních lavic se vítá jako „První zvonění“ nebo „Den znalostí“. Pokud dítě nastupuje do první třídy, přijde celá rodina, prarodiče, strýcové a tety i vzdálení příbuzní.
Ve středu 1. září 2004 se na hřišti základní školy v Beslanu v Severní Osetii sešlo více než 1 200 lidí. Všude visely barevné balónky a děti se seřadily v lidových krojích, v nichž měly vystupovat. Všichni chtěli prožít klidný a sváteční den, kdy by nemuseli myslet na válku.
Ruský prezident Vladimir Putin sice vyhlásil vítězství ve druhé čečenské válce už v březnu 2000, jenže Čečenci se nevzdali. Dál bojovali v guerillové válce a dopouštěli se teroristických útoků.
Čečenští teroristé obsadili základní školu v Beslanu v Severní Osetii 1. září 2004. Celkem zemřelo 334 lidí, včetně 186 dětí, 6 civilních záchranářů a 10 zaměstnanců FSB.
V květnu 2004 zabili prezidenta Čečenské republiky Achmata Kadyrova, otce současného prezidenta Ramzana Kadyrova, a předsedu místního parlamentu Husajna Isajeva. O měsíc později zaútočili na ingušské město Nazraň, kde zavraždili desítky lidí. Následovaly sebevražedné útoky na ruská civilní letadla a atentát v moskevském metru. Dohromady zemřelo 100 lidí a další byli zraněni.
Všechny incidenty měl na svědomí čečenský politik a povstalecký velitel Šamil Basajev, který se přihlásil i k beslanskému krveprolití. Se skupinou teroristů se před útokem skrýval v lese v nedalekém Ingušsku, i když přímo ve škole nebyl.
Jeho požadavky byly zřejmé: Chtěl, aby se Rusové okamžitě stáhli z Čečenska, uznali nezávislost země a neblokovali její vstup do „Společenství nezávislých států“.
Basajevovy nároky však byly pro Vladimira Putina naprosto nepřijatelné. Druhá válka s Čečenskem měla světu ukázat, že musí s Ruskem počítat jako s nepřemožitelnou velmocí. Nový ruský prezident měl proto jednoznačný plán, Čečence chtěl zdolat brutální silou bez ohledu na civilní oběti.
Lidé se tísnili v nové tělocvičně, trpěli hladem a žízní
Čečenští ozbrojenci dorazili ke školní budově krátce po deváté hodině ranní v policejní dodávce a vojenském náklaďáku. Začali střílet do vzduchu, rozbíjeli okna a snažili se všechny natlačit do nově postavené tělocvičny. „Jeden z nich mě tam protlačil samopalem. Podmínky uvnitř byly hrozné. Pokud existuje peklo na zemi, tak tohle bylo peklo,“ řekla Aneta Gadijevová.
Nebyla to tradiční tělocvična, ale moderní sportovní hala, která měřila 10×25 metrů. Skončilo tam přes 1 100 lidí, kteří se museli opírat jeden o druhého. Nikdo si nemohl natáhnout nohy nebo ruce. Zanedlouho teroristé rukojmím nařídili, aby mluvili výhradně rusky.
Jeden z místních mužů, Ruslan Betrozov, se pokusil všechny uklidnit. „Hovořil s námi naším rodným jazykem, osetštinou. Pak k němu jeden z ozbrojenců přistoupil a zezadu ho zastřelil. Jeho mrtvé tělo táhli z jedné strany tělocvičny na druhou, před očima jeho synů,“ popsala Gadijevová. Po chvíli konečně uviděla svoji starší dceru Alanu.
Zajatým lidem přispěchali na pomoc i členové záchranářského týmu z nedalekého Tatarstánu.
„Zamávala na mě. Tolik jsem chtěla být s ní. Dav oddělovala jakási stezka, po které útočníci chodili nahoru a dolů. Hned jsem se po ní vydala. ´Mami, nechoď, jinak tě zastřelí´, varovala mě Alana. Bála se,“ líčila Aneta, která nakonec mohla dívku obejmout.
Situace v přeplněné tělocvičně vypadala beznadějně. Teroristé odmítli návrhy vyjednavačů, aby rukojmím poskytli jídlo a pití. Děti měly hlad a žízeň. Zpočátku mohly samy chodit na toaletu, kde se snažily napít vody.
„Nasávaly vodu do košil, aby ji mohly přinést rodičům. Některé děti nosily maminkám vodu v ústech,“ vyprávěla další přeživší Nadežda Gurijevová. V hale vládlo hrobové ticho, po nějaké době se ovšem stovky lidí pokusily o útěk. Útočníci stříleli do stropu, aby dokázali zajatce udržet v klidu.
„Jedna malá holčička běžela rovnou k pítku. Nemohla se odtrhnout od vody. Jeden z odstřelovačů ji na místě zavraždil,“ vylíčila Gurijevová děsivé okamžiky. Při pietním aktu proto pozůstalí přinesli zesnulým dětem nejen květiny a plyšáky, ale také láhve s vodou.
Jedna matka, jedno dítě. Učitelka musela opustit dceru
Teroristé začali kolem celé tělocvičny rozvěšovat výbušniny. Doprostřed posadili dva z nich, kteří měli nohy na spínačích. Stačil jediný pohyb a budova by vybuchla.
Aneta Gadijevová nedokázala pochopit, co se děje. Najednou pocítila fyzickou touhu zatlačit své děti zpátky do břicha. Chtěla, aby se Alana s Milenou vůbec nenarodily, aby tam nemusely být. Přemýšlela, jestli by dcerky dokázala ochránit v případě výbuchu. „Jak to mám udělat?“ říkala si. „Dokonce jsem se zkusila natáhnout, abych zjistila, jestli je dokážu zakrýt,“ napadlo ji.
Matky s menšími dětmi se později mohly přemístit do šatny. „Vzala jsem s sebou Alanu, i když byla starší. Druhý den se podmínky značně zhoršily. Batolata nic nechápala, měla hlad a hlasitě plakala. Nebyly tam toalety, takže jsme stály v kalužích moči,“ připustila.
Pak jeden z útočníků vešel do místnosti a oznámil, že každá žena může odejít s jedním dítětem. Aneta věděla, že musí zachránit svoje dcery. Snažila se přesvědčit teroristu, aby místo ní pustil na svobodu Alanu s mladší sestřičkou Milenou.
Ani jedno z dětí na této fotografii nepřežilo.
„Co jsem říkal? Jedna matka a jedno kojící dítě!“ rozzuřil se ozbrojenec. „Když nepůjdeš, bude za to trpět někdo jiný. Někdo za to zkrátka zaplatí!“ hulákal. Žena neměla na výběr.
Rozeběhla se k Alaně, která se seděla vedle svojí kamarádky. „Alano, držte spolu a všechno bude v pořádku,“ ujistila ji. Bylo to naposledy, kdy viděla svoji dceru živou.
„To, co se mi dělo v hlavě, byla čirá hrůza. Popoháněli nás: ´Rychleji, rychleji!´ Prošly jsme zdemolovanou chodbou a na školním hřišti panovalo nepřirozené ticho,“ vybavila si.
Mnohokrát se pokusila vrátit do okupované školy, jenže její matka jí to nedovolila. „Pořád mě přesvědčovala, že o Milenu se nikdo jiný postarat nemůže, protože ji stále kojím. Byla jsem v naprosté panice. Nakonec máma padla na kolena a plakala: ´Prosím, nechoď,´“ podotkla žena.
Vyjednávání selhala. Vybuchly dvě bomby a střílelo se
Vladimir Putin se snažil válku v Čečensku prezentovat před Západem pouze jako boj s islámským terorismem. Ruská média o obsazení beslanské školy téměř neinformovala. Bylo zřejmé, že prezident bude chtít krizi řešit vojenským zásahem.
Aslambek Aslachanov byl Putinův poradce pro Čečensko a s teroristy mluvil několikrát po telefonu. Dokonce se chystal odletět do Beslanu. „Zeptal jsem se jich, kdo jsou, co chtějí a jestli je možné s nimi vyjednávat. Odpověděli mi: ´Máme tady 1 100 rukojmích, sedmdesát procent z toho jsou děti a vy se nás ptáte, jestli vám máme co říct?´“ vzpomínal po letech na hovory s ozbrojenci.
Politik útočníkům vysvětloval, že stažení ruských vojsk z Čečenska by trvalo měsíce. Místo toho jim slíbil, že budou moci beztrestně odejít ze školy a dostanou zbraně, peníze, léky a záruku, že na ně nikdo nezaútočí. Kromě toho se přihlásilo přes sedm set známých osobností, umělců, sportovců a politiků, kteří se chtěli nechat vyměnit za dětská rukojmí. „Pusťte školáky na svobodu a vezměte si nás,“ nabízeli.
Bylo však už pozdě. „Když jsem vystupoval z letadla, bitva ve škole už probíhala,“ připomněl Aslachanov, který sám pocházel z Čečenska. „Říkal jsem si, jak to bude úžasné, když se nám podaří osvobodit děti. Jakmile jsem tam doletěl, byl jsem úplně ztracený,“ doplnil.
Během třídenního obléhání ozbrojenci neposkytli zajatcům jídlo ani pití. Pozůstalí proto při pietním aktu přinesli do sportovní haly nejen květiny a hračky, ale také láhve s vodou.
3. září 2004 kolem 13. hodiny se z beslanské tělocvičny ozval první výbuch. Po 22 vteřinách nastala druhá exploze a zdi sportovní haly se začaly hroutit a hořet. Několik zajatců se pokusilo uprchnout, útočníci byli ale rychlejší a postříleli je do zad.
Podle oficiálních zpráv z Kremlu následoval zásah speciálních sil, které pouze reagovaly na dění v základní škole. Jenže řada pozorovatelů a organizací považovala počínání jednotek FSB za naprosté selhání ruských úřadů.
Místopředseda severoosetského parlamentu Stanislav Kesajev například tvrdil, že odstřelovač federálních sil zastřelil teroristu, jehož noha spočívala na rozbušce připevněné na mrtvém muži. To měl být skutečný důvod, proč došlo k prvnímu výbuchu. Tuto verzi měl údajně potvrdit i Nur-Paši Kulajev, jediný terorista, který přežil a později byl odsouzen na doživotí.
Člen ruské Státní dumy Jurij Saveljev, expert na zbraně a výbušniny, tvrdil, že přestřelka nezačala uvnitř školní budovy, ale dvěma výstřely zvenčí. Poslanec byl přesvědčen, že většina podomácku vyrobených výbušnin, které nainstalovali útočníci, vůbec nevybuchla.
První výstřel byl pravděpodobně vypálen z pěchotní rakety RPO-A Šmel ze střechy nedaleké budovy a druhý pocházel z granátometu RPG-27, který byl umístěn ve Školní ulici. Do akce bylo nasazeno několik tanků T-72 a vrtulník Mi-24.
Po smrti dítěte se zhroutila. Pomohla jí ruská lékařka
Ozbrojenci využívali unesené děti i rodiče jako živé štíty proti ruským jednotkám a mnoho rukojmích nemělo šanci tyto střety přežít. Policejní podplukovník Elbrus Nogajev, jehož manželka a dcera zemřely ve škole, později vypověděl, že slyšel rozkaz ruských speciálních sil. „Přestaňte střílet! Přestaňte střílet!“, zatímco další vojáci dostali do vysílaček protichůdný pokyn: „Do útoku!“
Prezident ropné společnosti a vyjednavač Michail Gucerijev hovořil s jedním zadrženým mužem. „Podvedli jste nás! Můžete za to vy a Kreml!“ vyčetl mu těsně předtím, než došlo k explozím.
Mnoho lidí, kteří jako zázrakem přežili, zemřelo jenom proto, že beslanská nemocnice neměla kapacity, aby se vypořádala s obrovským množstvím pacientů. Příbuzní nesměli navštěvovat svoje blízké a lékaři měli zakázáno používat mobilní telefony. Pouhý den po útoku buldozery srovnaly se zemí zbývající trosky, které byly odvezeny na skládku včetně částí těl obětí.
Učitelé, rodiče a děti, kteří zemřeli v beslanské základní škole. Devítiletá Alana Gadijevová je ve spodní řadě, druhá zprava.
Aneta Gadijevová spěchala do nemocnice, svoji dceru ale nikde nenašla. „Nemohla jsem uvěřit tomu, že zabili děti. Proto jsem dál čekala před vchodem na pohotovost,“ svěřila se.
Když se od manžela Seyfila dozvěděla, že v tělocvičně všichni uhořeli, zhroutila se. „Pokračovali jsme v hledání. Můj synovec odjel do márnice ve Vladikavkazu, hlavním městě našeho regionu. Zavolal mi, aby se zeptal, co měla na sobě. Začal popisovat její náušnice. Tehdy jsem pochopila, že je mrtvá. Zhroutila jsem se na zem a začala křičet,“ řekla Aneta.
Univerzitní profesorka myslela jen na Alanu a nedokázala se postarat o mladší dcerku Milenu. „Kamarádi ji brali ven na procházky, ale pak si moje rodina uvědomila, že byla mojí jedinou šancí, abych přežila. Musela jsem o ni pečovat. A nakonec se to podařilo,“ přiznala.
Po necelém roce se přestěhovala do Vladikavkazu a odjela do Velké Británie, kam ji pozvala ruská lékařka. „Viděla můj příběh v televizi a pozvala mě do Grimsby. Byla tak milá a vřelá. Myslím, že ke mně ještě nikdo nebyl tak laskavý,“ ocenila.
Matky volají po spravedlnosti, Putina to vůbec nezajímá
Druhá dcera Milena to neměla v životě jednoduché a dodnes jí chybí starší sestra, přesto je obdivuhodně přizpůsobivá. „V průběhu let si vyvinula mechanismus, jak se chránit. Negativní věci jednoduše odkládá stranou. Když se jí zeptám, jak to dělá, odpoví: ´Mami, když bych se zabývala úplně vším, tak bych se zbláznila,´“ popsala žena, která při beslanské tragédii ztratila to nejcennější, svoje dítě.
„Alana byla také moc moudrá. Když jí bylo devět let, překvapila mě: ´Mami, proč myslíš na včerejšek? To už je pryč,´“ rozpomněla se Gadijevová.
Při třídenním obléhání v severoosetském Beslanu zahynulo 334 lidí, včetně 186 dětí, 6 civilních záchranářů a 10 zaměstnanců FSB.
Tragédie vedla k masivní změně zákonů, posíleny byly především pravomoci bezpečnostních orgánů. Kreml upevnil svoji kontrolu nad ruskými médii a začal útočit na nevládní organizace, nejčastěji ty, které byly financovány ze zahraničí.
Ruský prezident Vladimir Putin byl v Beslanu pouze dvakrát, naposledy přijel 20. srpna 2024. S pozůstalými matkami příliš mluvit nechtěl.
Vladimir Putin dorazil do Beslanu 4. září 2004 v časných ranních hodinách a navštívil několik zraněných obětí v nemocnici, s rodinami zemřelých se však odmítl setkat. „Ukázali jsme se jako slabí. A slabí jsou biti,“ komentoval útok.
Naposledy ruský prezident uctil památku beslanských dětí před dvěma lety. Přijel s dvoutýdenním předstihem, 20. srpna 2024, a přestože přijal členky, které založily spolek „Matky Beslanu“, během projevu se na přítomné ženy ani jednou nepodíval.
Spolupředsedkyně sdružení Aneta Gadijevová novinářům sdělila, že pozůstalé matky si přesto stěžovaly na nepodařený zásah, za nějž nebyl nikdo potrestán. Podle vyšetřovacích orgánů totiž bylo jednání ruských bezpečnostních složek vyhodnoceno jako „zcela legální, oprávněné a profesionální“.
„Podrobnosti neznám, obraťte se na šéfa ruských vyšetřovatelů Alexandra Bastrykina,“ vzkázal jim Putin.
Zdroje:
