Článek
Když jednotky wehrmachtu 9. června 1942 obklíčily středočeskou obec Lidice, nikdo z místních už neměl šanci uprchnout. Krátce po půlnoci Němci začali vyvádět nic netušící obyvatele z jejich domovů.
Muži a chlapci, kteří byli starší patnácti let, byli nahnáni do sklepa a chléva v Horákově statku. Hned druhý den ráno na místo přijel Karl Hermann Frank, aby osobně dohlížel na likvidaci malebné české vesnice. Během následujících hodin došlo k tragédii, která šokovala celý svět.
Ženy s dětmi se musely přemístit do místní školy, kde odevzdaly všechny peníze a cennosti včetně snubních prstýnků nebo náušnic. Mezi pátou a šestou hodinou ranní je náklaďáky převezly do kladenského gymnázia.
Mezitím němečtí vojáci obložili zdi Horákova statku matracemi a slamníky, aby se ochránili před odraženými střelami. Na přilehlé zahradě už čekala popravčí četa, která bez milosti a bez slitování zastřelila 173 mužů. Byl mezi nimi i farář Josef Štemberka nebo čtrnáctiletý chlapec Josef Hroník.
Atentát na Reinharda Heydricha byl považován za jeden nejvýznamnějších odbojových činů v okupované Evropě. Při následné heydrichiádě nacisté zavraždili minimálně 1 585 lidí.
K pohřbení zavražděných obyvatel si nacisté nechali poslat židovské vězně z Terezína. Mnoho z nich během plnění děsivého úkolu zešedivělo. „V údolí před námi se objevila hořící vesnice. Viděli jsme pole mrtvol,“ vyprávěl Viktor Laš, který byl v Terezíně nasazený na těžké práce.
Společně s dalšími Židy měl vykopat hrob, prošacovat mrtvé a pochovat je. „Všichni u sebe měli něco k jídlu. Velitel velkoryse prohlásil, že si ho můžeme vzít. Samozřejmě jsme za takových okolností nedokázali pozřít ani sousto,“ doplnil Laš.
Lidice byly vypáleny, srovnány se zemí a měly nadobro zmizet z historie. Němci se tak chtěli pomstít za úspěšný atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, k němuž došlo 27. května 1942 v pražské Libni.
Až později vyšlo najevo, že Lidičtí neměli s Operací Anthropoid vůbec nic společného. Brutální řádění tehdy spustil nevinný dopis, který ženatý muž poslal svojí milence. Ani jeden z nich přitom v Lidicích nežil.
Václav Říha měl poměr a vystupoval jako partyzán
Anna Maruščáková byla podle pamětníků tmavovlasá, temperamentní a zajímavá dívka, která si na nedostatek ctitelů nemohla stěžovat. Narodila se v roce 1923 v Kosmonosech, její otec pocházel z Podkarpatské Rusi a matka ze Slovenska.
V době protektorátu bydlela v Holousích a pracovala v nedalekém Slaném jako zámečnická dělnice v továrně „Palaba“. Jejím majitelem byl úspěšný podnikatel a vynálezce Jaroslav Pála.
Když se Anna seznámila s Václavem Říhou, bylo jí pouhých osmnáct let. Měla v oblibě zamilované, romantické filmy a toužila po velké lásce. Říha se uměl chovat jako protřelý světák, byl nenucený, hovorný a veselý. Mladou a nezkušenou ženu snadno zaujal a vystupoval před ní jako Milan. „Nechtěl jsem, aby se dozvěděla, že mám manželku a malou dceru,“ přiznal.
Byla atraktivní a měla v sobě temperament, jenže se zamilovala do nesprávného muže. Václav Říha byl ženatý, před Annou Maruščákovou vystupoval jako Milan a neustále jí lhal.
Na Václava Říhu po letech zavzpomínaly jeho někdejší sousedky, Marie Dudová a Anežka Moutelíková. Ženy se shodly, že se rád předváděl a uměl všechno sehnat. „Nebyl špatný, ale připadal nám tak trochu praštěný,“ podotkla Moutelíková.
Říha se vyučil slévačem, pracoval v Pražské železářské společnosti a byl krátce ženatý, v dubnu 1941 si v kladenském kostele vzal snoubenku Jarmilu. Zhruba půl roku po svatbě se manželům narodila dcerka Stanislava. Přesto Václav Říha ve vztahu údajně nebyl šťastný a svojí ženě vyčítal, že tráví příliš času s maminkou.
Jakmile navázal poměr s mladičkou dívkou, chtěl na ni udělat co největší dojem. Tvrdil, že patří k partyzánům, i když ve skutečnosti odbojářem nikdy nebyl. To ovšem Anna Maruščáková nemohla tušit.
Situace v zemi se začala komplikovat a mnoho mladých mužů, vojáků i vlastenců, chtělo bojovat proti nacistům. Zatímco protihitlerovská koalice považovala Čechy spíše za pasivní, Němci měli opačný názor. Sousední národ si chtěli ještě více podrobit.
Dívce přišel neškodný dopis, který skončil u gestapa
V září 1941 se stal novým říšským protektorem Reinhard Heydrich. Zahájil tvrdý teror, nařídil masivní zatýkání, popravy a vyhlásil stanné právo. Prosazoval konečné řešení české otázky a začátkem října 1941 před větší skupinou posluchačů prohlásil, že „Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat“.
Brzy se zbavil celé generace prvních odbojářů včetně předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše. Zároveň běžným občanům nabízel různé výhody, aby si získal jejich přízeň a odradil je od odbojové činnosti. To byl jeden z důvodů, proč se československá exilová vláda rozhodla do země vyslat parašutisty, aby tyranského pohlavára zlikvidovali.
27. května 1942 Jozef Gabčík a Jan Kubiš smrtelně zranili Heydricha při jeho cestě z Panenských Břežan do kanceláře na Pražském hradě. Zastupující říšský protektor okamžitě podstoupil operaci v nemocnici Na Bulovce, po několika dnech se ale jeho stav prudce zhoršil a 4. června zemřel.
Den předtím se na stůl továrníka Jaroslava Pály dostal dopis, který byl adresovaný jeho zaměstnankyni Anně Maruščákové. Ta nebyla ten den v práci, protože si poranila prst a lékař jí vystavil neschopenku. Přestože dopis začínal oslovením „Drahá Aničko“ a bylo zřejmé, že se jedná o soukromou korespondenci, podnikatel psaní se zájmem přečetl až do konce.
Václav Říha s manželkou Jarmilou, kterou si vzal 26. dubna 1941. Půl roku po svatbě se Říhovým narodila dcera Stanislava. Dívka zemřela v roce 1958 za dosud nevyjasněných okolností.
„Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neb víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, také jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan,“ stálo v dopise.
Jaroslav Pála věděl, že po atentátu na Heydricha nacisté hledají jakékoli spojení s parašutisty. Neprodleně zavolal na četnickou stanici ve Slaném. Podivný dopis měl v továrně vyzvednout strážmistr Vybíral. Zkušený strážník se snažil Pálu přesvědčit, že se jedná pouze o nezávazný milostný vzkaz. Marně.
Znepokojený továrník, který byl aktivním členem domácí fašistické organizace Vlajka, si dál trval na svém. „Mýlíte se, já myslím, že to bude jeden z útočníků na Heydricha. Už abyste ho měli, abychom měli jednou klid,“ měl prohlásit. Po válce Jaroslav Pála ovšem mluvil jinak. Během soudu se snažil hájit a tvrdil, že nic podobného nikdy neřekl.
Nacisté rozhodli, že Lidice musí zmizet z historie
Jakmile se gestapáci dozvěděli, že do továrny přišel podezřelý dopis, na nic nečekali. Rychle nasedli do auta a vydali se na statek do Holous, kde bydlela Anna Maruščáková.
Němci postupovali systematicky a všechno v domě zpřeházeli, jenže zpočátku nic nenašli. Po chvíli se objevil český strážmistr z Brandýsku, který přinesl z vedlejší místnosti svazek dopisů. Byly to listy, které Anně poslal Milan.
„Kladenští gestapáci se zaradovali a pověděli si něco německy. Pozorovala jsem na mé dceři Aničce, že se prudce zachvěla. To jsem věděla, že je zle,“ popsala matka Anny Maruščákové. Mladá dívka už při prvním výslechu vypověděla, že ji Milan poprosil, aby v Lidicích přes svoji známou vyřídila, že „Pepi Horák je v Anglii a má se dobře“.
Nacisté věděli, že atentát neměli na svědomí příslušníci domácího odboje, ale parašutisté z Anglie. To ovšem nebylo všechno. Kromě toho měli ověřeno, že dva obyvatelé Lidic, Josef Horák a Josef Stříbrný, skutečně působí v zahraniční armádě. Snadno proto nabyli dojmu, že říšského protektora musel sprovodit ze světa Josef Horák.
Základy Horákova statku, kam nacisté 9. června 1942 nahnali 173 lidických mužů. Druhý den je na přilehlé zahradě zavraždila popravčí četa.
Pouhý den po zatčení Anny Maruščákové, tedy 4. června, stejný den, kdy zemřel Reinhard Heydrich, gestapo vtrhlo do Lidic. Vojáci zatkli všechny členy rodiny Horákových a Stříbrných, které v polovině června zavraždili na kobyliské střelnici v Praze. Ušetřili jen Horákovu sestru, která byla v devátém měsíci těhotenství.
Netrvalo dlouho a Němci pochopili, že udělali chybu. Tajemný Milan totiž nebyl příslušníkem domácího odboje, ale nevěrný manžel Václav Říha, který se jen snažil ukončit vztah s milenkou Annou. Při výslechu doznal, že měl strach z manželky i tchyně a nechtěl před Maruščákovou odhalit svoji pravou identitu. „Potřeboval jsem jen, aby mě již dále nehledala,“ připustil.
Gestapáci nedokázali skrýt svoje rozhořčení, jenže rozhodnutí vyhladit Lidice už dávno padlo. Karel Hermann Frank na Heydrichově pohřbu v Berlíně vyhledal Hitlera a osobně mu představil svůj plán na zničení Lidic. Hitler bez váhání souhlasil.
Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel: 192 mužů, 60 žen a 88 dětí, které byly usmrceny ve speciálně upraveném voze s výfukovou komorou.
Milenci byli střeleni ranou do týlu, dcera zemřela
Anna Maruščáková a Václav Říha byli uvězněni v terezínském ghettu, společně s dalšími Čechy, kteří pomáhali členům Operace Anthropoid. 23. října 1942 všichni putovali do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byli druhý den popraveni. Dohromady zemřelo 264 lidí.
Každé dvě minuty Němci odvedli jednoho vězně do místnosti a postavili zády k zařízení, které vypadalo jako měřidlo výšky. Jenže za stěnou nestál zdravotník. Ukrýval se tam střelec, který oběť usmrtil ranou do týlu. Anna Maruščáková byla zabita v 9.42 a Václav Říha se dostal na řadu v 16.38 hodin.
Josef Horák bydlel v Lidicích a v době války byl příslušníkem 311. československé bombardovací perutě RAF ve Velké Británii. Václav Říha předstíral, že je s pilotem v kontaktu, což nebyla pravda.
Manželka Václava Říhy, Jarmila Říhová, se po válce znovu provdala za příslušníka Svobodovy armády. V roce 1958 ji ovšem potkala další tragédie, šestnáctiletá dcera Stanislava se otrávila svítiplynem. Dodnes není jasné, jestli šlo o nešťastnou náhodu, nebo sebevraždu.
„Ta dívka přece neměla proč umírat. Dobře se učila, měla i známost,“ podotkla jedna ze sousedek Marie Dudová. Další z pamětnic, která nechtěla uvést své jméno, je ale přesvědčena, že dívka zemřela kvůli vyhlazení Lidic. Je proto zřejmě poslední lidickou obětí.
„Pokud vím, byla na svého otce velmi hrdá. Říkávala, že zahynul v koncentráku jako hrdina. Dokonce u sebe nosívala jeho fotografii. Až jsem ji jednou viděla celou uplakanou. Tehdy se mi svěřila, že o svém otci už nechce nikdy slyšet. Něco se o něm dozvěděla. Za pár dní byla mrtvá,“ uvedla svědkyně.
Zdroje:
CT24.ceskatelevize.cz | Radiozurnal.rozhlas.cz | Novinky.cz | Reflex.cz | CZSK.net | iDNES.cz | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | 100+1 historie, č. 8/2023
