Článek
Americký fotograf Joe O´Donnell sloužil v armádě necelé čtyři roky a narukoval krátce po útoku na Pearl Harbor. Na začátku září 1945 odjel společně s dalšími vojáky do přístavu Sasebo na západě japonského ostrova Kjúšú. Třiadvacetiletý rodák z Pensylvánie původně doufal, že v Pacifiku bude bojovat.
„Celou dobu nám, mariňákům, vtloukali do hlavy, jak jsou Japonci ďábelští. Už tehdy jsme znali příběh o bataanském pochodu smrti. Slyšeli jsme o kamikadze pilotech, kteří naráželi do našich lodí,“ vzpomínal Joseph O´Donnell. Nejvíce stál o pozici parašutisty, nakonec ale dostal do rukou fotoaparát.
Měl zachytit Američany, kteří udeří na japonskou armádu. K tomu ovšem nikdy nedošlo. Krátce po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki Japonsko kapitulovalo a 28. srpna 1945 do země vstoupily první okupační jednotky. Mladý reportér se tehdy dostal asi šestnáct kilometrů od města Nagasaki.
Fotograf Joe O´Donnell v provizorní černé komoře, kterou využíval v Japonsku.
Na město dopadla plutoniová bomba „Fat Man“ ve čtvrtek 9. srpna 1945 v 11.02 místního času. Podle odhadů historiků tam zahynulo zhruba 70 tisíc lidí, další tisíce obyvatel během následujících měsíců zemřely kvůli následkům ozáření.
„Nikdo z nás nevěděl, co tam najdeme. Přirozeně jsme byli zvědaví na účinky bomby,“ vyprávěl O´Donnell. Zpočátku se musel vypořádat s tehdejší cenzurou.
Generál MacArthur a političtí představitelé ve Washingtonu dělali všechno pro to, aby do Hirošimy a Nagasaki nepronikli žádní novináři. Nechtěli, aby se veřejnost dozvěděla o ničivých účincích jaderných bomb.
Fotograf se tajně vydal do zničeného Nagasaki
Přesto se Joseph O´Donnell rozhodl, že se do Nagasaki vydá pěšky na vlastní pěst. „Ten den bylo horko, vlhko a obklopovaly mě mouchy a komáři,“ popisoval.
Že se reportér blíží k troskám města, poznal podle nesnesitelného zápachu. K němu se postupně přidalo i ticho. „Neslyšel jsem jediný hlas. Ptáci nezpívali a nefoukal vítr. Nebylo tam nic, co by připomínalo skutečné město,“ vybavil si.
Až po dlouhé době potkal prvního člověka. Starší muž mu posunky vysvětlil, že bydlí na vrcholu hory. „Musíte jít támhle do školy. Chci, abyste něco viděl,“ naznačil Japonec. Joseph pomalu procházel srdcem města, všude se válely hromady cihel a spáleného dřeva. V nejbližším okolí nezůstaly žádné stromy ani keře.
„Ptáci nezpívali a nefoukal vítr. Nebylo tam nic, co by připomínalo skutečné město,“ popsal krajinu v Nagasaki válečný zpravodaj O´Donnell.
Na vrcholu hřebene stála malá školní budova postavená z betonových bloků, většina z nich se kupodivu nerozbila. „Vešel jsem do třídy a tam bylo asi třicet dětí shořelých na popel. Všichni pořád seděli ve svých lavicích,“ řekl Joe.
Při putování městem narazil na ženy, které si praly oblečení v louži. Opodál seděly tři dívky a objímaly mrtvé tělo.
Joseph vyfotil tři malé děti s vozíkem. Protože s sebou neměl bonbóny, daroval jim alespoň jablko. „Nejstarší z dětí mi málem utrhlo ruku. Ukouslo si pár kousků a pak ho podalo dalšímu, které si také ukouslo. Sotva jsem se na to mohl dívat,“ pokračoval dokumentarista. Po chvíli se na zbytky ovoce snesly černé mouchy. Děti hltavě snědly všechno, slupku, jádřinec i mouchy.
Svůj nejznámější snímek – bosého chlapce, který přinesl mrtvého bratra, reportér pořídil v době, kdy fotografoval místní krematorium. „Viděl jsem, jak jde kolem školák. Mohlo mu být přibližně deset let. Na zádech nesl dítě,“ vylíčil Joe. Podle jeho slov v Japonsku často potkával děti, které si hrály s malými bratry nebo sestrami na zádech. Tento chlapec byl ale jiný.
Chlapec stál ve frontě jako voják. Nemluvil a neplakal
„Hned jsem pochopil, že musel mít vážný důvod, aby přišel. Neměl boty. V očích měl pevný výraz. Hlavička dítěte padala dozadu, jako kdyby nemluvně tvrdě spalo. Hoch stál ve frontě pět nebo deset minut,“ popsal O´Donnell. Netušil, že dítě je mrtvé.
Muži v bílých maskách přistoupili k chlapci a začali tiše sundávat provaz, kterým bylo batole přivázáno. „Kluk tam stál v pozoru, jako voják, a sledoval, jak jeho bratra pokládají na uhlí. Ani se nepohnul. Kousal se do spodního rtu tak silně, až mu tekla krev,“ pokračoval Joe. Plamen hořel jako zapadající slunce. Chlapec se otočil a beze slova odešel.
„Vůbec neplakal. Chtěl jsem ho utěšit, ale bál jsem se, že kdybych to udělal, oba bychom se zhroutili,“ přiznal fotograf, když snímek v roce 1989 poprvé ukázal svému synovi Tygemu.
Snímek vznikl v říjnu 1945, na veřejnost se ale dostal až po téměř pětačtyřiceti letech. Fotograf Joe O´Donnell totiž dlouho neměl sílu, aby se na fotografie z Japonska znovu podíval.
Joseph O´Donnell totiž fotografie, které zhotovil krátce po výbuchu atomové bomby v Nagasaki, tajil i před svými nejbližšími téměř pětačtyřicet let.
V Japonsku fotil na dva přístroje, které kdysi vyfasoval jako seržant námořní pěchoty. Negativy z prvního fotoaparátu odevzdal svým nadřízeným, snímky z druhého si ponechal pro sebe. Když zemi opouštěl, podařilo se mu je tajně propašovat do Spojených států.
„Nevím, co by se stalo, kdyby mi prohledali věci a našli negativy. Zabavili by mi fotky a možná by mě dokonce poslali do vězení,“ uvedl Joseph. Připomněl, že Američané neměli nejmenší ponětí, jak vnímat shození dvou atomových bomb na japonská města. „Nikdo přesně nevěděl, jestli bychom měli být hrdí a hovořit otevřeně, nebo se raději stydět a všechno utajit,“ vysvětlil.
Reportér měl noční můry: prosící děti, sutiny a zápach
Po návratu domů uložil tři sta fotografií do kufru, který nechtěl už nikdy otevřít. Na děsivé okamžiky, které prožil na dalekém ostrově, měl navždy zapomenout. To se mu ovšem nepodařilo.
Na konci 80. let se v kentuckém kostele objevila socha Ježíše, na němž byly připevněny plameny a fotografie obětí atomové bomby. Dílo vytvořila jedna z řádových sester, aby uctila památku těch, kteří zemřeli v Hirošimě a Nagasaki. Díky tomu se události ze srpna 1945 znovu dostaly do médií a lidé začali hojně cestovat do obou japonských měst.
Bolestné vzpomínky se začaly vracet i fotografovi Josephu O´Donnellovi.
Trosky buddhistického chrámu v Nagasaki. Autorem fotografie je jeden z amerických vojáků, kteří přišli do Japonska v září 1945.
„Po mnoha letech jsem měl noční můry. Ve snech jsem slyšel hlasy dětí a viděl nekonečné pásy sutin a kostí. Cítil jsem zápach. Znovu a znovu. Hlasy byly vždycky žalostné, vždycky prosící. A zároveň zněly vyčítavě,“ svěřil se.
Válečný zpravodaj se k mučivým prožitkům nakonec postavil čelem. V roce 1995 napsal knihu „Japonsko 1945: Obrazy z kufru“. Publikace vyšla nejdříve v Japonsku a po deseti letech se dostala i na pulty amerických knihkupectví.
Ze všech zveřejněných snímků vzbudil právě největší pozornost chlapec nesoucí svého bratříčka. Z tmavého pozadí vystupuje tvář malého školáka, který má až děsivě zralý výraz. I když prožívá obrovské utrpení, působí hrdě a zdánlivě vyrovnaně.
Přeživší roky pátral po identitě statečného školáka
Fotografie vznikla před více než osmdesáti lety a dodnes ukazuje, jakým způsobem válka dopadá především na životy nevinných dětí. Snímek dostal svůj oficiální název, jmenuje se „Chlapec stojící u krematoria“ nebo „Stojící chlapec z Nagasaki“.
Dodnes se nepodařilo zjistit, jak se statečný chlapec jmenoval ani jaký byl jeho další osud. Když se fotografie v roce 1989 poprvé objevila v novinách, jeden z přeživších jaderného výbuchu, Masanori Muraoka, si uvědomil, že hocha zná. „Setkal jsem se s ním na jaře 1945 v Národní základní škole Zenza a několikrát jsme si spolu hráli. Jeho jméno mi ale vypadlo,“ řekl pamětník.
Chlapec právě dostal humanitární dávku, kouli vytvořenou z vařené rýže. Snímek byl pořízen 1,5 km od místa, kde došlo k výbuchu.
V době, kdy atomová bomba dopadla na Nagasaki, bylo Muraokovi jedenáct let. S kamarádem se znovu potkal na kopci za svým domem. „Matka tu není,“ pověděl mu neznámý hoch, zatímco na zádech nesl asi jednoleté dítě.
Masanori Muraoka se snažil spolužáka přesvědčit, že ho maminka určitě hledá. „Jenže on jen odvrátil zrak a tiše slezl z hory,“ vyprávěl muž. To vedlo některé odborníky k názoru, že chlapec mohl být sirotek. Přesto v sobě našel sílu a svému bratrovi prokázal poslední službu.
Chlapcovo držení těla na fotografii je skutečně pozoruhodné. Jeho záda jsou dokonale rovná a dívá se odhodlaně před sebe. Podobný druh důstojnosti v sobě odráží hluboce zakořeněnou tradici, která vychází z japonského konceptu „gaman“. Jedná se o schopnost překonat sebevětší utrpení s trpělivostí a tichou nezdolností.
Válečný zpravodaj byl proti jaderným bombám
Přeživší Muraoka během svého bádání zjistil, že školní záznamy z Národní základní školy Zenza shořely při požáru. Později pátral v archivech i mimo město Nagasaki a našel osobu, která tvrdila, že zná chlapcovo jméno. Žádná z těchto informací ale nevedla k tomu, že by dávného kamaráda skutečně našel.
„Možná, že ten chlapec žil klidným životem a smutek a bolest si uchovával v srdci. Nesmíme opakovat tragédii, kterou musel prožít,“ prohlásil pamětník.
Podobný názor zastával i fotograf Joseph O´Donnell. „Kdybych byl na místě prezidenta Harryho Trumana, neudělal bych to. Tahle to vidím. Jsem opravdu přesvědčen, že jsme měli jít v Japonsku po jejich armádě. Ano, byli hrozní. Ale odpálit bombu na ženy, děti a staré lidi? To je pro mě červená linie a za tím si stojím,“ uvedl v jednom z rozhovorů.
Posádka Enola Gay, která shodila atomovou bombu „Little Boy“ na Hirošimu. Paul Tibbets je na fotografii uprostřed.
Brigádní generál Paul Tibbets, který 6. srpna 1945 shodil atomovou bombu na Hirošimu z letadla Enola Gay, ovšem konec druhé světové války viděl jinak. Přístup Josepha O´Donnella popsal jako zbytečně „revizionistický“.
„Tím, že jsme svrhli bomby, jsme zachránili statisíce amerických i japonských životů,“ podotkl Tibbets v roce 2005. „Pokud bychom museli podniknout invazi do Japonska, doplatili by na to úplně všichni,“ dodal bývalý voják.
Joseph O´Donnel zemřel 9. srpna 2007 na komplikace spojené s mozkovou mrtvicí. Manželka Kimiko Sakai později uvedla, že fotograf podstoupil více než padesát operací a jeho zdravotní stav ovlivnilo radiační záření, kterému byl vystaven při pobytech v Nagasaki a Hirošimě.
