Hitlerově režisérce vadili Židé v záběru, Němci je zabili. Její zděšení ukazuje kontroverzní fotka

Když se režisérka Leni Riefenstahlová dozvěděla, že Hitler 1. září 1939 napadl Polsko, okamžitě ukončila dovolenou v italských Dolomitech. Narychlo se vrátila do Berlína, kde zamířila na říšské kancléřství. Během několika dní se jí podařilo přesvědčit Hitlera i šéfa propagandy Josepha Goebbelse, aby ji poslali na frontu jako válečnou zpravodajku.

Riefenstahlová věděla, že má před sebou historické okamžiky, které se nebudou opakovat. Wehrmacht využíval specializované roty, které přinášely aktuální „zpravodajství“ přímo z první ruky.

Protěžovaná režisérka, která od Hitlera dostávala na natáčení dokumentů takřka neomezené zdroje, chtěla jít ovšem vlastní cestou. Založila speciální filmovou jednotku, najala kameramany, zvukaře, vedoucího výroby a fotografa. Všichni měli uniformy a v okupované zemi nosili zbraně.

„Jednotka Leni Riefenstahlové nebyla podřízena velení wehrmachtu a režisérka mohla svobodně rozhodovat o svých akcích. Později tvrdila, že byla vytvořena z její iniciativy a díky jejímu úsilí. Existují ale důkazy, že jednala na Hitlerův rozkaz,“ připomněl polský historik Tomáš Stempowski.

Filmaři dorazili do Końského 10. září 1939 odpoledne. Město, které leží asi 150 kilometrů jižně od Varšavy, bylo hlavním stanem velitele 10. armády Walthera von Reichenaua. Krátce předtím ho navštívil Adolf Hitler.

Po dvou dnech se měl v Końském konat pohřeb čtyř vojáků wehrmachtu, kteří zemřeli při obsazování polského území. Zatímco ostatky mužů ležely v místním kostele svatého Mikuláše, mezi Němci kolovaly zvěsti o jejich smrti. „Říkalo se, že je zastřelili Poláci nebo Židé a jejich těla byla brutálně zohavena. Jednou z obětí měl být údajně vysoký důstojník,“ vysvětlil dějepisec Stempowski.

Podle jeho slov došlo pravděpodobně k omylu. Poláci totiž neútočili na jednotky wehrmachtu, ale na generálmajora pořádkové policie Wilhelma Röttiga. Ten byl generálním inspektorem polního četnictva, které doprovázelo 10. armádu.

Polští vojáci z 1. roty 77. pěšího pluku na něho stříleli a házeli granáty na jeho automobil. Vozidlo, které projíždělo nedaleko Opoczna, vybuchlo a těla cestujících částečně shořela.

Nacisté 12. září 1939 nahnali na náměstí v Końském skupinku zhruba padesáti Židů, které odvlekli z jejich domovů. Přikázali jim, aby zemřelým vojákům vykopali hroby. Někteří měli lopaty, jiní museli kopat holýma rukama. Vojáci, kteří přihlíželi práci, se zajatci zacházeli brutálním způsobem. Kopali je do obličeje, šťouchali do nich pažbami pušek a bili je plaňkami z plotu.

„I když Židé nesou vinu za všechna neštěstí, která postihla tento svět, němečtí vojáci musí přesto zachovat disciplínu a vyhýbat se excesům,“ pokáral svoje svěřence major Schulz, který byl velitelem posádky. Ve skutečnosti to bylo jen prázdné gesto, protože mučení vojákům vysloveně nezakázal.

Když Židé vyhloubili hroby, major Schulz překvapivě dovolil, aby se muži rozešli. Než však stačili dorazit ke svým domům, nacisti do nich znovu kopali, bili je a hrubě uráželi. Obyvatelé polského městečka propadli panice a snažili se utéct.

V tu chvíli na náměstí vjelo vojenské vozidlo, které řídil poručík Bruno Kleinmichel. Všiml si větší skupiny Židů, kteří se hnali proti němu, a začal po nich střílet ze samopalu. Téměř okamžitě se k němu přidaly další desítky vojáků, kteří zahájili palbu.

Kleinmichel vystoupil z vozu a dál pokračoval ve vraždění nevinných mužů. Brzy vyšlo najevo, že devatenáct Židů zemřelo na místě a dalších osm bylo postřeleno. Tři osoby podlehly svým zraněním během tří následujících dní.

Celkový počet obětí se tak zvýšil na dvaadvacet, i když podle některých zdrojů nacisté zabili dokonce jednatřicet lidí. Ti, kteří hrůzné krveprolití přežili, dostali od Němců ještě jeden úkol. Museli odklidit těla svých sousedů a známých a pohřbít je na židovském hřbitově.

Právě během masakru na końském náměstí vznikla fotografie vyděšené režisérky Leni Riefenstahlové. Tragédie, která se odehrála přímo před jejíma očima, sedmatřicetiletou ženou viditelně otřásla. „Leni Riefenstahlová omdlela při pohledu na mrtvé Židy,“ zapsal si vojín ke snímku ve svém pamětním albu.

Na fotografii postávají i vojáci ze 14. armádního sboru, všichni mají ve tvářích zaražený a zasmušilý výraz. Na dalších záběrech se rozrušenou filmařku dokonce snaží uklidnit.

Riefenstahlová vydala koncem osmdesátých let autobiografickou knihu, která v češtině vyšla pod názvem „V mé paměti“. Masakr popsala poměrně věrně, jenže opakovala původní tvrzení nacistů, že Poláci údajně znesvětili těla padlých německých vojáků.

Když se kontroverzní snímek dostal do médií, režisérka se snažila před veřejností popsat okolnosti jeho vzniku. „Major Schulz německé vojáky upozornil, že by Židy při kopání hrobů neměli bít. Oni ho neposlechli,“ vyprávěla Riefenstahlová.

„Proto jsem vojákům řekla, aby Židům neubližovali. Jeden z vojáků na mě ale namířil svoji pušku a urážel mě. Vyhrožoval, že mě zastřelí,“ hájila se filmařka. Tuto verzi přednesla i v roce 1952 v Berlíně před denacifikační komisí. Navzdory tomu prohlásila, že jako válečná korespondentka na frontě neviděla nikoho umírat. „V Polsku jsem nebyla svědkem zabíjení, vojáků ani civilistů,“ podotkla.

To ovšem zpochybňuje dokumentární film, který přináší nový pohled na události, k nimž došlo v Końském v září 1939. Snímek měl premiéru v roce 2024 na filmovém festivalu v Benátkách a naznačuje, že Leni Riefenstahlová zřejmě nebyla jen svědkem zločinů Třetí říše, ale pravděpodobně se na nich sama podílela.

Když tvůrci dokumentu s jednoduchým názvem „Riefenstahlová“ snímek připravovali, dostali se k úplnému archivu režisérky. V pozůstalosti našli sedm set krabic dokumentů a třicet hodin nahraných rozhovorů.

Režiséra snímku Andrease Veiela zaujal dopis, který v roce 1952 odeslal německý důstojník prvnímu manželovi Riefenstahlové, Peterovi Jacobovi. Ten za války působil jako major polovojenského křídla nacistické strany.

Důstojník v listu píše, že Riefenstahlová chtěla v Końském natočit scénu na tržišti a naléhala, aby odtamtud „byli odstraněni Židé“. Když ale desátník ženinu připomínku předal velitel, její prosba vyzněla jako: „Zbavte se těch Židů.“ Židovští občané náhodou zaslechli konverzaci dvou nacistů, pokusili se z místa uprchnout a mezitím došlo ke střelbě.

„Pokud je toto tvrzní pravdivé, pak Riefenstahlová opravdu sehrála roli ve smrti Židů v Końském,“ uvedl režisér snímku Veiel. „Přinejmenším by to mohlo vysvětlovat, proč trpěla pocity viny a snažila se vehementně popírat, že viděla zabíjení lidí,“ doplnil.

Tvůrci filmu upozornili na paradoxní situaci, k níž došlo v roce 1976. Tehdy se Riefenstahlová objevila v noční televizní show společně s bývalou členkou dělnického protinacistického odboje Elfriede Kretschmerovou.

„Byla jsem v šoku, když jsem se po válce dozvěděla o krutostech, které páchali nacisté,“ svěřila se režisérka před televizními kamerami a dodala, že její „rány se stále nezahojily“, zatímco odbojářka Kretschmerová jen nevěřícně přihlížela.

Riefenstahlová potkala Hitlera v roce 1932, kdy řečnil na politickém shromáždění ve Sportovním paláci v Berlíně. Jeho projev i osobnost ji naprosto fascinovaly.

Režisérka nikdy nebyla členkou NSDAP, s Hitlerem se ale brzy spřátelila a často se účastnila večírků nacistické smetánky. O dva roky později už v Norimberku natočila „Triumf vůle“, snímek později získal řadu ocenění v USA, Francii nebo Itálii a přinesl revoluční postupy, které filmoví tvůrci využívají dodnes.

„Triumf vůle je jedinečnou oslavou síly a krásy našeho hnutí,“ pochvaloval si po premiéře sám diktátor.

Následoval film Olympia, v němž filmařka zdokumentovala olympiádu v Berlíně v roce 1936 a přinesla nekritickou ódu na nacistickou estetiku těla.

Po válce si Riefenstahlová pravidelně telefonovala s Hitlerovým architektem a ministrem zbrojního a válečného průmyslu Albertem Speerem. Mluvili spolu o rekonstrukci jeho domu v horské oblasti Allgäu a porovnávali své honoráře, které dostávali za rozhovory a přednášky.

„Pokaždé, když jdu do televize, tvrdí, že jsem vinna. Podsouvají mi, že můžu za všechna ta zvěrstva a koncentrační tábory,“ stěžovala si režisérka Speerovi. Společně vyráželi na procházky do Alp, podle fotografií nosili na výletech nákladné zimní oblečení.

Riefenstahlová si celý život pečlivě ukládala všechny dopisy, které dostávala od svých přátel i sympatizantů. „Zavraždilo to mé ideály,“ napsala Leni svojí kamarádce a otevřeně popsala lítost, kterou cítila nad koncem nacistické éry.

Další vzkaz pochází od známého, ale nejmenovaného popírače holocaustu. „Nenechte se odradit těmi svi*ěmi,“ podpořil ji.

Tvůrci dokumentu přiznali, že od začátku pochybovali, jestli budou schopni sestavit skutečný a pravdivý portrét režisérky ze sedmi set krabic archivních materiálů. Jak upozornili mnozí badatelé a historici, Riefenstahlová svoji pozůstalost navíc značně zcenzurovala.

Přesto režisér Andres Veiel společně s novinářkou a producentkou snímku Sandrou Maischbergerovou našli důkazy, že Riefenstahlová zůstala nacistické ideologii věrná až do roku 2003, kdy zemřela ve 101 letech.

Jedním z výmluvných detailů byl ledabyle napsaný vzkaz na stránce jejího kalendáře. Stálo tam „Volit NPD“, což je německá krajně pravicová politická strana. Uskupení má blízko k nacionalismu a je neoficiálním nástupcem Německé říšské strany.

Zdroje:

Theguardian.com | Timesofisrael.com | Germanhistorydocs.org | Polskieradio24.pl | Przystanekhistoria.pl | CSFD.cz | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Leni Riefenstahlová, V mé paměti, Prostor, 2004 | Paul Roland, Ženy ve třetí říši, Universum (CZ), 2018