Článek
V pondělí 14. března 1966 se německý chlapec Jörg Hartmann pokusil dostat přes Berlínskou zeď. Tehdy mu bylo deset let, měl štíhlou postavu a nosil dlouhé blonďaté vlasy, kvůli kterým si ho lidé často pletli s dívkou.
Společně s ním se k riskantnímu a nebezpečnému útěku odhodlal i třináctiletý Lothar Schleusener, který byl synem elektrikáře a švadleny. Oba školáci bydleli v dělnické čtvrti Friedrichshain ve východní části města.
Bylo krátce po setmění, když si východoněmečtí pohraničníci všimli dvou chlapců, kteří se ocitli nedaleko zahrádkářské kolonie „Sorgenfrei“ ve čtvrti Treptow. „Kolem 19.15 vojáci rozpoznali siluety dvou lidí, kteří překročili hranici,“ stojí v policejní zprávě.
„Velitel stanoviště vypálil varovný výstřel, na který narušitelé hranic nereagovali. Strážci proto zahájili palbu,“ napsal někdejší generálporučík Helmut Poppe v dopise „váženému soudruhu Erichu Honeckerovi“.
Lotharu Schleusenerovi bylo pouhých třináct let, když ho pohraničníci zastřelili. Na snímku nahoře, druhý zprava.
„Narušitelé hranic“ byli ve skutečnosti dva nevinní chlapci, Jörg a Lothar, kteří se chtěli proplížit potrubím v zahrádkářské osadě do Západního Berlína.
Pohraničníci na děti vystřelili celkem čtyřicet ran. Jörg Hartmann zemřel na místě, Lothara vojáci převezli do nemocnice Lidové policie v Berlíně-Mitte. Chlapec ležel na chodbě s průstřelem břicha a marně bojoval o život. Místní lékaři ho odmítli ošetřit a Lothar v noci podlehl následkům střelných zranění.
Stasi později Lotharovým rodičům oznámila, že chlapec zemřel po zásahu elektrickým proudem nedaleko Lipska. Tajná policie kvůli tomu dokonce nechala kompletně zfalšovat chlapcův úmrtní list.
„Zahájil jsem palbu, protože jsem nevěděl, co jiného bych měl dělat. Cítil jsem, že je to moje povinnost,“ vypověděl v devadesátých letech u soudu bývalý pohraničník Siegfried B. Ten po incidentu odložil kalašnikov a slezl ze strážní věže. „Když jsem si uvědomil, že jsem střílel na malé děti, zdrtilo mě to,“ doplnil. Podobně reagoval i druhý z vojáků, který se rozplakal.
Chlapec šel koupit rohlíky, domů se už nevrátil
Jörg Hartmann se narodil v říjnu 1955 a vyrůstal v komplikovaném rodinném prostředí. Otce nikdy nepoznal a maminka trpěla duševním onemocněním. Chlapce a jeho dva sourozence, osmiletého bratra Michaela a čtyřletou sestru Annette, proto vychovávala babička Erna Hartmannová společně se svojí druhou dcerou Ingrid.
„Byl to drobný chlapec s nebesky modrýma očima,“ vzpomínala na Jörga jeho bývalá učitelka Ursula Mörsová. „Byl plachý, dobře vychovaný a velmi tichý. Do školy nastoupil o rok později, v deseti letech proto chodil ještě do třetí třídy,“ pokračovala kantorka.
Jörg sice nepatřil k nejbystřejším žákům a ve studiu se mu příliš nedařilo, byl ovšem zodpovědný a svědomitě si plnil všechny povinnosti. „Jakmile měl lepší výsledky, byl vděčný za každou pochvalu. Rozhodně to nebyl záškolák,“ popsala Mörsová.
V roce 1961 nechala NDR postavit Berlínskou zeď, aby obyvatele ochránila před „fašistickými živly“.
14. března 1966 Jörg odešel zadním vchodem z domu v Schreinerstrasse v berlínské čtvrti Fridedrichshain, aby si koupil rohlíky. Bylo to naposledy, kdy ho babička Erna a bratr se sestrou viděli naživu.
Když se hoch nevrátil domů, babička se okamžitě obrátila na místní policii. Zatímco nebohá žena doufala, že kriminalisté ztraceného vnuka brzy najdou, vojáci hledali způsob, jak ututlat smrt obou chlapců.
Východoněmečtí pohraničníci totiž nesměli střílet na těhotné ženy nebo děti, hrozil mezinárodní skandál a protesty obyvatel. Jeden z vojáků proto navrhl, aby tělíčka mrtvých školáků přejeli náklaďákem. „Pak by to mohlo vypadat jako dopravní nehoda,“ nadhodil.
Během následujících dní se úředníci snažili získat víc času. Předstírali, že po chlapci pátrají a požádali babičku o vnukovu fotografii. „Jörg byl přitom už dávno mrtvý, ale babičce nikdo nic neřekl,“ podotkla učitelka Ursula Mörsová. Vojáci nechali chlapcovo tělo dokonce už zpopelnit a ostatky uložili do neoznačeného hrobu na hřbitově Baumschulenweg ve čtvrti Treptow.
Příbuzným namluvili, že se školák utopil v jezeře
Až koncem března 1966 se měla Erna Hartmannová s nejstarším vnukem Michaelem dostavit na státní zastupitelství. Tam jim vyšetřovatelé namluvili, že se Jörg utopil v jezeře v Köpenicku. „Řekli jim, že se zachytil o lodní vrtuli a tělo muselo být kvůli riziku onemocnění zpopelněno. Tehdy jsem pochopila, že lžou,“ vyprávěla pedagožka Mörsová.
Sama se dvakrát vydala na policejní stanici, aby zjistila podrobnosti o smrti svého žáka. Poprvé ji vrátný do budovy v Keibelstrasse vůbec nepustil. Netrvalo dlouho a učitelku si nechal předvolat ředitel školy, kde pracovala. „Nesmíš se vyptávat ani říkat to, co víš,“ vyhrožoval jí nadřízený. „Musíš jen opakovat, že se utopil v jezeře,“ dodal muž.
Rozhovor v ředitelně Uruslu Mörsovou dokonale vyděsil. Na obyčejný hnědý papír si okamžitě zapsala všechny informace, které o Jörgovi měla. Známky ve škole, fyzický popis, adresu bydliště a telefonní čísla jeho příbuzných.
Američtí vojáci a příslušníci Německé lidové policie. Fotografie pochází z října 1961.
„Všechno jsem si schovala, protože jsem věděla, že jednoho dne bude zahájeno trestní stíhání,“ uvedla.
Zanedlouho se Ursula Mörsová rozhodla, že s osmiletým synem uteče z východního Německa. Předstírala, že jede na dovolenou do Bulharska a ukryla se v karavanu, aby se dostala do západní části země.
„Kdybych zůstala, musela bych lhát, a to jsem nechtěla,“ vysvětlila kantorka. Přestěhovala se do Bádenska-Württemberska a dál pracovala jako učitelka. Do Berlína se vrátila až v době, kdy padl komunistický režim v zemích východního bloku.
Zeď měla být „ochranou“ před fašistickými živly
Před vybudováním zdi odešly z východního Německa zhruba 3 miliony Němců. Proto Německá demokratická republika začala v roce 1961 stavět betonovou bariéru, která pozdější emigraci nespokojených občanů téměř znemožnila.
Do roku 1989 se pokusilo o útěk 100 000 lidí, do západního Německa se ovšem dostalo jen 5 000 osob. Podle historiků východoněmečtí pohraničníci v blízkosti Berlínské zdi zabili nejméně 140 uprchlíků.
Celkový počet obětí včetně zemřelých pohraničníků nebo těch, kteří zesnuli při kontrolách na infarkt, se ovšem odhaduje až na 250 lidí.
Propaganda sovětského bloku vykreslovala Berlínskou zeď jako ochranu obyvatelstva před „fašistickými živly“, které brání NDR vytvořit komunistický stát. Stala se živoucím symbolem železné opony a oddělovala západní země od sovětských satelitních států.
Berlínská zeď a Braniborská brána koncem roku 1989. Do západní části města se východní Němci dostali od 22. prosince.
Nepropustná zeď rozdělila třímilionovou metropoli na řece Sprévě a zpřetrhala vztahy mezi rodinami, které se ocitly na opačných stranách uzavřených hranic. To byl zřejmě případ i Jörga Hartmanna, kterému v životě chyběl otec. „Krátce před svým zmizením se chlapec babičky nenápadně vyptával na adresu svého otce, který žil v Západním Berlíně,“ připomněl web The Independent.
Babička Erna se z Jörgovy smrti už nikdy nevzpamatovala. „Hodně kvůli tomu trpěla. Vždycky se o něj starala,“ prozradila dcera Ingrid.
Tragická událost zhoršila i psychický stav chlapcovy matky. „Zničilo ji to. Byla zbavena svéprávnosti a musela být umístěna do psychiatrické léčebny,“ potvrdila mladší sestra Annette.
Tajná policie Stasi nechala zahladit všechny stopy
Východoněmecké úřady se bály, že by Hartmannovi mohli prozradit pravdu o Jörgově smrti, a snažily se rodinu rozdělit. Přestože babička Erna s dcerou Ingrid dál pečovaly o chlapcovy sourozence, bratra Michaela a sestru Annette, tajná policie děti násilím odebrala a umístila je do dětských domovů.
„Když se moje teta Ingrid každý den vracela domů, vždycky jsem ji šla pozdravit. Jednoho dne ale nepřišla teta. Ve dveřích se objevil muž v černé, kožené bundě. Přijel v černém sedanu a nařídil mi: ´Nastup do auta´,“ popsala děsivé okamžiky Annette.
Čtyřletá dívenka se nemohla ani rozloučit se svými blízkými. „Odtrhli mě od mámy, babičky, tety a bratra. Připravili mě o dětství,“ líčila žena. Rok a půl strávila v sirotčinci, odkud si ji adoptovala rodina východoněmeckého komunisty.
Zbytky betonové bariéry dodnes lákají turisty, kteří si chtějí prohlédnout symbol železné opony.
Náhradní rodiče se vůči holčičce chovali laskavě a milovali ji. Když se ovšem Annette zmínila o tom, že byl její bratr zavražděn při přechodu Berlínské zdi, chtěli ji umlčet. „Moji noví rodiče mi řekli, abych o tom nemluvila,“ poznamenala Annette.
„Snažili se mě přesvědčit, že jsem byla moc malá, abych si to pamatovala. Jenže já jsem pořád opakovala: ´Měla jsem bratra, kterého zabili, když se snažil překonat zeď.´“
V roce 1970 skončil v dětském domově i Jörgův bratr Michael, kterému tenkrát bylo dvanáct let. Sourozenci zůstali rozděleni až do roku 1990, kdy se setkali po více než dvaceti letech.
Učitelka nechtěla, aby se zapomnělo na zabité děti
Annette založila rodinu a pracovala jako laborantka. Dneska je už v důchodu a žije s manželem v malém berlínském bytě, který zdobí fotografie jejich dospělých dětí. Bratr Michael zemřel v roce 2018, bylo mu šedesát let.
V listopadu 1997 začal u berlínského krajského soudu proces s bývalým pohraničníkem Siegfriedem B., který se později živil jako učitel. Byl odsouzen ke dvaceti měsícům podmíněně. Druhý z vojáků, Paul P., který na školáky rovněž střílel, už tehdy nežil. Nadřízení obou strážců unikli spravedlnosti a nikdy nebyli vyšetřováni.
Když Ursula Mörsová po znovusjednocení Německa hovořila v rádiu o příběhu Jörga Hartmanna, jeden z jeho spolužáků ji kontaktoval a zorganizoval třídní sraz. Jenže nikdo z bývalých žáků si na chlapce nemohl vzpomenout.
V roce 1999 byl odhalen památník, který připomíná dvě dětské oběti Berlínské zdi, kamarády Jörga a Lothara.
„Byla jsem ohromená. Nic si nepamatovali a neměli ani jeden snímek. Jednou se fotografovala celá třída, Jörg ale zrovna chyběl,“ vybavila si učitelka.
Před několika lety Ursula věnovala 5 000 marek, aby pomohla financovat památník dvou zabitých školáků. Nechtěla, aby se na ně zapomnělo. Pomník byl odhalen v roce 1999 na Kiefholzstrasse a plaketa nese nápis:
„U Berlínské zdi v Treptowě zemřelo patnáct lidí. Mezi oběťmi byly dvě děti: desetiletý Jörg Hartmann a třináctiletý Lothar Schleusener, byli zastřeleni 14. března 1966.“
Zdroje:
