Článek
Její rodné jméno znělo Alena Smíšková. Na svět přišla v Jezerním Vtelně u Mladé Boleslavi dne 13. září roku 1927. Byla nejstarší ze čtyřech sourozenců. O herectví snila již od dětství. Vystudovala čtyři třídy reálného gymnázia a poté se rok připravovala na hereckou dráhu v dramatické škole v Mladé Boleslavi.
Hvězdou národního
Hrát začínala v roce 1944 v zájezdové divadelní společnosti Františka Sece, která nabízela publiku velmi kvalitní repertoár. Stálé angažmá nastoupila v Kroměříži. Získala zde mnoho krásných rolí. Měla úspěch díky svému přirozenému talentu. Výborně hrála a krásně i zpívala. Našla si tu také partnera. Stal se jím o pět let starší herecký kolega Rudolf Jančařík, který se především věnoval uměleckému přednesu knih významných literátů. Z manželství vzešly dvě děti, synové Tomáš a Petr. Jančaříkovi působili nějaký čas v Ostravě, odkud se přesunuli do Plzně. Spolu s nimi do západočeské metropole odešli i Alenini rodiče, aby se starali o svá vnoučata a jejich dcera se mohla naplno věnovat slibně se rozvíjející kariéře. Nad mladým manželstvím se ale začali stahovat mraky. Rudolf stále více a více propadal alkoholu. Nedokázal se prý vyrovnat s Aleniným úspěchem. Začal mít i problémy v práci, zapomínal texty a režiséři jej raději neobsazovali. Vztah s Alenou skončil rozvodem.
V polovině padesátých let neodolala mladá herečka nabídce z Národního divadla. Ředitel Drahoš Želenský ji znal již z Ostravy, kde také nějakou dobu působil. Post uměleckého šéfa činohry zastával tou dobou Zdeněk Štěpánek a hlavním režisérem byl Jaroslav Průcha. Alena Jančaříková zprvu dostávala krásné role. Pak ale činohře začal šéfovat Otomar Krejča, který upřednostňoval svoji životní partnerku Marii Tomášovou, podobně křehkou blondýnku jako Jančaříková. Na tu náhle zbývaly jen menší role, často pouhé epizodky. O odchodu ze souboru ale neuvažovala. Nezbývalo jí tak nic jiného, než se začít pořádně ohánět. Aby uživila rodinu, přivydělávala si v různých estrádách, moderovala na slavnostech po celé republice a vystupovala v rozhlase. Za svými syny k rodičům do Plzně jezdila jak jen to bylo možné. Sehnat v té době v Praze byt, aby všichni mohli být zase spolu, bylo v těch časech nadlidským úsilím.
Vše vyřešil osud
Ke dvěma synům ale záhy přibyla i dcerka. Jejím otcem nebyl nikdo jiný než o více než čtvrt století starší legendární herec Jaroslav Marvan. Alena se s ním sblížila v době, kdy hrála Haničku v Lucerně a on v této hře zaskakoval za Zdeňka Štěpánka v roli vrchního pána. Mezi oběma herci se zrodil hluboký cit a dne 19. srpna roku 1960 vzešla z tohoto vztahu na svět dcera Alenka. Dostala tatínkovo příjmení, byla ale nemanželská. Jaroslav Marvan byl totiž v té době ženatým mužem a patrně na tom nechtěl ani nic měnit. Manželka Márinka se o něj láskyplně starala, báječně mu vařila a oddaně mu zajišťovala veškerý servis. Dětí se sice nedočkali, doma mu ale nic nechybělo. Márinka o aféře věděla, nakonec ji ale ustála a svému choti nikdy nebránila v tom, aby se s dítětem stýkal. Zatímco Alena nepřestávala snít o společné budoucnosti, Marvan, zvyklý na klid, pohodlí a pravidelnost, se k definitivnímu vyřešení milostného trojúhelníku neměl. Patrně se bál i reakcí veřejnosti, neboť z hlediska socialistické morálky bylo něco takového nepřípustné. Nadále tak pendloval mezi dvěma domácnostmi, vyčkával a nikam nespěchal.
Nakonec vše vyřešil osud. Nebo snad někdo jiný? Dne 3. prosince roku 1961 zasáhla do života všech zúčastněných nečekaná tragédie. Alena se právě chystala na svůj velký den. Dostalo se jí té cti, aby na naší první scéně přivítala členy činohry polského Národního divadla. Velmi se na tuto akci těšila a slibovala si od ní, že znovu nakopne její kariéru. Již v létě téhož roku se totiž do čela činohry postavil Josef Maršálek, kterého znala z Kroměříže a později i z Ostravy. Byl mladé herečce nakloněn a právě díky němu byla vybrána, aby doprovázela polskou delegaci. Po uvítacím ceremoniálu v divadle spolu s nimi měla absolvovat i oficiální audienci u ministra školství a kultury Františka Kahudy. Za tuto akci jí byla přislíbena i vysněná velká role. Alena měla nachystané krásné společenské šaty, jenže když pro ni ráno přijela do pražského Braníku divadelní limuzína, šofér na ni zvonil marně. Tehdejší ředitel divadla Bedřich Prokoš považoval Alenu za spolehlivou osobu, bylo mu ihned jasné, že něčeho takového by se dobrovolně nedopustila. Domů k ní ihned poslal několik kolegů, aby zjistili, co se stalo. Ti se do bytu nakonec dostali násilím. Po vylomení dveří nalezli Alenu ležet v předsíni, na sobě měla ještě pyžamo, po těle měla řadu odřenin. Všude kolem byla krev, věci byly rozházené, telefon se válel na zemi rozbitý, stejně tak telefonní seznam. Byl cítit plyn. Policie proto případ uzavřela jako sebevraždu. Její okolí o tom vždy pochybovalo. Herečka Národního divadla nepáchá demonstrativní sebevraždu v roztrhaném pyžamu. Navíc měla i dosti úderů v obličeji. V kontextu s výše uvedenými fakty vše nasvědčovalo tomu, že v bytě proběhl zápas. Navíc pro sebevraždu chyběl jakýkoliv důvod. Alena měla tři děti a čekal ji velký den.
Rodina se proto domnívala, že ji v bytě navštívil kdosi cizí, patrně došlo k zápasu a herečka upadla do bezvědomí, aby agresor zahladil stopy, pustil svítiplyn, který měl navodit dojem sebevraždy. Divadelní řidič prý dokonce zahlédl při příjezdu vycházet z domu neznámého muže.
Poslední rozloučení s mladou herečkou se konalo v krematoriu ve Strašnicích. Pohřeb vypravilo Národní divadlo. Alenina matka se odmítla proti vyšetřování odvolat, věděla, že by tím dceři život nevrátila. Za svůj největší úkol považovala to, aby se postarala o tři osiřelé děti. Maličká Alenka měla teprve něco přes rok. S péčí jí pomáhala i druhá dcera Eva. Za dceruškou pravidelně až do své smrti v roce 1974 přijížděl její tatínek Jaroslav Marvan. Syn Tomáš se stal režisérem, Petr známým moderátorem.
Pravdu o tom, co se v onen osudný prosincový den skutečně stalo, se patrně nikdo již nedozví.
Zdroje:
