Článek
„K lesu zády, ke mně vchodem. K lesu vchodem, k Ivanovi zády,“ kdo by si nepamatoval legendární dialog mezi Ivanem a babou Jagou v populární vánoční pohádce Mrazík. Na českého diváka oblíbená ruská čarodějnice, žijící v chaloupce na kuří nožce, promlouvala hlasem nezapomenutelného Františka Filipovského. A ani v originále ji nepředstavovala žena. Hrál ji Georgij Milljar, který měl na podobné babice v sovětské kinematografii patent. Ztvárnil jich bezpočet.
Narodil se do blahobytu, ale ve špatné zemi
Temperamentní herec se narodil dne 7. listopadu 1903 v Moskvě. Jeho otec Franz de Millieu byl konstruktér mostů narozený v Marseille. Do Ruska přišel za prací. Zemřel ale již v roce 1906 v Jaltě. V té době jeho synovi nebyly ještě ani tři roky. Matka pocházela z rodiny majitelů zlatých dolů v Irkutsku na Sibiři. Georgij žil jako dítě v blahobytu. Měl francouzské vychovatelky, studoval jazyky, hudbu a hodně četl. Ještě před vypuknutím první světové války se s ovdovělou matkou přestěhoval z Moskvy do Gelendžiku. Důvodem byly obavy z rostoucích nepokojů v zemi. Po revoluci zůstal jen s matkou, bez příbuzných a hlavně bez peněz. Dům v Gelendžiku jim byl zabaven a prostorný moskevský byt byl přeměněn na komunální byt, kde měla rodina k dispozici pouze jeden jediný pokoj. Následně si Georgij raději změnil příjmení na Milljar, aby nepřitahoval pozornost sovětských orgánů ke svému buržoazně kosmopolitnímu původu.
Budoucí herec v roce 1910
Po zbytek života neuváděl v dotaznících ani svoji znalost cizích jazyků, byť plynně hovořil francouzsky a německy. Od dětství se rovněž zajímal o umění. Lásku k divadlu mu vštípila teta. V sedmi letech se poprvé pokusil nalíčit a reinkarnovat se do podoby Mefistofela z Fausta. Reakce příbuzných jej ale zklamala. Namísto strachu propukli v záchvat smíchu. Po dokončení školy začal pracovat jako rekvizitář v divadle v Gelendžiku. K herectví se dostal jako záskok za nemocného umělce. Zahrál si Popelku. Nečekaný debut byl úspěšný, Milljar byl zařazen do trvalého repertoáru a záhy se stal jedním z předních herců divadla. V roce 1924 se již stal slavným provinčním hercem a vstoupil do herecké školy v moskevském Revolučním divadle. Učitelé se ale k němu stavěli zdráhavě. Vadil jim netypický vzhled mladého herce a problematická dikce. Byl velmi drobný a měl skřípavý, jakoby stařecký hlas. Nedokázali se ale shodnout, zda je, či není pro herectví vhodným kandidátem a tak jej nakonec nevyhodili.
Předlohou Jagy byla sousedka
Po absolvování školy vstoupil Georgij do divadla, získal řadu rolí, toužil ale po kariéře filmového herce. Ostatně i dobová kritika psala: „Milljarovy skvělé schopnosti v oblasti mimiky a plasticity by se možná více uplatnily ve filmu.“ Navzdory tomu hercův první konkurz u budoucího režiséra, tehdy ještě asistenta režie, Alexandra Roua, skončil neúspěchem. Vše zmařila tréma. Milljar tak svou filmovou kariéru započal pouhými epizodními roličkami. Rou ale herce neodepsal. Vzpomněl si na něj v roce 1938, když točil svůj první samostatný film O plačtivé princezně. Nabídl mu roli krále Hraška. Milljar si zahrál hašteřivého, zlého blázna, oblečeného do královských šatů. Kvůli roli si musel oholit vlasy i obočí, což v jeho rodině způsobilo šok.
Film byl ale vřele přijat kritikou i diváky a Rou okamžitě získal zakázku na další pohádku. Mezi hercem a režisérem vzniklo dlouhodobé přátelství. Rou obsadil Milljara do všech svých filmů, často dokonce do několika rolí najednou. Nejčastěji ale hrál babu Jagu. Herec později vzpomínal, jak se jeho ztvárnění této mýtické postavy zrodilo. V Jaltě jednoho dne spatřil stařenu pasoucí kozy, shrbenou, s křivým nosem, nevlídným pohledem a krátkou hůlkou v ruce. Řekl si prý tehdy, proč by takto nemohla vypadat baba Jaga? Druhou předlohu mu pak poskytla jeho sousedka v komunálním bytě. Měla příšernou povahu, byla neskutečně hašteřivá a pokaždé se musela s někým pohádat.
Herec v roce 1920
Poprvé se herec v roli baby Jagy objevil v pohádce Zakletá princezna v roce 1939. O roli se ucházela celá řada hereček, Rou ale nenašel vhodnou kandidátku. Obrátil se proto o radu právě na Milljara. Ten mu řekl: „Tohle není ženská role. Řekněte mi, která herečka se nechá na plátně udělat tak děsivou? A já vydržím všechno.“ Hercova maska se následně ukázala natolik hrůzostrašnou, že děti přítomné na place se rozutekly. Natáčelo se v extrémním horku, Milljar více než dvacet záběrů klouzal z kamen po skluzu, který se vlivem počasí natolik rozžhavil, že herci způsobil popáleniny.
Kostěje se bál i kůň
V roce 1944 si Georgij Milljar zahrál Kostěje Nesmrtelného v pohádce Bohatýr Nikita. Hrál prakticky bez make-upu. Využil své extrémně vyhublé postavy a atypického hlasu. S přijetím role zprvu váhal. Bál se, že ji nezvládne. Nakonec ale souhlasil. V rámci příprav prošel všechny zbývající moskevské kostely a studoval, jak malíři ikon zobrazovali ďábla. Film se natáčel v průběhu války a filmové studio bylo evakuováno do Dušanbe, kde v důsledku podvýživy a nedostatečné hygieny herec onemocněl malárií. Následkem nemoci vážil pouhých čtyřicet osm kilo. Jeho Kostěj tak nakonec byl skutečně mimořádně děsivý. Bál se ho prý i kůň, na kterém cválal a musel proto mít zavázané oči. Jinak by herce k sobě nepustil. Film měl premiéru 9. května 1945 a diváci si Kostěje vyložili jako zosobnění nacistických sil poražených ve válce. Sám Milljar ale takové spojení popřel. Obraz Kostěje byl vypůjčen od třetího jezdce na obraze Viktora Vasnetsova Válečníci apokalypsy.
K pozdějším pohádkovým postavám přistupoval Georgij Milljar již ironičtěji. Takový byl jeho vodnický sluha Kwak ve filmové pohádce z roku 1959 Jak voják přemohl vodníka. Během natáčení byl pokryt zelenou barvou a měl nasazené ploutve. Kwakův způsob řeči byl nápadem samotného herce.
Nesmrtelná baba Jaga
A pak přišel rok 1964 a s ním legendární pohádka Mrazík. I tu samozřejmě natočil Alexander Rou. Autorem scénáře pak byl významný dramatik Nikolaj Robertovič Erdman. Georgij Milljar se opětovně reinkarnoval do baby Jagy. Na roli se připravoval gymnastikou na tyči, aby dokázal dokonale ovládat koště. Všechny kaskadérské kousky ve filmech totiž vždy představoval sám.
Pohádková antihrdinka má tentokráte v jeho podání řadu lidských slabostí. Trpí na revma, bolí ji záda, je unavená zdlouhavým dohadováním s Ivanem. Usedá na práh své chatrče a tře si bolavý hřbet. Připomíná spíš nevrlého hospodského rváče než tradiční zosobnění zla.
Další babu Jagu si herec zahrál o tři roky později v následujícím režisérově filmu Ohněm, vodou a trubkami. Zároveň zde hrál i Kostěje. Na rozdíl od někdejšího filmu, kde byl ztělesněním zla, se tu ale proměnil v nešťastného ženicha. Ve stejném roce se Milljar objevil rovněž v epizodní roli francouzského zajatce ve slavném Bondarčukově oscarovém filmu Vojna a mír. V roce 1970 si pak zahrál šaška Ivana Balakireva v historickém filmu Balada o Beringovi a jeho přátelích.
Herec v roce 1947
Poté, co dostal v roce 1972 nabídku na další babu Jagu v Rouově filmu Zlaté parohy, odmítl. Prohlásil, že již nedokáže vymyslet žádné další zpodobnění této pohádkové postavy. Souhlasil až ve chvíli, kdy byl požádán, aby ji zahrál tak, jako by byla dvě stě let v menopauze. Tento nápad se mu zamlouval a roli přijal. Bylo to ale úplně naposled, kdy s režisérem spolupracoval. Alexander Rou v roce 1973 zemřel a jeho smrt byla ranou pro celou řadu členů jeho týmu, kteří znovu a znovu hráli v jeho filmech. To byl i Milljarův případ. Po Rouově smrti hrál již pouze v menších a epizodních rolích. Nakonec se ještě v roce 1988 dočkal jmenování národním umělcem RSFSR. Toto ocenění mu bylo po dlouhá léta upíráno, neboť byl v moskevských uměleckých kruzích známý kritickým vztahem ke komunistickému režimu a rovněž pravidelnými návštěvami bohoslužeb.
V posledních letech života hrál málo a souhlasil s jakoukoliv rolí. I k pouhé epizodní úloze ale přistupoval nesmírně zodpovědně. Namlouval také animované filmy a daboval. Ve volném čase se věnoval kreslení karikatur a literární činnosti. Vydal mimo jiné knihu vzpomínek.
Šťastný až na stará kolena
Ženatý byl dvakrát. První manželství uzavřel již jako dvaadvacetiletý a jeho vyvolenou se stala herečka moskevského Revolučního divadla. Manželství ale nemělo dlouhého trvání. Rozpadlo se poté, co herec zjistil, že jej manželka podváděla. Lékař mu totiž sdělil, že je zcela neplodný a žena naopak oznámila šťastnou novinu, že čeká dítě. V reakci na to jí Milljar řekl o své diagnóze, poradil jí, aby šla za skutečným otcem dítěte, a podal žádost o rozvod. Léta pak žil se svou matkou ve společném bytě. Až po její smrti, ve svých šedesáti pěti letech, si vzal vdovu ze sousedství Marju Vasilievnu, která pracovala jako ochranka u jednoho ministerstva. Její manžel padl ve válce a ona sama vychovala tři děti. Když ji herec požádal o ruku, zprvu odmítla s tím, že už muže nepotřebuje. Na to prý Milljar sebevědomě namítl: „Nejsem muž, jsem baba Jaga.“ Svatba se slavila během natáčení filmu Krásná Varvara na břehu řeky Moskvy. O pět let později dostala rodina samostatný dvoupokojový byt na předměstí ruské metropole. Herec sňatkem údajně maskoval svoji homosexualitu a stál za ním režisér Rou, který se bál, aby jeho přítel nebyl stíhán. Ať to bylo, jak to bylo, Milljar podle svědectví jedné z manželčiných dcer druhou ženu velice miloval a plnil jí všemožná přání. Trval také na tom, aby dala výpověď a bral ji všude s sebou na natáčení.
Georgij Milljar zemřel krátce před devadesátkou dne 4. června 1993 v Moskvě. Pohřben je na Trojekurovském hřbitově. Po jeho smrti manželka a adoptivní dcera věnovaly velkou část jeho archivu s dopisy, nahrávkami, fotografiemi a osobními doklady Muzeu kinematografie. Většina dokumentů se však ztratila
Zdroje:
