Článek
Karlík přišel na svět v Kroměříži, narodil se tu dne 19. března 1928 do rodiny vojáka z povolání. Divadlo jej přitahovalo od dětství. V době gymnaziálních studií začal recitovat, ochotničil a statoval v kroměřížském Hanáckém divadle.
Herec je divný člověk a citový deviant
Rozhodl se, že se stane profesionálním hercem. Doma se ale se zlou potázal. „Tatínek byl profesionální voják a herce absolutně neuznával. Považoval je za divné lidi, kteří se vyhýbají poctivé práci. Říkal, že divadlo je pro citové devianty. Maminka byla kulturně založená, Polednici nebo Vodníka nám s bráchou říkala zpaměti. Ale ani ona by mi herectví neschválila. Můj profesor matematiky našim dokonce tvrdil, že by to byla ostuda pro celou rodinu. Tehdy lidé chápali divadlo jako nejistou a podezřelou existenci,“ vzpomínal na reakce okolí v jednom z rozhovorů s tím, že s láskou k divadlu, která v něm byla, se ale nedalo nic dělat.
Rodičům navzdory přešel ze sexty gymnázia na Státní konzervatoř v Brně. Po dvou letech se stal jeho ročník součástí nově zřízené divadelní fakulty JAMU, kterou absolvoval v roce 1950 a nastoupil poté do svého prvního divadelního angažmá v Českém Těšíně. Po roce musel nastoupit základní vojenskou prezenční službu a poté jeho kroky zamířily do Divadla na Vinohradech, které bylo v té době Divadlem Československé armády. V Praze ale nakonec setrval pouze jeden jediný rok. Nad ambicemi hrát v hlavním městě převážila touha po domově. „To bylo začátkem padesátých let. Já byl mladý a v Praze jsem se věnoval spíš bohatýrskému životu a milostným avantýrám. Obojí mě obohatilo. Sice jsem také hrál, ale tamní soubor mi tenkrát nějak nesedl. Toužil jsem po rodné Moravě,“ vysvětloval své důvody k návratu do Brna Josef Karlík. V roce 1954 se tak stal posilou brněnského Národního divadla, jemuž již zůstal věrný až do odchodu na odpočinek. V Brně, jak říkal, zapadl do úžasného prostředí. Přátelil se s takovými velikány, jako byli Oldřich Mikulášek nebo Jan Skácel. Josef Kainar jim zpíval u vína při kytaře své verše.
Kvůli ženě létaly facky
V Brně také poznal svoji životní družku, operní pěvkyni Jarmilu Palivcovou. „Zamiloval jsem se i do jejího krásného altu. Musel jsem ji dobývat. Předtím byla ženou Martina Růžka, a já mu ji odvedl. Zrovna v té době jsme spolu hráli v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Jednou jsme se kvůli ní i pofackovali, a když jsme byli v nejlepším, přiběhli k nám takoví dva pánové v kožáku a prý - co se to tu děje. Já říkám, ale nic zvláštního, tady ten mi dává přes hubu, ale má na to nárok, protože já mu kradu ženu,“ přibližoval okolnosti svého seznámení s manželkou, která mu pak stála věrně po boku až do konce jeho pozemských dnů.
Pražští režiséři ale o Josefa Karlíka jevili nadále zájem. Čas od času od nich přicházely zajímavé nabídky. Lákal jej Vítězslav Vejražka do Národního divadla nebo Otomar Krejča do Divadla za branou. Jarmila ale byla rozhodně proti a herci prý řekla: „Nikam nepůjdeš, protože manželství na dálku je manželství na houby.“ Karlík ji poslechl rád, brněnský kolektiv mu více než vyhovoval. V brněnské činohře prožil přes čtyřicet let a patřil zde k předním interpretům.
Více příležitosti mu dala televize
Filmoví tvůrci mu navzdory nespornému talentu příliš příležitosti nedali. Příčinou bylo především jeho mimopražské angažmá a rovněž se na tom podepisovala i jeho velká pracovní vytíženost. Přesto byl několikrát přizván ke spolupráci Filmovým studiem Barrandov, Bratislavskou Kolibou i Filmovým studiem Gottwaldov. Poprvé si práci před kamerou vyzkoušel ještě jako student v roce 1949. Sehrál nevelkou úlohu mladíka v dramatu Veliká příležitost. Znovu jej filmaři oslovili až v polovině šedesátých let. Zahrál si kupříkladu ve filmu Ať žije republika nebo Už zase skáču přes kaluže. V následující dekádě jej diváci mohli spatřit v Tajemství velkého vypravěče, Tajemství zlatého Buddhy či v Rusalce. Osmdesátá léta mu pak přinesla role ve filmech Poslední propadne peklu či Mág. Velkou roli ředitele vesnické školy Rožka dostal ve slovenském filmu Muž nie je žiadúci z roku 1983. Po roce 1989 se objevil kupříkladu v komedii Hotýlek v srdci Evropy. Z jeho posledních rolí si mnozí asi vybaví především převora v pohádce Lotrando a Zubejda.
Oč méně spolupracoval s filmem, o to bohatší byla jeho spolupráce s televizí. Od počátků ještě živého vysílání vytvořil v rámci brněnského, ostravského i pražského studia malé i velké úlohy ve stovkách inscenací, pohádek, filmů i seriálů. Za připomínku stojí jeho účast na seriálech Slovácko sa nesúdi, Inženýrská odysea, Lekár umierajúceho času, Bylo nás šest, My holky z městečka, Dobrodružství kriminalistiky nebo Četnické humoresky. Svoji patrně neznámější seriálovou roli vytvořil v Sanitce, v níž propůjčil tvář otci hlavního hrdiny, Janderovi staršímu.
Největší televizní příležitost dostal ovšem v německém televizním filmu Spor o seržanta Gríšu, v němž v roce 1968 ztvárnil titulního hrdinu. Film ale u nás příliš známý není. Karlíkovou nejslavnější rolí se tak stal svérázný dědeček z komedie Marie Poledňákové Jak dostat tatínka do polepšovny.
Josef Karlík vydatně spolupracoval rovněž s brněnským rozhlasem. Po roce 1989 působil i na JAMU, kde založil ateliér herectví a jeho stopa je na škole dodnes patrná. Po sedmdesátce jej začaly trápit zdravotní problémy. Byl mu voperován kardiostimulátor, dostal i endoprotézu. Milovanému divadlu se již věnovat nemohl a musel se stáhnout do ústraní. Zemřel dne 30. října 2009 v Brně ve věku jednaosmdesáti let. Jeho milovaná manželka jej přežila o necelý rok.
Zdroje:
