Článek
Stejně jako sestra Jiřina byl i Václav od mládí silně levicově orientovaný. Jeho životní postoje ovlivnilo prostředí, do něhož přišel na svět. Narodil se dne 21. května 1919 ve Slezském předměstí Hradce Králové do rodiny příležitostného stavebního dělníka a rolníka. Kromě o devět let mladší sestry Jiřiny měl ještě další dva sourozence. Z první republiky si stejně jako řada dalších jemu podobných zapamatoval pouze velkou hospodářskou krizi, nezaměstnanost a bídu.
V Praze začal hrát
Když jeho otec zemřel, přestěhovala se celá rodina do Prahy a Václav objevil divadlo. Začal hrát s ochotníky a přihlásil se na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. K jeho učitelům zde patřili František Salzer, Jiří Frejka, Jiří Plachý a Aleš Podborský. Herecká studia Václav Švorc dokončil v roce 1943, odmítl tehdy elévský post činohry Národního divadla v Praze a raději cestoval s kočovnou společností Jaroslava Bittla. Již v březnu roku 1944 na naší první scéně ale získal trvalé angažmá v činoherním souboru. Národnímu divadlu pak zůstal věrný po zbytek své kariéry. Ztvárnil zde řadu rolí, začínal postavami jemných lyrických milovníků a hrdinů, ale brzy se přehrál do realistických zemitých postav s hlubším charakterem. V rozmezí let 1973 až 1981 zdejší činohře i šéfoval.
V českém filmu debutoval krátce po osvobození jako četnický strážmistr Honza ve válečné komedii režisérů Václava Kubáska a Josefa Macha Velký případ. Do konce čtvrté dekády si ještě stačil zahrát v životopisném snímku Housle a sen, kde se představil v roli bratra houslisty Josefa Slavíka, Antonína. Tentokráte se ocitl pod režijní taktovkou Václava Kršky. Mladíka zvaného Bengál pak ztvárnil ve Vávrově Němé barikádě. V první polovině padesátých let se předvedl coby Vítek ve Zvonech z rákosu, Václav Svoboda v Poslu z úsvitu, malíř Antonín Chittussi v Mikoláši Alšovi, učitel v Konci strašidel a snoubenec Žofie Smetanové Josef Schwarz v životopisném snímku Z mého života. Pak se na dlouhá léta ze stříbrného plátna vytratil a diváci se s ním mohli setkávat pouze na obrazovce v rámci televizní tvorby. Do kin se vrátil až po neskutečných šestnácti letech na počátku normalizace. Vesměs ale dostával samé menší role v politicky exponovaných filmech. Často hrál různé funkcionáře, ředitele a jiné nadřízené pracovníky či příslušníky bezpečnostních sborů. Za všechny připomeňme třeba majora v Černém Vlkovi, kapitána Mourka v Noci oranžových nožů, soudce v Našem dědku Josefovi, náčelníka v Kalamitě či ředitele Zounka v Olmerově hořké komedii Jako jed.
Majorem Bártou v krimifilmu
Divácky vděčnou roli získal Václav Švorc v krimifilmu Kdo přichází před půlnocí. Režisér Zbyněk Brynych jej v roce 1979 natočil na základě skutečných událostí. Dva muži přebírají velkou peněžní částku a netuší, že budou přepadeni. Oba jsou zraněni a parta, která je okradla, zmizí. Loupež se snaží vyšetřit parta kriminalistů v čele s majorem Josefem Bártou. A právě tohoto Bártu ve filmu ztvárnil Václav Švorc.
Jak již bylo uvedeno výše, herec spolupracoval i s televizí. Objevil se v inscenacích jako Jejich den, Kat nepočká či Zrození hvězdy. Zahrál si i v seriálech, jmenovat lze 30 případů majora Zemana, Nemocnici na kraji města, Stříbrnou pilu či Inženýrskou odyseu. Objevoval se rovněž v pořadu Nedělní chvilka poezie. Stejně jako jeho sestra i on totiž nade vše miloval recitaci, která zaujímala nemalou část jeho tvorby. Básně přednášel nejen v televizi, ale i v rozhlase, Lyře Pragensis, ale shodně s Jiřinou i na stranických schůzích a aktivech. Jeho monology vyšly i na gramofonových deskách.
Byl posledním ze sourozenců
Činný byl i v rozhlase a dabingu a samozřejmě na poli politickém. Zejména po roce 1968 se aktivně zapojoval do veřejné činnosti, angažoval se například ve Svazu českých dramatických umělců, což mu vyneslo i řadu řádů a ocenění. Pyšnil se tak tituly jako Zasloužilý člen Národního divadla, Zasloužilý pracovník kultury a Zasloužilý umělec. Byl držitelem Státní ceny Klementa Gottwalda, Čestného odznaku ČSPB i Řádu práce. Po roce 1989 se zcela stáhl do ústraní. Komunistickému přesvědčení zůstal věrný až do smrti.
Ke své sestře Jiřině měl vždy velmi blízko. Nakonec přežil nejen ji, ale i všechny ostatní sourozence. Když herečka v srpnu roku 2011 zemřela, byl jedním z mála, kdo se zúčastnili jejího pohřbu. „Jiřina mi bude moc chybět. Nikdy jsme se od sebe moc nevzdálili, dokonce jsme léta žili v jednom domě,“ řekl tehdy novinářům. Kvůli poslednímu rozloučení se sestrou dokonce po letech opustil dům. Jinak se zdržoval převážně v něm, protože mu již nesloužily nohy. Když sám dne 20. srpna 2013 ve věku vysokých devadesáti čtyř let zemřel na zápal plic, médiím tato zpráva dokonale unikla. Dokonce i komunistické Haló noviny přinesly informaci o jeho smrti až v květnu následujícího roku.
Václav Švorc našel místo svého posledního odpočinku na hřbitově ve Střešovicích po boku své setry Jiřiny a jejího druhého manžela malíře, scénografa, grafika, ilustrátora, překladatele, politika a redaktora Vladimíra Šolta.
Zdroj:
