Článek
Rodným městem krásné plavovlásky se stal slovenský Martin. Světlo světa zde spatřila dne 29. dubna 1974. K filmu ji to táhlo od dětství. Již jako dvanáctiletá debutovala ve slovenské televizní inscenaci Lov na otce a o dva roky později se objevila ve filmu Vlakári. Není tak divu, že její kroky zamířily hned po maturitě na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. V roce 1993 si ji režisér Zdeněk Zelenka vybral pro roli princezny Pavlínky v pohádce Nesmrtelná teta. A tato úloha ji pro českého diváka učinila stejně tak nesmrtelnou, jako byla v pohádce její proradná tetička v podání Jiřiny Bohdalové. Rozhodně to ale nebyla její jediná výrazná role v našem filmu. Již v roce 1996 si zahrála studentku Zuzanu ve filmovém dramatu na motivy stejnojmenné povídky Josefa Škvoreckého Eine Kleine Jazzmusik. Mnoho lidí ovšem nevědělo, že ve stejném roce běžel v Itálii její tamní debut Infiltrato.
Našel si ji italský film
Barbora se do Itálie vypravila o rok dříve, stále ještě jako studentka herectví na vysoké škole v Bratislavě. V slovenské metropoli tehdy dělali casting na italský televizní film, mladou adeptku herectví si vybrali a ona odjela točit do Říma. Na školu se ještě vrátila, ale po roce se jí ozval režisér Marco Bellocchio, který herečce nabídl roli v Princi z Homburgu. Film v roce 1997 úspěšně reprezentoval Itálii na filmovém festivalu v Cannes. Barbora se rozhodla v Itálii zůstat. Vedla ji k tomu také skutečnost, že na rodném Slovensku se po rozpadu Československa a zániku ateliérů na Kolibě dlouhou dobu téměř netočilo. Naučila se ale raději opravdu velice dobře italsky, aby nebyla nucena hrát pouze chudinky z východu, co na západě skončí jako prostitutky.
Barbora Bobuľová
Italští režiséři si talentované slovanské krásky okamžitě všimli, o úspěch tak měla postaráno. Od té doby posbírala za své výkony spoustu významných cen a zahrála si po boku takových velikánů jako je Gerard Depardieu či Franco Nero. Mezi její nejúspěšnější italské filmy patří snímek Svaté srdce z roku 2005, díky němuž dostala Donatellova Davida pro nejlepší herečku. Roli workoholické podnikatelky Irene v tomto filmu přitom původně vůbec dostat neměla, byla obsazena až opravdu na poslední chvíli namísto herečky, jež se neustále hádala s režisérem. Neomezila se však pouze na italskou produkci. Zahrála si i ve filmech francouzských, anglických a amerických. V roce 2001 to byl kupříkladu americký televizní film Láska a válka, natočený na motivy autobiografické knižní předlohy britského spisovatele Erica Newbyho. Ztvárnila v něm autorovu přítelkyni Wandu.
Stala se z ní Coco Chanel
Především si ale zahrála v nákladném koprodukčním životopisném snímku Coco Chanel. O titulní roli se přitom podělila s Shirley MacLaine, která hrála její starší verzi. Skutečnost, že se Barbora ve filmu objevila, byla dílem naprosté náhody. Přišla na kostýmní zkoušku jiného filmu, když opodál právě probíhal casting na Coco Chanel. Na chodbě se potkala s režisérem a chvíli si povídali o své práci, o tom, co zrovna dělají a tak podobně. Barbora se žertem zeptala: „A proč jste nepozvali mě?“ Načež si ji režisér skutečně zavolal na kamerovou zkoušku a vybral si ji.
Hereččina plaketa na Mostě slávy v Trenčanských Teplicích
Barbora si ale stále nechává otevřená vrátka k návratu domů. Čas od času se objeví i v některém slovenském nebo českém filmu. Brzy by se tak na plátnech kin mělo objevit česko-slovenské drama Nikdo mě nemá rád, kde ji diváci budou moci spatřit po boku Hany Vagnerové. Režisér Olmo Omerzu ji pro změnu obsadil do chystané komedie Nevděčné bytosti.
Barbora Bobuľová má dvě dcery, Leu a Anitu Casale, které ji prý vždy nejvíce milovaly coby Pavlínku v pohádce Nesmrtelná teta. Pokaždé chtěly vidět jen a pouze tento starý český film. Jiné je nezajímaly.
Zdroje:
